Školné školství škodí

Jednou z poskytovaných „výhod“ ve zdravě fungující firmě je udržování klíčových lidí konkurenceschopnými a tedy vzdělávat je. Firma je posílá na vhodná (sic!) školení či semináře, které jim zaplatí a to včetně cestovného, ubytování a stravného. Navíc v pracovní době.

Vložení slova výhoda do uvozovek je zcela namístě. Ono ve skutečnosti nejde o žádnou výhodu, ale nutnou investici dané firmy do své vlastní údržby a do svého zdokonalování se. Proškolený zaměstnanec pak má za úkol nabyté znalosti používat pro efektivnější generování příjmů svého chlebodárce. Investice se tím zhodnocuje rychlostí danou mnoha různými faktory.

Stát má fungovat stejně. Má mít kvalitní vystudované lidi, protože tito přinášejí (nepřímo v podobě daní) peníze zpět do státní poklady. Čím kvalitnější člověk, tím vyšší mzda a tedy vyšší daně z příjmu, větší spotřeba a tedy vyšší spotřební daně…

Problémem je, že český stát noří pomocí ministrů školství do stále větších sraček. A dalším závažím pro lepší a rychlejší ponor je umožnit školám vybírat daň ze studia (tzv. školné). Jenže copak rozumná firma nechává vzdělávat 50 či více procent svých zaměstnanců či je dokonce nutí si školení platit? Nesmysl. Firma potřebuje nejen špičkové odborníky, ale také řekněme nahraditelnější zaměstnance. A stejně tak stát. Na některé profese není nutné mít doktorát.

Pokud školství zavedeme a budeme je uplatňovat, dojde postupně k úbytku příjmů do státní kasy. Vezměme si modelový příklad. Mladý člověk chce studovat. Dostane se na VŠ bez přijímaček, protože vstupenkou bude zaplacené školné. Na to si bude moct půjčit. Za pět let dostuduje, udělá státnice a kromě tubusu s glejtem za sebou potáhne desetitisícový až stotisícový dluh.

Bude-li mít štěstí, najde práci. Ze svého platu by měl splácet dluh. A nejen ten. Stát ho neustále přesvědčuje, že si musí i šetřit na stáří. Z průměrného platu vysokoškoláka na další nutné výdaje, jako je např. jídlo, moc nezbude.

Během studia či v nové práci, jak už to tak bývá, se zamiloval a se svou milou se teď konečně vezmou. Mladí chtějí bydlet ve svém, resp. sami. To bude chtít další úvěr. Mají na něj? Jeden dluh splácí (či dva, studovali-li vysokoškolně oba), ale pokud zruší důchodové připojištění, tak by na to měli. Nějak to v tom důchodu bude, takže konec šetření na důchod a hurá koupit byt či domek.

Nebude trvat dlouho, narodí se jim potomek. Ten místo porodného dostane na radnici pamětní knihu plnou ňuňu obrázků a paní matka unavený karafiát a žvásty o tom, jak je to krásné, ale i zodpovědné mít v rodině dítě. Jeden příjem na pár let vypadne. Přesto rodiče musí platit dva úvěry, pokud to vůbec zvládají, a do toho jim házejí klacky pod nohy měnící se vlády a neměnící se vedení místních institucí.

Můžeme pokračovat v různě černých scénářích. Ale ono by to šlo i jinak. Školství reformu opravdu potřebuje. Jenže ta musí být vypracována s jasným cílem: mít maximální zisk z toho, že jsem nechal někoho kvalitně vystudovat. Jenže to bychom museli mít ve vedení nejen ministerstva, ale i jednotlivých škol všech stupňů lidi, kteří na to mají chuť, schopnosti a možnost. A to nemáme.

Meta