- Posts tagged minicenze
- Explore minicenze on posterous
Welcome to the Slash
Když to dal Slash dohromady s Mylesem Kennedym, nevěřil jsem, že to bude fungovat. Studiové nahrávky sice nejsou špatné, ale vyloženě hity to nejsou. Navíc ten jeho nevýrazný hlas je často nepříjemný ječák. Přesto jsem chtěl vyzkoušet, jak to vyzní naživo. A co si budeme nalhávat, „musel“ jsem vidět Slashe v akci.
Po pořadatelsky nezvládnutém vpouštění lidí do velkého sálu Lucerny a mnou nepochopených předskokanech, kteří nevěděli, zda mají hrát death metal, black metal nebo popík, se konečně připravilo pódium pro hlavní program. V devět začala očekávaná show. Bez zbytečných řečí se na nás valila jedna píseň za druhou.
Co se skladeb týče, kromě těch z aktuálního alba, jehož přebalová zvětšenina visela za pódiem, se lidem dostávaly písně i nejen z toho předchozího, ale také ty z éry Guns N‘ Roses, které vřava přijímala s největším nadšením.
Asi netřeba říkat, že Slash hrál parádně. V druhé půli to vypadalo, že se ponořil do sebe a zařazoval bluesové riffy. Ostatně mám pocit, že za takových 20 let by se tam mohl dostat úplně. Na závěr se však vrátil a přídavek byl jasný: Welcome to the Jungle a zavírákem nemohlo být nic jiného než tradiční Paradice City.
Ještě je třeba se vrátit k dalším členům. Myles zpíval vcelku dobře, pro mě však byl mnohem lepší zážitek, když si dvě písně střihnul charismatický basák Todd Kerns. Jeho barva hlasu byla prostě rockovější. Navíc snad jako jediný dokázal hudebně držet tempo se Slashem, ostatní byli do počtu.
Co mi kazilo jinak parádní koncert, byl zvukař. Nevím jak jinde, ale cca 10 metrů od jeviště často všechno splývalo a nebylo možné rozeznávat jednotlivé nástroje. Mírné zlepšení přišlo až v poslední třetině.
Koncert proběhl 11. 2. 2013 ve velkém sále pražské Lucerny.
Sobota, depresivnější než pondělí
Co všechno lze zažít za jeden jediný den? Někdy skoro nic, jindy opravdu hodně. McEwanova Sobota popisuje něco mezi tím. Víceméně obyčejný víkendový den obyčejného doktora z vyšší střední vrstvy, který na večer chystá rodinnou sešlost, a tak musí pár věcí zařídit. Nákupy, návštěvu matky a několik dalších drobností.
To, co činí román depresivním, jsou myšlenky a chování hlavního hrdiny Henryho. Třeba nákup ryb pro přípravu večeře, který jesti samolibě pochvalován slovy: „Taková hojnost vyprazdňujících se moří.“ Jenže to je to nejmenší. Henry se zabývá mnohými dalšími hrozbami, jako jsou náboženství, globalizace či prachsprostý smysl života:
- Teď vidíte kontinentální Číňany v obchodním domě Harrod’s, jak hltají luxusní zboží. Brzy budou hltat myšlení, a něco bude muset vzít za své.
- Jak je skličující, že někdo musí bezpodmínečně chodit oblečený tak, jako by ani neexistoval.
- Raději nakupovat, než se modlit.
- …že nikomu z nás ve skutečnosti nic nepatří. Všechno je pronajaté nebo vypůjčené.
- Pozor na vizionáře, na ty horlivce, kteří jsou si jistí, že znají cestu k ideálnímu sociálnímu pořádku. Jsou tady zase, totalitáři v jiném vydání, možná ještě slabí a rozhádaní, ale sílící a rozhněvaní, žíznící po dalším masovém zabíjení.
Čím více se začítáte, tím snadněji se v téže činnosti zastavujete a jste nuceni přemýšlet. Nejen o postoji Henryho, který sice tohle vše sleduje s obavami, ale přesto to pasivně přijímá, ale o svém vlastním. Nechováme se stejně? Co jsme vlastně udělali každý z nás např. v případě nedávného prohlášení Bruselu, že nevztyčí vánoční stromek, aby neurazil jiné náboženství? Myšlenky zůstávají v hlavně uvězněné a je nepříjemné se jimi zabývat podobně, jako starými věcmi: „Místnosti plné haraburdí, skříně a registratury, které se nikdo neodváží otevřít. Letité vybavení z krémově lakovaného plechu, příliš těžké příliš záhadné, než aby se vyhodilo.“
Je jasné, že na závěr musí přijít nějaká událost, která to vše završí. Je sice očekávaná a opravdu přijde, ale nakonec k onomu završení nedojde. Nepřekvapivě překvapivé. Ostatně jinak to ani u McEwana nejde.
