Hlubinizační křiky aneb ve světle se zvuk nešíří http://slavek.posterous.com Proč? Nač? Zač? posterous.com Fri, 15 Feb 2013 00:07:00 -0800 Welcome to the Slash http://slavek.posterous.com/welcome-to-the-slash http://slavek.posterous.com/welcome-to-the-slash

Když to dal Slash dohromady s Mylesem Kennedym, nevěřil jsem, že to bude fungovat. Studiové nahrávky sice nejsou špatné, ale vyloženě hity to nejsou. Navíc ten jeho nevýrazný hlas je často nepříjemný ječák. Přesto jsem chtěl vyzkoušet, jak to vyzní naživo. A co si budeme nalhávat, „musel“ jsem vidět Slashe v akci.


Po pořadatelsky nezvládnutém vpouštění lidí do velkého sálu Lucerny a mnou nepochopených předskokanech, kteří nevěděli, zda mají hrát death metal, black metal nebo popík, se konečně připravilo pódium pro hlavní program. V devět začala očekávaná show. Bez zbytečných řečí se na nás valila jedna píseň za druhou.

Koncert1
Již od prvních tónů mi bylo jasné, že zmíněné spojení funguje více než dobře. Slash si je vědom své velikosti a toho, že lidé přišli hlavně (jenom) kvůli němu. Přesto většinu koncertu byl na levé straně jeviště (z jeho pohledu) a dával prostor všem ostatním. Do středu nastupoval při svých sólech a davu dával, co potřeboval.

Co se skladeb týče, kromě těch z aktuálního alba, jehož přebalová zvětšenina visela za pódiem, se lidem dostávaly písně i nejen z toho předchozího, ale také ty z éry Guns N‘ Roses, které vřava přijímala s největším nadšením.

Asi netřeba říkat, že Slash hrál parádně. V druhé půli to vypadalo, že se ponořil do sebe a zařazoval bluesové riffy. Ostatně mám pocit, že za takových 20 let by se tam mohl dostat úplně. Na závěr se však vrátil a přídavek byl jasný: Welcome to the Jungle a zavírákem nemohlo být nic jiného než tradiční Paradice City.

Koncert2
Ještě je třeba se vrátit k dalším členům. Myles zpíval vcelku dobře, pro mě však byl mnohem lepší zážitek, když si dvě písně střihnul charismatický basák Todd Kerns. Jeho barva hlasu byla prostě rockovější. Navíc snad jako jediný dokázal hudebně držet tempo se Slashem, ostatní byli do počtu.


Co mi kazilo jinak parádní koncert, byl zvukař. Nevím jak jinde, ale cca 10 metrů od jeviště často všechno splývalo a nebylo možné rozeznávat jednotlivé nástroje. Mírné zlepšení přišlo až v poslední třetině.

Koncert proběhl 11. 2. 2013 ve velkém sále pražské Lucerny.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 17 Nov 2012 09:03:00 -0800 Sobota, depresivnější než pondělí http://slavek.posterous.com/sobota-depresivnejsi-nez-pondeli http://slavek.posterous.com/sobota-depresivnejsi-nez-pondeli

Obálka knihyCo všechno lze zažít za jeden jediný den? Někdy skoro nic, jindy opravdu hodně. McEwanova Sobota popisuje něco mezi tím. Víceméně obyčejný víkendový den obyčejného doktora z vyšší střední vrstvy, který na večer chystá rodinnou sešlost, a tak musí pár věcí zařídit. Nákupy, návštěvu matky a několik dalších drobností.

