Novináři češtině holt neholdují #cestinavkrizi

Tento týden se v médiích obzvláště urodilo. Tedy ne, že by se zvýšila kvalita novinářské práce, to si žádné noviny rozhodně nedovolí, ale k disposici nám autoři dali dostatek důkazů, že čeština je něco, co se již nenosí.

Vezměme si třeba pondělní Hospodářky. Chyba přímo v titulku. Na rozdíl od pravidel českého pravopisu si korektor či autor myslí, že se správně píše narozdíl. Hlavně, že hrdě používají anglický název rubriky.

Narozdil
Další skvost, tentokrát mnohem hrubšího zrna (a opět v titulku), poskytly Lidovky. Copak to asi je taková vil a v čem je tajemná?

Vladnivila
Další plátek, který se honosí jazykovou korekturou, je náš vesnický věstník. Je nutno přiznat, že počet chyb se za poslední období výrazně snížil, přesto lze na nějakou narazit i bez pozorného čtení (ve schránce nalezeno tento týden).

Kuryr
Chyba, kterou jsem uváděl, je bohužel stále častější. Ostuda je to o to větší, pokud ji udělá učitel. A co teprve ředitel. Např. ve své stati ji učinil ředitel soukromého a údajně prestižního gymnasia v Praze.

Screenshot_2013-01-18-16-44-30
Co říci závěrem? Asy jen, že lépěji už bilo.

Tagged nezařazené

Nejlepší dárek mého života

Moje nenávist Vánoc vznikla mj. kvůli tomu, že se „musí“ dávat dárky. Upachtění lidé kupují po obchodech nepotřebné předměty nebo to spláchnou penězi v obálce. Co si však myslet o dárku, který nepotřebuji? Který pouze ukojil nutkavost darujícího něco dát a udělat si tak čárku za splnění? K čemu mi je cokoliv, když se darující nezamyslí, co bych uvítal já, ale pořídí to, co on uzná za vhodné dle sebe?

Moje přesvědčení o zbytečnosti Vánoc mi dnes potvrdil můj téměř sedmiletý synek. Potvrdil mi, že dárek je možné dát tak, aby udělal radost. Aby to byl opravdový dárek. Aby to co nejvíce znamenalo pro darovaného. Byl letos jediný, kdo mi takový dárek dal (tedy nepočítám-li ženu, která mi zcela pragmaticky nedává nic, protože mě zná). Strašně tajně mi jej připravoval a umisťoval pod stromeček. Když došlo na rozbalování, byly tam čtyři vlašské ořechy. Nejlepší dárek, co jsem kdy dostal. On totiž ví, že mám ořechy rád. Ví, že si kolikrát vezmu louskáček a pár jader si po večeři vylouskám. Vzal tedy čtyři ořechy z misky a zabalil mi je. Ponoukalo ho vědomí, že mi tím udělá radost. A že mi chce udělat radost. A udělal pro to přesně to, co bylo v jeho možnostech.

Co je na tom nejlepší? Udělal by to (a dělá to) kdykoliv během roku. Ne proto, že jsou (zase ty nenáviděné) Vánoce. A dokud budou lidi jako on, Vánoce jsou zbytečné.

Tagged nezařazené