Ian McEwan: Sobota. Odeon, 2012 (orig. 2005), 256 stran, Překlad: Marie Válková, ISBN: 978-80-207-1418-3
Beckettova „hranice míry, v níž se část rovná celku“
Samuel Beckett. Beckett Samuel. Chm. Tso k tomu povědět? Nitz? Ne, to asi ne, zvážíme-li možnost, že něco přeci jenom, pokud jsme toho schopni, tak můžeme, uvést.
Tso. Poslední román, který Beckett psal v angličtině a pak jej dlouhá léta překládal do francouzštiny. Původní název Watt (výslovnost shodná s What) byl přeložen jako Tso, druhá důležitá postava, pan Knot (opět výslovností stejné jako Not), pak jako pan Nitz. A byť Tso u Nitze slouží, nepadne mezi nimi jediného slova. Proč také. Otázka s odpovědí jsou vetnuty již ve jménech.
Beckett si však nehrál se slovíčky jen ve jménech postav. Jeho slovní rozmanitost je naprosto úžasná, s čímž se precizně vyrovnal i překladatel. Posuďte sami:
Potřásl dobrého rána, a popřál vřelou rukou, nejprve panu Gormanovi, a pak panu Nolanovi, kteří na oplátku, a ve stejném pořadí, potřásli velice dobrého rána jemu, a popřásli mu důkladně rukou. A pak, vzpomenuvši si, pak Gorman i pan Nolan, že v zápalu ranních ran osudu si zapomněli potřást dobrého jitra sobě navzájem, a popřást jeden druhému rukou, učinili tak nyní, velice srdečně, bez dalšího odkladu.
A nejde pouze o slovní hrátky, ale pokud čtenář chce, může narazit i na básnické věty (opět úžasně přeložené):
Nemohlo se však stát, že by dokonce i tomu nejvytrvalejšímu, nejstřízlivějšímu, nejsvědomitějšímu z poslů, který by znal všechny místní psy, jejich zvyky a jejich bydliště, jejich barvy a jejich tvary, zůstalo přece jen nějaké jídlo, ve starém kastrolu, ve chvíli, kdy by staré hodiny odbily deset hovnin, a pak, jak, by přinesl nazpátek kastrol, ten spolehlivý posol, kdyby kastrol, nebol, vyprázdněn včas, neboť zas, následující ráno, by bolo, příliš pozdě, neboť kostroly a hrnce, pana Nitze, nesměly přes noce, být nechávány venku, na trávníce.
Jenže Tso není humoristické čtivo k odpolední kávě. Tso je hodně náročný román. Na čtení, na přemýšlení, na čas, na náladu. Já měl bezpočetněkrát sto chutí knihu mrsknout do kouta a už se k ní nevracet (což v případě Becketta není poprvé). Rozsápat ji. Spálit, vyhodit. Mnohdy mě štvala, popouzela, činila protivným. Chtěl jsem ji mít rychle za sebou, ale nešlo to. Kniha se musí opravdu číst pomalu. Beckett často používá čárky tam, kde se, běžně, nepoužívají, a tam, kde by je, čtenář hledal tak, chybí. Celý text tím dostává úplně jiný rytmus, je třeba ho chytit a pak zase pustit, když autor opět, na chvíli, znormální.
Do toho se vkrádá i potřeba autora všechno pitvat, vše obracet na místě, popisovat totéž různými způsoby, zaobírat se věcmi všelijak, mnoze, ze všech úhlů a pohledů, možná proto, aby i čtenář si uvědomil, že když je něco řečeno, vzal vypravěč v potaz i to, co vlastně nemělo býti řečeno, ale pokud by tomu tak bylo, mohl by čtenář nabýt špatného dojmu a sám se zaobírat tím, co autor sice byl zvážil, ale nenapsal.
Nezdálo se, že by se při těchto příležitostech projevovala, kupříkladu v případě kalhot jeho otce, jakákoliv tendence rozkládat se do souboru jevů: šedivé, plandavé a pravděpodobně rourovité, nebo, v případě nohou jeho otce, ztrácet se v reji svých vlastností, nikoliv, naopak, nohy a kalhoty jeho otce, tak jak byly viděny tehdy, v lese, a následně vybaveny ve vzpomínkách, zůstaly nohama a kalhotami a nikoliv pouze nohama a kalhotami, ale nohama a kalhotami jeho otce, to znamená dočista odlišnými od jakýchkoliv nohou a kalhot, které Tso kdy viděl a to viděl ve své době velké množství, jak nohou, tak kalhot.