To, co činí román depresivním, jsou myšlenky a chování hlavního hrdiny Henryho. Třeba nákup ryb pro přípravu večeře, který jesti samolibě pochvalován slovy: „Taková hojnost vyprazdňujících se moří.“ Jenže to je to nejmenší. Henry se zabývá mnohými dalšími hrozbami, jako jsou náboženství, globalizace či prachsprostý smysl života:

  • Teď vidíte kontinentální Číňany v obchodním domě Harrod’s, jak hltají luxusní zboží. Brzy budou hltat myšlení, a něco bude muset vzít za své.
  • Jak je skličující, že někdo musí bezpodmínečně chodit oblečený tak, jako by ani neexistoval.
  • Raději nakupovat, než se modlit.
  • …že nikomu z nás ve skutečnosti nic nepatří. Všechno je pronajaté nebo vypůjčené.
  • Pozor na vizionáře, na ty horlivce, kteří jsou si jistí, že znají cestu k ideálnímu sociálnímu pořádku. Jsou tady zase, totalitáři v jiném vydání, možná ještě slabí a rozhádaní, ale sílící a rozhněvaní, žíznící po dalším masovém zabíjení.

Čím více se začítáte, tím snadněji se v téže činnosti zastavujete a jste nuceni přemýšlet. Nejen o postoji Henryho, který sice tohle vše sleduje s obavami, ale přesto to pasivně přijímá, ale o svém vlastním. Nechováme se stejně? Co jsme vlastně udělali každý z nás např. v případě nedávného prohlášení Bruselu, že nevztyčí vánoční stromek, aby neurazil jiné náboženství? Myšlenky zůstávají v hlavně uvězněné a je nepříjemné se jimi zabývat podobně, jako starými věcmi: „Místnosti plné haraburdí, skříně a registratury, které se nikdo neodváží otevřít. Letité vybavení z krémově lakovaného plechu, příliš těžké příliš záhadné, než aby se vyhodilo.“

Je jasné, že na závěr musí přijít nějaká událost, která to vše završí. Je sice očekávaná a opravdu přijde, ale nakonec k onomu završení nedojde. Nepřekvapivě překvapivé. Ostatně jinak to ani u McEwana nejde.

Ian McEwan: Sobota. Odeon, 2012 (orig. 2005), 256 stran, Překlad: Marie Válková, ISBN: 978-80-207-1418-3

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 06 Nov 2012 00:30:00 -0800 Beckettova „hranice míry, v níž se část rovná celku“ http://slavek.posterous.com/beckettova-hranice-miry-v-niz-se-cast-rovna-c http://slavek.posterous.com/beckettova-hranice-miry-v-niz-se-cast-rovna-c

Obálka knihySamuel Beckett. Beckett Samuel. Chm. Tso k tomu povědět? Nitz? Ne, to asi ne, zvážíme-li možnost, že něco přeci jenom, pokud jsme toho schopni, tak můžeme, uvést.

Tso. Poslední román, který Beckett psal v angličtině a pak jej dlouhá léta překládal do francouzštiny. Původní název Watt (výslovnost shodná s What) byl přeložen jako Tso, druhá důležitá postava, pan Knot (opět výslovností stejné jako Not), pak jako pan Nitz. A byť Tso u Nitze slouží, nepadne mezi nimi jediného slova. Proč také. Otázka s odpovědí jsou vetnuty již ve jménech.

Beckett si však nehrál se slovíčky jen ve jménech postav. Jeho slovní rozmanitost je naprosto úžasná, s čímž se precizně vyrovnal i překladatel. Posuďte sami:

Potřásl dobrého rána, a popřál vřelou rukou, nejprve panu Gormanovi, a pak panu Nolanovi, kteří na oplátku, a ve stejném pořadí, potřásli velice dobrého rána jemu, a popřásli mu důkladně rukou. A pak, vzpomenuvši si, pak Gorman i pan Nolan, že v zápalu ranních ran osudu si zapomněli potřást dobrého jitra sobě navzájem, a popřást jeden druhému rukou, učinili tak nyní, velice srdečně, bez dalšího odkladu.

A nejde pouze o slovní hrátky, ale pokud čtenář chce, může narazit i na básnické věty (opět úžasně přeložené):

Nemohlo se však stát, že by dokonce i tomu nejvytrvalejšímu, nejstřízlivějšímu, nejsvědomitějšímu z poslů, který by znal všechny místní psy, jejich zvyky a jejich bydliště, jejich barvy a jejich tvary, zůstalo přece jen nějaké jídlo, ve starém kastrolu, ve chvíli, kdy by staré hodiny odbily deset hovnin, a pak, jak, by přinesl nazpátek kastrol, ten spolehlivý posol, kdyby kastrol, nebol, vyprázdněn včas, neboť zas, následující ráno, by bolo, příliš pozdě, neboť kostroly a hrnce, pana Nitze, nesměly přes noce, být nechávány venku, na trávníce.

Jenže Tso není humoristické čtivo k odpolední kávě. Tso je hodně náročný román. Na čtení, na přemýšlení, na čas, na náladu. Já měl bezpočetněkrát sto chutí knihu mrsknout do kouta a už se k ní nevracet (což v případě Becketta není poprvé). Rozsápat ji. Spálit, vyhodit. Mnohdy mě štvala, popouzela, činila protivným. Chtěl jsem ji mít rychle za sebou, ale nešlo to. Kniha se musí opravdu číst pomalu. Beckett často používá čárky tam, kde se, běžně, nepoužívají, a tam, kde by je, čtenář hledal tak, chybí. Celý text tím dostává úplně jiný rytmus, je třeba ho chytit a pak zase pustit, když autor opět, na chvíli, znormální.

Do toho se vkrádá i potřeba autora všechno pitvat, vše obracet na místě, popisovat totéž různými způsoby, zaobírat se věcmi všelijak, mnoze, ze všech úhlů a pohledů, možná proto, aby i čtenář si uvědomil, že když je něco řečeno, vzal vypravěč v potaz i to, co vlastně nemělo býti řečeno, ale pokud by tomu tak bylo, mohl by čtenář nabýt špatného dojmu a sám se zaobírat tím, co autor sice byl zvážil, ale nenapsal.

Nezdálo se, že by se při těchto příležitostech projevovala, kupříkladu v případě kalhot jeho otce, jakákoliv tendence rozkládat se do souboru jevů: šedivé, plandavé a pravděpodobně rourovité, nebo, v případě nohou jeho otce, ztrácet se v reji svých vlastností, nikoliv, naopak, nohy a kalhoty jeho otce, tak jak byly viděny tehdy, v lese, a následně vybaveny ve vzpomínkách, zůstaly nohama a kalhotami a nikoliv pouze nohama a kalhotami, ale nohama a kalhotami jeho otce, to znamená dočista odlišnými od jakýchkoliv nohou a kalhot, které Tso kdy viděl a to viděl ve své době velké množství, jak nohou, tak kalhot.

Případně:

Dříve však, než se odmlčel o něco déle, aby tak učinil, pospíšil si s poznámkou, že ta řešení, která, jak se zdá, nezvítězila, možná byla zvažována a zavržena, coby neuspokojivá, autorem nebo autory řešení, které naproti tomu, jak se zdá, zvítězilo, anebo možná nebyla.

Celé to pak proplétá tématy, která nepatří mezi úplně nejjednodušší. Mnohdy použité prvky existencialismu, myšlenky bytí a nebytí, smyslu života nutí zvednout oči od knihy a přemítat.

A pak se snese další noc a přijde další člověk a odejde Tso, Tso který nyní přišel, protože na přicházení vrhá stín odcházení a na odcházení vrhá stín přicházení, to je na tom to protivné.

Pomyslet si, když člověk už není mlád, když člověk ještě není stár, že člověk již není mlád, že člověk ještě není stár, to snad už je něco.

Zastavit se na chvíli, ke konci svého tříhodinového dne, a zamyslet se nad: pohodou propadající se do temnot, trápením získávající jasnější kontury; potěšením, jež těší, neboť bylo, bolestí, jež bolí, neboť bude; radostnými skutky, které se staly hrdými, hrdými skutky stále zarputilejšími; dychtěním třesením se na bytí jež odejde, bytí jež přijde; a pravda, jež není již pravdou, a lež, jež pravdou dosud není. A rozhodnout se už neusmívat, sedět ve stínu, poslouchat cikády, přát si, aby byla noc, přát si, aby bylo ráno, říkat: Ne, to není srdce, ne, to nejsou játra, ne, to není prostata, ne, to nejsou vaječníky, ne, jsou to svaly, jsou to nervy.