Případně:
Dříve však, než se odmlčel o něco déle, aby tak učinil, pospíšil si s poznámkou, že ta řešení, která, jak se zdá, nezvítězila, možná byla zvažována a zavržena, coby neuspokojivá, autorem nebo autory řešení, které naproti tomu, jak se zdá, zvítězilo, anebo možná nebyla.
Celé to pak proplétá tématy, která nepatří mezi úplně nejjednodušší. Mnohdy použité prvky existencialismu, myšlenky bytí a nebytí, smyslu života nutí zvednout oči od knihy a přemítat.
A pak se snese další noc a přijde další člověk a odejde Tso, Tso který nyní přišel, protože na přicházení vrhá stín odcházení a na odcházení vrhá stín přicházení, to je na tom to protivné.
Pomyslet si, když člověk už není mlád, když člověk ještě není stár, že člověk již není mlád, že člověk ještě není stár, to snad už je něco.
Zastavit se na chvíli, ke konci svého tříhodinového dne, a zamyslet se nad: pohodou propadající se do temnot, trápením získávající jasnější kontury; potěšením, jež těší, neboť bylo, bolestí, jež bolí, neboť bude; radostnými skutky, které se staly hrdými, hrdými skutky stále zarputilejšími; dychtěním třesením se na bytí jež odejde, bytí jež přijde; a pravda, jež není již pravdou, a lež, jež pravdou dosud není. A rozhodnout se už neusmívat, sedět ve stínu, poslouchat cikády, přát si, aby byla noc, přát si, aby bylo ráno, říkat: Ne, to není srdce, ne, to nejsou játra, ne, to není prostata, ne, to nejsou vaječníky, ne, jsou to svaly, jsou to nervy.
Celé to můžeme zdánlivě zlehčit, chcete-li:
Ale stejně, pravil pan Gorman, život není až taková stará hnusná svině. Zvedl do výšky ruce a rozpřáhl je, v gestu zbožné úcty. Potom je zastrčil do kapes kalhot. Když na to přijde, řekl.
Beckett se nebojí ani otázky víry, resp. odpovědi na to, kdo je vlastně Bohem. Zůstává však u toho jen velmi krátce, je to vlastně pouze malá myšlenka v celém textu:
Neboť jediný způsob, jak člověk může hovořit o ničem, je hovořit o tom, jako kdyby to bylo něco, stejně tak, jako jediný způsob, jak člověk může hovořit o Bohu, je hovořit o něm, jako kdyby to byl člověk, kterým po pravdě řečeno byl, svým způsobem, nějakou dobu, a jediný způsob, jak člověk může hovořit o člověku, i naši antropologové si to uvědomili, je hovořit o něm, jako kdyby to byl termit.
Zajímavou se může zdát otázka, co chtěl autor dílem povědět. Zkusil jsem se nad tím zamyslet, ale nedošel jsem k žádnému kloudnému závěru. Jestli tím chtěl něco alespoň naznačit, pak by nevynechával celé věty ve svém francouzském překladu. V románech by mělo každé slovo dávat smysl. Nejde však už o antiromán? Příprava na jeho Nepojmenovaného, Maloneho či Molloye? Nejsem literárně vzdělán, proto ani nebudu odpovídat. Pro mě je to kniha, při které se musí přemýšlet. Nikoliv něco, v čem hledat nějaký smysl, řád, pořádek.
Neboť je to zvláštní věc, leč zřejmě pravdivá, že ti, kdo mluví, mluví spíše pro potěšení z toho, že mohou mluvit proti někomu, než pro potěšení mluvit s někým, a důvod je možná tento: že, když jsou lidé zajedno, hlas nelže zvýšit možná až tak vysoko, jako je možné tak učinit, když jsou lidé ve při.
Neboť nový rok neříká nic nového, člověku pevně vsazenému do prostoru.
Jak jsem uvedl, kniha mě rozčilovala. Nevím proč… …ačkoliv možná vím. Dost věcí se mi v době čtení měnilo, spěchal jsem. Když to pominulo, začítal jsem se do knihy znovu a znovu. Jen tak, občas odstavec (byť i ten je kolikrát dlouhý), někdy větu, místy stránku. Objevoval jsem Tsoa znovu a znovu. Sám proto nevím, zda knihu doporučit číst od začátku do konce nebo zda ji číst namátkově. Že by to byla příprava na Joyceova Odyssea? Možná. Jedno však vím určitě. Ke knize se budu vracet i nadále. Za přečtení stojí, byť to vyžaduje hodně úsilí.