Celé to můžeme zdánlivě zlehčit, chcete-li:

Ale stejně, pravil pan Gorman, život není až taková stará hnusná svině. Zvedl do výšky ruce a rozpřáhl je, v gestu zbožné úcty. Potom je zastrčil do kapes kalhot. Když na to přijde, řekl.

Beckett se nebojí ani otázky víry, resp. odpovědi na to, kdo je vlastně Bohem. Zůstává však u toho jen velmi krátce, je to vlastně pouze malá myšlenka v celém textu:

Neboť jediný způsob, jak člověk může hovořit o ničem, je hovořit o tom, jako kdyby to bylo něco, stejně tak, jako jediný způsob, jak člověk může hovořit o Bohu, je hovořit o něm, jako kdyby to byl člověk, kterým po pravdě řečeno byl, svým způsobem, nějakou dobu, a jediný způsob, jak člověk může hovořit o člověku, i naši antropologové si to uvědomili, je hovořit o něm, jako kdyby to byl termit.

Zajímavou se může zdát otázka, co chtěl autor dílem povědět. Zkusil jsem se nad tím zamyslet, ale nedošel jsem k žádnému kloudnému závěru. Jestli tím chtěl něco alespoň naznačit, pak by nevynechával celé věty ve svém francouzském překladu. V románech by mělo každé slovo dávat smysl. Nejde však už o antiromán? Příprava na jeho Nepojmenovaného, Maloneho či Molloye? Nejsem literárně vzdělán, proto ani nebudu odpovídat. Pro mě je to kniha, při které se musí přemýšlet. Nikoliv něco, v čem hledat nějaký smysl, řád, pořádek.

Neboť je to zvláštní věc, leč zřejmě pravdivá, že ti, kdo mluví, mluví spíše pro potěšení z toho, že mohou mluvit proti někomu, než pro potěšení mluvit s někým, a důvod je možná tento: že, když jsou lidé zajedno, hlas nelže zvýšit možná až tak vysoko, jako je možné tak učinit, když jsou lidé ve při.

Neboť nový rok neříká nic nového, člověku pevně vsazenému do prostoru.

Jak jsem uvedl, kniha mě rozčilovala. Nevím proč… …ačkoliv možná vím. Dost věcí se mi v době čtení měnilo, spěchal jsem. Když to pominulo, začítal jsem se do knihy znovu a znovu. Jen tak, občas odstavec (byť i ten je kolikrát dlouhý), někdy větu, místy stránku. Objevoval jsem Tsoa znovu a znovu. Sám proto nevím, zda knihu doporučit číst od začátku do konce nebo zda ji číst namátkově. Že by to byla příprava na Joyceova Odyssea? Možná. Jedno však vím určitě. Ke knize se budu vracet i nadále. Za přečtení stojí, byť to vyžaduje hodně úsilí.

Samuel Beckett: Tso. Argo, 2002 (orig. 1953), 248 stran, Překlad: Tomáš Míka, ISBN: 80-7203-456-1

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Mon, 22 Oct 2012 10:34:00 -0700 Představení knih Johna Nivena českému čtenáři http://slavek.posterous.com/predstaveni-knih-johna-nivena-ceskemu-ctenari http://slavek.posterous.com/predstaveni-knih-johna-nivena-ceskemu-ctenari

K Johnu Nivenovi jsem se dostal náhodou. Na začátku všeho byl můj povzdech na Twitteru: Už třetí knihu jsem rozčtl do třetiny a nebaví mě. Kdo co dělá špatně? Na něj reagovala Pavlína Louženská, ať zkusím Kill Your Friends od Johna Nivena. Autor byl pro mě neznámý, pročež kniha také. Podíval jsem se proto na anotaci, která slibovala kupu humoru. Hm. Na knihy, které ostatní hodnotí jako vtipné, humorné apod., jsem hodně opatrný. To už musí být, abych je hodnotil alespoň podobně. Mám rád humor, který si vytříbeně hraje s jazykem nebo takový, kde je nutné čtenáře dostatečně připravovat na pointu. Namátkou mohu jmenovat např. knihy Yes, Minister (v češtině Ano, pane ministře) nebo Solar. Přesto jsem se nakonec rozhodl knihu objednat.

Obálka knihyJiž po několika stranách mě uchvátila. Nivenům styl psaní je úžasný. V přímé řeči šetří slovy, která nejsou vulgární, v té nepřímé pak používá spoustu neotřelých, pěkných velkých slov současné angličtiny. A Kill Your Friends je šílená kniha (v tom dobrém smyslu). Kromě brilantního jazyka má příběh, jehož zvraty nelze moc očekávat, resp. to nemá smysl. Hlavní postavou je téměř třicetiletý arogantní sebestředný hajzlík, jež pracuje v nahrávacím průmyslu a jeho životní i pracovní náplní jsou koks, flákání se, trochu i ten sex, a když je nutné, tak i nějaká konference nebo návštěva živého vystoupení, aby na oko lovil talenty. Ačkoliv je svými vlastnostmi lidsky odporný, musíte mu fandit.

Kniha rozhodně není vhodná pro prudérní dámičky do kavárny k větrníku s umělými sladidly. Ne nadarmo byla označena za nejlepší britskou novelu od doby Trainspottingu. V metru si také dejte pozor, pokud by vám vadilo, že vedlesedící uvidí vyšší množství slov typu fuck na každé stránce.

Můžete se také podívat na několik citátů z knihy na serveru Goodreads.

John Niven: Kill Your Friends. Vintage, 2009 (orig. 2008), 328 stran, ISBN: 978-0-099-51667-5

Po přečtení jsem neváhal ani chvíli a objednal si další jeho dvě knihy: The Second Coming a The Amateurs.

Obálka knihyPrvní část první z nich mě dostala. Mně, ateistovi, Niven ukázal, že kdyby Bůh existoval tak, jak v knize uvedl, tak v něj i věřím. Protože Jemu je jedno, zda v něj někdo věří. Nebe je ukázka opravdového nebe. Ježíš tam s Jimem Hendrixem cvičí na kytaru sóla, kouří se travka a vše je v pohodě. Celou tuhle firmu vede samozřejmě Bůh, ve správní radě pak zasedají všichni svatí. A, což se nesmí vynechat, Bůh naprosto nenávidí pracovní schůzky.

Jednoho dne se Bůh rozhodne vzít si na týden dovolenou, zajet si na ryby a relaxovat. Nebeský týden však znamená několik stovek pozemských let. Když se vrátí, je zhrozen. Světové války, holocaust, hladomory a spousta další zvěrstev, které lidstvo spáchalo samo na sobě, když byl pryč. Po narychlo svolané poradě se rozhodne poslat Ježíše opět dolů na Zem, aby šířil jeho jediné přikázání, jež dal i tenkrát Mojžíšovi: Be nice (ostatně na Mojžíše má Bůh také pifku, protože „this arrogant fuckstick binned this one given and rocked up with ten of his own.“).

Příběh pak popisuje Ježíšovo konání na Zemi opět formou plnou humoru. Mezi řádky však můžeme sledovat hodně silnou kritiku amerického pokrytectví a konzumního způsobu života.

Při čtení jsem si představoval filmovou adaptaci knihy. Al Pacino jako Ďábel, Robert de Niro jako Bůh. Ježíš by mohl být Jeff Bridges, mít 33 let.

Kvalitativně knihu hodnotím trochu hůře než tu předchozí, ale stále stojí za přečtení. So, forget your good manner, lit a joint, open the book and just be nice.

Pěknou recenzi si můžete přečíst na Amazonu.