Samuel Beckett: Tso. Argo, 2002 (orig. 1953), 248 stran, Překlad: Tomáš Míka, ISBN: 80-7203-456-1
Představení knih Johna Nivena českému čtenáři
K Johnu Nivenovi jsem se dostal náhodou. Na začátku všeho byl můj povzdech na Twitteru: Už třetí knihu jsem rozčtl do třetiny a nebaví mě. Kdo co dělá špatně? Na něj reagovala Pavlína Louženská, ať zkusím Kill Your Friends od Johna Nivena. Autor byl pro mě neznámý, pročež kniha také. Podíval jsem se proto na anotaci, která slibovala kupu humoru. Hm. Na knihy, které ostatní hodnotí jako vtipné, humorné apod., jsem hodně opatrný. To už musí být, abych je hodnotil alespoň podobně. Mám rád humor, který si vytříbeně hraje s jazykem nebo takový, kde je nutné čtenáře dostatečně připravovat na pointu. Namátkou mohu jmenovat např. knihy Yes, Minister (v češtině Ano, pane ministře) nebo Solar. Přesto jsem se nakonec rozhodl knihu objednat.
Již po několika stranách mě uchvátila. Nivenům styl psaní je úžasný. V přímé řeči šetří slovy, která nejsou vulgární, v té nepřímé pak používá spoustu neotřelých, pěkných velkých slov současné angličtiny. A Kill Your Friends je šílená kniha (v tom dobrém smyslu). Kromě brilantního jazyka má příběh, jehož zvraty nelze moc očekávat, resp. to nemá smysl. Hlavní postavou je téměř třicetiletý arogantní sebestředný hajzlík, jež pracuje v nahrávacím průmyslu a jeho životní i pracovní náplní jsou koks, flákání se, trochu i ten sex, a když je nutné, tak i nějaká konference nebo návštěva živého vystoupení, aby na oko lovil talenty. Ačkoliv je svými vlastnostmi lidsky odporný, musíte mu fandit.
Kniha rozhodně není vhodná pro prudérní dámičky do kavárny k větrníku s umělými sladidly. Ne nadarmo byla označena za nejlepší britskou novelu od doby Trainspottingu. V metru si také dejte pozor, pokud by vám vadilo, že vedlesedící uvidí vyšší množství slov typu fuck na každé stránce.
Můžete se také podívat na několik citátů z knihy na serveru Goodreads.John Niven: Kill Your Friends. Vintage, 2009 (orig. 2008), 328 stran, ISBN: 978-0-099-51667-5Po přečtení jsem neváhal ani chvíli a objednal si další jeho dvě knihy: The Second Coming a The Amateurs.
První část první z nich mě dostala. Mně, ateistovi, Niven ukázal, že kdyby Bůh existoval tak, jak v knize uvedl, tak v něj i věřím. Protože Jemu je jedno, zda v něj někdo věří. Nebe je ukázka opravdového nebe. Ježíš tam s Jimem Hendrixem cvičí na kytaru sóla, kouří se travka a vše je v pohodě. Celou tuhle firmu vede samozřejmě Bůh, ve správní radě pak zasedají všichni svatí. A, což se nesmí vynechat, Bůh naprosto nenávidí pracovní schůzky.
Pěknou recenzi si můžete přečíst na Amazonu.
John Niven: The Second Coming. Vintage, 2012 (orig. 2011), 376 stran, ISBN: 978-0-0995-3552-2
U Amatérů jsem se čtením poměrně dlouho otálel. Příběh se točí kolem golfu, který považuji (alespoň tu v Čechách) za aktivitu vhodnou akorát pro manažírky. Neměl jsem to dělat. John Niven zde nastoupil zřejmě ve své nejlepší formě. Už jenom ta první věta: It was the most humiliating start to a birthday Gary Irvine could remember.
’OWW!’ Garry yelped. The woman behind the desk jumped a little and everyone looked at him.
Oh, shit, Steve thought.
‘Are you OK, fella?’ Cheeks asked.
‘Fuckingprick,’ Gary said in a thick, rapid accent. ‘Fucking golfprick.’
‘Excuse me?’ Cheeks said, still smiling uncertainly.
‘Sorry,’ Steve said, turning Gary away him, ‘he’s just exited. Can,’ Steve said to the woman behind the desk, ‘can we just –‘
‘Big tits,’ Gary said.
‘I beg you pardon?’ the woman said.
‘Sorry. Fucking big-titted hoor jugs spunk FUCK!’
Oproti ostatním knihám je zde v přímé řeči hodně používán skotský dialekt, což může stěžovat čtení, ale zase se člověk pocvičí:
‘Whit?’ Bert said. ‘Away and don’t talk rubbish. Look at ye! Look at the muscles oan yer forearms. Yer like bloody Popeye! Ah’m an auld man and ah can hit a soft seven-iron through the green fae here. You’re telling me you cannae get there wi the nince? C’mon now.’