John Niven: The Second Coming. Vintage, 2012 (orig. 2011), 376 stran, ISBN: 978-0-0995-3552-2

Obálka knihyU Amatérů jsem se čtením poměrně dlouho otálel. Příběh se točí kolem golfu, který považuji (alespoň tu v Čechách) za aktivitu vhodnou akorát pro manažírky. Neměl jsem to dělat. John Niven zde nastoupil zřejmě ve své nejlepší formě. Už jenom ta první věta: It was the most humiliating start to a birthday Gary Irvine could remember.

Celé se to točí kolem Garyho, jeho rodiny a především jeho vášně pro golf. Niven ji zde popisuje tak dokonale, že jsem v tom poznával svou vášeň pro kolo. Jen stačilo nahradit náčiní. Jednoho dne Gary dostane golfovým míčkem do hlavy, což způsobí, že začne hrát naprosto výjimečně. Postupem se díky tomu dostane do finále velkého turnaje. Ovšem nebyl by to Niven, aby vše bylo až tak krásné. Jakmile je totiž Gary ve stresu, mluví neskutečně vulgárně. A v té nejvypjatější chvíli dokonce… Ne, nemá cenu prozrazovat. Tuhle knihu si musíte přečíst.

Malá ukázka:

’OWW!’ Garry yelped. The woman behind the desk jumped a little and everyone looked at him.
Oh, shit, Steve thought.
‘Are you OK, fella?’ Cheeks asked.
‘Fuckingprick,’ Gary said in a thick, rapid accent. ‘Fucking golfprick.’
‘Excuse me?’ Cheeks said, still smiling uncertainly.
‘Sorry,’ Steve said, turning Gary away him, ‘he’s just exited. Can,’ Steve said to the woman behind the desk, ‘can we just –‘
‘Big tits,’ Gary said.
‘I beg you pardon?’ the woman said.
‘Sorry. Fucking big-titted hoor jugs spunk FUCK!’

Oproti ostatním knihám je zde v přímé řeči hodně používán skotský dialekt, což může stěžovat čtení, ale zase se člověk pocvičí:

‘Whit?’ Bert said. ‘Away and don’t talk rubbish. Look at ye! Look at the muscles oan yer forearms. Yer like bloody Popeye! Ah’m an auld man and ah can hit a soft seven-iron through the green fae here. You’re telling me you cannae get there wi the nince? C’mon now.’

Před čtením proto doporučuji např. následující video.

John Niven: The Amateurs. Vintage, 2010 (orig. 2009), 378 stran, ISBN: 978-0-0995-1666-8

Obálka knihyPoslední knihou, kterou bych rád představil, je Nivenova letošní novinka nazvaná Cold Hands. Jestliže dosud autor psal s odlehčenou rukou a o „běžném“ lidském údělu, zde se prvně představuje jako autor thrilleru. Nevěděl jsem, co čekat. Různých brakových kriminálek, hlavně těch „severských“ (či chcete-li skandinávských) rozhodně není málo. A s čím přišel John Niven?

První překvapivá věc je počet stran. Bratru 250 stran je z mého pohledu na takovýto typ literatury tak akorát (pro porovnání: Nemesis 504, Hypnotyzér 534, Muži, kteří nenávidí ženy 530). Druhého si pak všimnete po přečtení několika stran. Styl Johna Nivena je působivý. Nečekejte to, co znáte z předchozích knih, ale připravte se na ještě něco vznešenějšího.

Příběh je vcelku jednoduchý. Donnie Miller bydlí se svou dokonalou rodinou v ohromném, krásném domě v Kanadě, pracuje z domu pro místní časopis a užívá si vcelku pohodlného života. Bohužel tohle je narušeno nalezením mrtvého psa jeho syna. Postupem času zjišťujeme, že Donnie má za sebou minulost, kterou on by chtěl zapomenout, ale ona se s ním chce jaksepatří vypořádat.