Před čtením proto doporučuji např. následující video.
John Niven: The Amateurs. Vintage, 2010 (orig. 2009), 378 stran, ISBN: 978-0-0995-1666-8
Poslední knihou, kterou bych rád představil, je Nivenova letošní novinka nazvaná Cold Hands. Jestliže dosud autor psal s odlehčenou rukou a o „běžném“ lidském údělu, zde se prvně představuje jako autor thrilleru. Nevěděl jsem, co čekat. Různých brakových kriminálek, hlavně těch „severských“ (či chcete-li skandinávských) rozhodně není málo. A s čím přišel John Niven?
Kdo je vlastně John Niven?
O Johnovi toho na Internetu moc nalézt nelze. Z Wikipedie se lze dozvědět, že se narodil ve skotském městečku Irvine a vystudoval anglickou literaturu v Glasgow (1991). Poté pracoval v nahrávacích společnostech (což lze sledovat právě v Kill Your Friends). V současné době píše příspěvky do novin a scénáře se svým kolegou Nickem Ballem. Na Twitter přispívá pod účtem @NivenJ1 (bohužel nereaguje, chtěl jsem ho požádat o rozhovor).Angličtina v kniháchCo se angličtiny týče, už jsem psal, že je hnedle na dvou úrovních: vulgární a hovorová, kterou mnozí studentíci nasosnou během dvou hodin angličtiny na škole s vhodným lektorem. Ta druhá úroveň již vyžaduje poměrně dobrou znalost jazyka (C1 až C2 dle Společného evropského referenčního rámce) a to včetně (britského) slangu. S mou úrovní B2+ jsem si musel mnohé domýšlet z kontextu nebo dohledat ve slovníku (samozřejmě nehledám všechna neznámá slovíčka, ale jen ta, které považuji v daném místě za klíčová, nebo se často opakují). Opravdu čekejte velká slova hodná panovnice ostrovní země, ovšem ihned proložená vulgarismy všech úrovní.Tanin nepříliš vydařený přístav
Na novou knihu Tany French jsem se těšil. Její první tři měly, co se kvality týče, vzestupnou tendenci a navíc obsahovaly to, co mám rád: Irsko a jeho profláklé i skryté vlastnosti dobře zasazené do příběhu.
Ztracený přístav (je to doufám jen pracovní název nakladatelství Argo, které překlad chystá na první kvartál příštího roku) začíná celkem slibně. V satelitním, ale díky krizi nedobudovaném městečku poblíž Dublinu dojde k vraždě dvou dětí a otce, matku odvezli v kritickém stavu do nemocnice. Buch. Konec čehokoliv, co by se dalo s Irskem spojit.
Vyšetřování se samozřejmě rozjíždí, ale nějak rozvláčně, ukecaně, se spoustou zbytečných odboček. Příběhu chybí spád. Kniha mohla mít klidně o 100 stran méně a pomohlo by jí to. Navíc skoro 200 stran jsem čekal na to, až vyšetřovatelskému esu dublinské policie dojde to, co čtenáři již dávno. Pointa pak není nikterak původní, nápady autorce zřejmě došly.
Knize by pomohla revize. Vypadá nedodělaně. Tana navíc až příliš používá některé vazby (např. podělat se strachy, scare the shit out of sb.) nebo slovíčka (shove, yoke). Člověk si pak připadne, jako by četl zjednodušenou četbu od Penguinu (čímž tuto četbu nijak nezatracuji, naopak, sám jsem díky ní dost pochytil).
Nevím, zda knihu doporučit. Pro mě byla zklamáním. Čekal jsem něco víc než jen dnes už klišoidní detektivku srovnatelnou s nepříliš ducha povznášejícími dílky od Nesbøho či Larssona. S ohledem na předchozí knihy hodnotím poměrně nízko.
Hodnocení: 40 %
Tana French: Broken Harbour. Hodder & Stoughton, 2012, 538 stran, ISBN: 978-0-340-97763-7, jazyk: Angličtina
Rozbor McCarthyho knih
Svět v hrsti prachu není klasická kniha, ale poměrně hluboká literární studie děl jednoho z nejvýraznějších (a mých nejoblíbenějších) autorů amerického jihozápadu Cormaca McCarthyho. Každá jeho kniha je zde analyzována z různých pohledů a to i se stovkami odkazů na další (ať již primární nebo sekundární) literaturu.
Pro mě, jakožto člověka, který pohrdá školními zvěrstvocvičeními "Co tím chtěl básník říct", bylo občas těžké neusmát se. Studovat, proč autor např. v knize Cesta naservíruje otci se synem nejprve jablka a hrušky a až pak broskve, je na mě moc. Hledat odkaz na prvotní hřích úplně v každém slově, je... no řekněme vědecké. Stejně tak různá bazírování nad tím, proč autor použil takové nebo makové slovo, je z nezaujatého pohledu hnidopišství. Autor taktéž občas zabrousí k českým překladům, kde ukazuje složitost McCarthyho košatého slovníku.
Po dočtení knihy získáte na dojmu, že díky stovkám dalších existujících studií každé věty v knihách, každého podobenství, každého odkazu na cokoliv, je McCarthy geniální spisovatel znající nazpaměť jak bibli, tak spoustu filosofických směrů a jejich výklad a k tomu ještě americkou historii. Nechci ho nijak podceňovat, ale myslím si, že leckdy badatelé hledají tam, kde nic není. Pro mě i nadále zůstává Cormac McCarthy vynikajícím existenciálním spisovatelem, k jehož knihám se strašně rád vracím.
Hodnocení: 80 %
Svěrák Michal: Svět v hrsti prachu, Kritická recepce díla Cormaca McCarthyho. Argo, 2012, 340 stran, ISBN: 978-80-257-0407
Povídky irských nocí
Povídka měla a dosud má v irské literatuře silnou, bezvýhradní pozici. Je to nejen díky mnohým autorům, kteří svou zemi proslavili před desítkami let (ano, jistě můžeme jmenovat třeba Jamese Joyceho a jeho Dubliňany), ale i díky současníkům ať už starších (William Trevor, Roddy Doyle) či nastupujících (Claire Keegan). Každý rok také vychází několik souborů povídek irských autorů (můžeme jmenovat např. zřejmě nejprestižnější New Irish Short Stories, letos připravovaný Josephem O’Connorem).
Irská povídka je něco zvláštního. Něco, co jsem jinde dosud nenašel. Jakkoliv mám rád např. Ivana Krause či Nerudovy Povídky malostranské, pokud bych si měl vybrat, vždy sáhnu po knize ze smaragdového ostrova. Zahrnuje v sobě onu tajemnost vodou obklopené země, která má tak trochu jinou historii než zbytek Evropy. V irské literatuře nacházíme nejčastěji témata, jako je hladomor, nenávist k Britům nebo emigrace. Vždy ale můžeme nalézt lásku k rodné zemi, kterou nelze zaměňovat za prvoplánovaný patriotismus.
Kniha povídek Gerarda Donovana však obsahuje navíc něco, s čím jsem se dosud nesetkal. Hlavní postavy se zaobírají svými pocity k druhým, rozebírají milostné i rodinné vztahy, jejich minulost, jejich případná budoucnost. Začíná to už Ranními plavci a vztahu tří kamarádů, dá-li se tak říkat někomu, kdo se pravidelně schází ráno na plavání. Nejvíce je to však znát v povídce Archeologové. Emma se neustále trápí vztahem s Randallem. Pořád přemýšlí, zda to celé neukončit, Randall jí neustále nějakým způsobem vyrušuje a když se zdá, že už má řešení, tak… Ne, nemá cenu vám prozrazovat zápletku.
Vůbec nejkrásnější povídkou je Harry Dietz, která se kupodivu odehrává ve Státech a s Irskem má společného snad jen to, že Harryho maminka se v Irsku narodila. Ovšem brilantní popis Harryho cesty pro mléko do kávy vyústí v něco, co se nakonec dá očekávat, ale všímavějšímu čtenáři bude úzko z lidského údělu.
Ačkoliv „irské noci“ místy trpí chybami (logickými i pravopisnými), mohu povídky ze současného Irska doporučit. Je to příjemný počin nakladatelství Zlín, které mj. již vydalo překlad dvou knih povídek výše zmiňované Claire Keegan.
Hodnocení: 70 %
Gerard Donovan: Za irských nocí, Kniha Zlín, 2011, 216 stran, překlad: Alice McElveen Hyrmanová, ISBN: 978-80-87162-94-1
Knihu pro recenzi poskytlo Nakladatelství Zlín.
Hlava ulovena. Ale čí?
Není to příliš dávno, co jsem si tu pobrečel nad Nemesisem v současné době hodně čteného Joa Nesboa. Přesto, když jsem dostal možnost přečíst si před oficiálním vydáním jeho další knihu, využil jsem jí. O Lovci hlav jsem neměl informací, ani co by se do hršle vešlo, proto mě hned po otevření zásilky překvapila jeho útlost. Kriminálka jednadvacátého století a jen 250 stran? První bod k dobru!