První polovina knihy je (až na zmíněného psa) poklidná, v druhé si však již neodpočinete. Nutí vás číst další a další kapitolu, abyste se dozvěděli, jak to dopadne. Slabých míst je tam hodně málo.

Cold Hands hodnotím hodně vysoce. Pokud navíc máte rádi, když se dozvíte i něco navíc o prostředí, ve kterém se děj odehrává, přičtěte si k hodnocení další kladné body.

John Niven: Cold Hands. William Heinemann, 2012, 254 stran, ISBN: 978-0-434-02212-0

Kdo je vlastně John Niven?

O Johnovi toho na Internetu moc nalézt nelze. Z Wikipedie se lze dozvědět, že se narodil ve skotském městečku Irvine a vystudoval anglickou literaturu v Glasgow (1991). Poté pracoval v nahrávacích společnostech (což lze sledovat právě v Kill Your Friends).

V současné době píše příspěvky do novin a scénáře se svým kolegou Nickem Ballem. Na Twitter přispívá pod účtem @NivenJ1 (bohužel nereaguje, chtěl jsem ho požádat o rozhovor).

Angličtina v knihách

Co se angličtiny týče, už jsem psal, že je hnedle na dvou úrovních: vulgární a hovorová, kterou mnozí studentíci nasosnou během dvou hodin angličtiny na škole s vhodným lektorem. Ta druhá úroveň již vyžaduje poměrně dobrou znalost jazyka (C1 až C2 dle Společného evropského referenčního rámce) a to včetně (britského) slangu. S mou úrovní B2+ jsem si musel mnohé domýšlet z kontextu nebo dohledat ve slovníku (samozřejmě nehledám všechna neznámá slovíčka, ale jen ta, které považuji v daném místě za klíčová, nebo se často opakují). Opravdu čekejte velká slova hodná panovnice ostrovní země, ovšem ihned proložená vulgarismy všech úrovní.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 13 Oct 2012 08:49:00 -0700 Tanin nepříliš vydařený přístav http://slavek.posterous.com/tanin-neprilis-vydareny-pristav http://slavek.posterous.com/tanin-neprilis-vydareny-pristav

Obálka knihyNa novou knihu Tany French jsem se těšil. Její první tři měly, co se kvality týče, vzestupnou tendenci a navíc obsahovaly to, co mám rád: Irsko a jeho profláklé i skryté vlastnosti dobře zasazené do příběhu.

Ztracený přístav (je to doufám jen pracovní název nakladatelství Argo, které překlad chystá na první kvartál příštího roku) začíná celkem slibně. V satelitním, ale díky krizi nedobudovaném městečku poblíž Dublinu dojde k vraždě dvou dětí a otce, matku odvezli v kritickém stavu do nemocnice. Buch. Konec čehokoliv, co by se dalo s Irskem spojit.

Vyšetřování se samozřejmě rozjíždí, ale nějak rozvláčně, ukecaně, se spoustou zbytečných odboček. Příběhu chybí spád. Kniha mohla mít klidně o 100 stran méně a pomohlo by jí to. Navíc skoro 200 stran jsem čekal na to, až vyšetřovatelskému esu dublinské policie dojde to, co čtenáři již dávno. Pointa pak není nikterak původní, nápady autorce zřejmě došly.

Knize by pomohla revize. Vypadá nedodělaně. Tana navíc až příliš používá některé vazby (např. podělat se strachy, scare the shit out of sb.) nebo slovíčka (shove, yoke). Člověk si pak připadne, jako by četl zjednodušenou četbu od Penguinu (čímž tuto četbu nijak nezatracuji, naopak, sám jsem díky ní dost pochytil).

Nevím, zda knihu doporučit. Pro mě byla zklamáním. Čekal jsem něco víc než jen dnes už klišoidní detektivku srovnatelnou s nepříliš ducha povznášejícími dílky od Nesbøho či Larssona. S ohledem na předchozí knihy hodnotím poměrně nízko.