Prolog, první část, druhá část… Jasně, čte se to rychle. Netřeba se textem příliš zaměstnávat, jde o oddechové čtení. Scénářové. Přesně připraveno pro film (který právě vešel do kin) a bohužel autor vařil ze surovin, které jste už mohli stokrát vidět. Např. začneme nějakou scénou z prostřed děje, pak necháme příběh plynout od začátku, ve správný okamžik scénu zopakujeme a jedeme ku konci. Nebo uděláme hodně vážnou dopravní nehodu a kdo jako jediný zcela náhodou přežije? Odpovídat snad nemusím. A takovýchto omšelých šablon je v knize dost. Nic nového. Tady dávám bod dolů.
Na druhou stranu musím hned jedním dechem dodat, že jakkoli Joa nenapadlo nic závratného, tak zmíněné bazarové postupy většinou používá velmi umně. Jednak je zasazuje do scén, které už tak zavedené nejsou a tím není příběh nikterak všední, a jednak se mi líbil jazyk, kterým to vypráví (nevím, nakolik je dobrý originál a nakolik je dobrý překlad). Navíc realistické až naturalistické prvky knize určitě pomohly. Tady mohu dát zase kladný bod. Spíše dva.
Pojďme v hodnocení dál. Jo Nesbo se v této knize oprostil od již otravně (ne)dokonalého Harryho Holea a udělal dobře. Dámy nemohou předem nesmyslně vzdychat a místo snění se musí začíst. Pánové pak budou v klidu sledovat mnohem reálnějšího „hrdinu“, který má mnoho chyb.
Byť jsem ke knize ze začátku přistupoval s jistou dávkou skepse, tato mi byla autorem odňata. Samolibý fracek, který loví hlavy nejen obrazně, ale i doslova, mi vyhovoval. I přes zmiňované nedostatky mohu hodnotit čtyřmi body z pěti. Nesbo umí dobře vyprávět, překlad příjemně překvapil a pokud se chcete dozvědět, čí že to hlava byla nakonec ulovena, dá se to stihnout za večer.
Jo Nesbo: Lovci hlav, Kniha Zlín, 2011, 256 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN: 978-80-87497-50-0.
Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Kniha Zlín.
Další odkazy:
Příjemný Jeden den

Dvě kapitoly mně chyběly do konce knihy, když jsem byl nucen připustit, že mě dostala na kolena. Nevím, zda to bylo tím, že jsem od ní záměrně nic nečekal nebo tím, že kniha opravdu taková je. Poprvé jsem o Jednom dni slyšel, když vycházel jeho český překlad. Zaujala mě anotace. Pak jsem párkrát knihu zahlédl v knihkupectvích, její výrazný a jednoduše rozpoznatelný přebal, ale vždy jsem odolal. Udělal jsem dobře, neboť jsem ji pak zakoupil v originále při mých cestách po Irsku.
Po prvních pár stránkách mi bylo jasné, že česká anotace je výmysl někoho, kdo knihu stěží otevřel. Ale to jen tak na okraj. Koncem první půlky knihy však vyplouvalo na povrch, že i někteří angličtí recenzenti měli problém zamyslet se, a tak knihu zařazovali do červené knihovny. Vydavatel toho tupě využíval (či spíše chytře zneužíval) a mě to před začátkem čtení dovedlo ke krátkému (před)hodnocení, které jsem uvedl na serveru Goodreads:
I do expect nothing of this book. I am fed up with the weepers from publishing houses in the Czech Republic so I decided to read books written in English. As I am not at a sufficient level of the language I have to choose something easier and stupid like this one (yes, love, blah, blah, blah). So, we'll see how my ironic and cynical myself will tackle this stuff. I'll keep you posted.
Co tedy vlastně kniha čtenáři předkládá? Je to lááááááska, romaťyka nebo toho nabízí mnohem více či něco jiného? Odpověď značně závisí na vašem věku a na vašem postoji k životu. Vysvětleme si nejprve ten věk. Příběh nám ukazuje život dvou lidí, Emy a Dextera. Vždy v jeden a ten samý den v roce. Poví, co se za ten rok stalo (nebo také ne) a vypráví, co se v ten den děje. Jeden rok to je významný den (ne nutně pro zmíněné dva hrdiny) nebo je naprosto obyčejný, případně se tak zdá. Ema i Dexter se průběžně potkávají, míjejí, zachraňují, ale pořád jsou tak nějak spolu. Vidíme je v jejich mladých, dvacátých letech, před třicítkou, ale i po ní. Až téměř ke čtyřicítce. Jejich životy se vyvíjejí, každý jinak, každý jiným směrem.
Pro dvacetiletého čtenáře bude Ema připadat nudná a unylá, naopak Dexter je ten, který si život užívá tak, jak má. Čtenář na pokraji třicítky začne pochybovat o tom, proč by to měl být právě Dexter, kdo je tak úspěšný. A lidé, kteří mají do svých čtyřiceti pár let, to budou vidět úplně jinak.
A postoj k životu? Každý ho máme jiný. Romantická dušička životem zklamané domácí puťky nebo naopak rozvíjejícího se poupátka bude fandit Emě a tvrdit, jaký je ten Dexter parchant. Naopak cynici si budou první část užívat právě díky Dexterovi. Pragmatici však budou netrpělivě očekávat hlavně závěr knihy. Pro každého je tam ovšem něco, a byť dvě rozdílné povahy obou aktérů jsou jasně prvoplánované, napsané je to dobře a mnozí čtenáři se v popisovaných situacích pozná.
Pokud tedy chcete, použijte knihu jako romanci. Pokud chcete, použijte knihu jako učebnici výsměchu života těm, kteří si to nezaslouží. Stejně tak ji můžete použít jako vodu na mlýn svým splínům. Vyberte si. K přečtení rozhodně doporučuji všem.
Poznámka k anglickému textu: Knize dokáže porozumět čtenář se znalostí angličtiny minimálně na úrovni mezi B2 a C1. Obsahuje poměrně dost dialogů s hovorovou britskou angličtinou, které nemají příliš těžkých slov, čímž čtení rychleji odsejpá. Autor má v oblibě slova corny a madden(ing(ly)), nastudujte si před čtením.
Poznámka k českému překladu: Zdá se, že nakladatelství Argo svou sílu a potenciál vyplácalo na směšný boj proti vyšší DPH na knihy a tak vypouští do světa zmetky. Už jen anotace knihy naprosto nestoudně lže. Pokud mohu věřit i komentářům různě po webu (např. na Kosmasu), tak text obsahuje i spoustu překlepů a špatný překlad. Moje rozhodnutí nečíst knihy v češtině zřejmě bylo správné.
Hodnocení: 85 %
David Nicholls: One Day, Hodder Paperbacks , 2010, 435 stran, ISBN: 978-0-340-89698-3
Hodně špatný Nemesis
Světový zájem o severskou kriminálku zřejmě rozpoutal Stieg Larsson svým Miléniem. Bohužel to má i ten důsledek, že se k nám ze Skandinávie tahají romány, které lze bez okolků označit za silně podprůměrné čtivo pro masy (a tedy intelektuálně člověka sotva obohacující). Jedním takovým zastupitelem, který je (naprosto špatně) kriminálním románem označován, je Nemesis od Joa Nesboa.
Povězme si, co vlastně nutí vydavatele knihu zařadit do kategorie kriminální žánr:
- Je z prostředí (kmininální) policie.
- Vyšetřuje se tam zločin.
- Obsahuje všechna možná klišé:
- Hlavní vyšetřovatel je problémový (zde alkoholik).
- Nevraživost na pracovišti mezi některými kriminalisty.
- Hlavní postava s sebou vláčí svou nevyřešenou minulost.
- Vyšetřování nakonec vedou dva týmy. Ba co víc, a to je jedno z nejtrapnějších klišé, spolupracovník hlavní postavy připraví na ni léčku.
- Hlavní postava jde proti předpisům a nakonec uspěje.
- Doplňte si další, kniha to splňovat vesměs bude.
Co však knize naopak markantně chybí, je bod, který dělá kriminálku kriminálkou a co určuje i to, zda jde o kvalitní knihu: čtenář má mít neustále možnost přemýšlet o tom, kdo zločin spáchal a neměl by se to pokud možno dozvědět dříve než na posledních pár stránkách. Na to je ale zřejmě Nesbo hodně špatným spisovatelem, neboť Nemesis je prachsprostý deníkový záznam jakéhosi loupežného přepadení. Pokud vypluje na povrch nějaká skutečnost, hned je rozebrána a čtenář je někam nasměrován, aniž by třeba chtěl, aniž by dostal možnost pochybovat, přemýšlet. Pro čtení na deku na pláž možná dobré, resp. lepší než bulvární deník, ale jinak?
Kniha má na 500 stran, a ačkoliv někteří o ní tvrdí, že ji nemohli odložit z ruky, mně to neudělalo problém nikdy. Ano, čtivá sice je, ale napínavá? Nikoliv. Dozví se člověk něco ze života ze severu? Nikoliv. Vadilo by, kdybych přestal v třetině, půlce, ke konci číst a pak už nedočetl? Ó nikoliv. Má cenu se těšit na další ze série úchvatného vyšetřovatele Harryho? Pche, na světě je tolik lepšího čtení…
Jo Nesbo: Nemesis, Kniha Zlín, 2001, 504 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN: 978-80-87497-01-2