Hodnocení: 40 %

Tana French: Broken Harbour. Hodder & Stoughton, 2012, 538 stran, ISBN: 978-0-340-97763-7, jazyk: Angličtina

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 10 Apr 2012 09:37:00 -0700 Rozbor McCarthyho knih http://slavek.posterous.com/rozbor-mccarthyho-knih http://slavek.posterous.com/rozbor-mccarthyho-knih

Obálka knihySvět v hrsti prachu není klasická kniha, ale poměrně hluboká literární studie děl jednoho z nejvýraznějších (a mých nejoblíbenějších) autorů amerického jihozápadu Cormaca McCarthyho. Každá jeho kniha je zde analyzována z různých pohledů a to i se stovkami odkazů na další (ať již primární nebo sekundární) literaturu.

Pro mě, jakožto člověka, který pohrdá školními zvěrstvocvičeními "Co tím chtěl básník říct", bylo občas těžké neusmát se. Studovat, proč autor např. v knize Cesta naservíruje otci se synem nejprve jablka a hrušky a až pak broskve, je na mě moc. Hledat odkaz na prvotní hřích úplně v každém slově, je... no řekněme vědecké. Stejně tak různá bazírování nad tím, proč autor použil takové nebo makové slovo, je z nezaujatého pohledu hnidopišství. Autor taktéž občas zabrousí k českým překladům, kde ukazuje složitost McCarthyho košatého slovníku.

Po dočtení knihy získáte na dojmu, že díky stovkám dalších existujících studií každé věty v knihách, každého podobenství, každého odkazu na cokoliv, je McCarthy geniální spisovatel znající nazpaměť jak bibli, tak spoustu filosofických směrů a jejich výklad a k tomu ještě americkou historii. Nechci ho nijak podceňovat, ale myslím si, že leckdy badatelé hledají tam, kde nic není. Pro mě i nadále zůstává Cormac McCarthy vynikajícím existenciálním spisovatelem, k jehož knihám se strašně rád vracím.

Hodnocení: 80 %

Svěrák Michal: Svět v hrsti prachu, Kritická recepce díla Cormaca McCarthyho. Argo, 2012, 340 stran, ISBN: 978-80-257-0407

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 10 Dec 2011 08:23:00 -0800 Povídky irských nocí http://slavek.posterous.com/povidky-irskych-noci http://slavek.posterous.com/povidky-irskych-noci

Obálka knihyPovídka měla a dosud má v irské literatuře silnou, bezvýhradní pozici. Je to nejen díky mnohým autorům, kteří svou zemi proslavili před desítkami let (ano, jistě můžeme jmenovat třeba Jamese Joyceho a jeho Dubliňany), ale i díky současníkům ať už starších (William Trevor, Roddy Doyle) či nastupujících (Claire Keegan). Každý rok také vychází několik souborů povídek irských autorů (můžeme jmenovat např. zřejmě nejprestižnější New Irish Short Stories, letos připravovaný Josephem O’Connorem).

Irská povídka je něco zvláštního. Něco, co jsem jinde dosud nenašel. Jakkoliv mám rád např. Ivana Krause či Nerudovy Povídky malostranské, pokud bych si měl vybrat, vždy sáhnu po knize ze smaragdového ostrova. Zahrnuje v sobě onu tajemnost vodou obklopené země, která má tak trochu jinou historii než zbytek Evropy. V irské literatuře nacházíme nejčastěji témata, jako je hladomor, nenávist k Britům nebo emigrace. Vždy ale můžeme nalézt lásku k rodné zemi, kterou nelze zaměňovat za prvoplánovaný patriotismus.

Kniha povídek Gerarda Donovana však obsahuje navíc něco, s čím jsem se dosud nesetkal. Hlavní postavy se zaobírají svými pocity k druhým, rozebírají milostné i rodinné vztahy, jejich minulost, jejich případná budoucnost. Začíná to už Ranními plavci a vztahu tří kamarádů, dá-li se tak říkat někomu, kdo se pravidelně schází ráno na plavání. Nejvíce je to však znát v povídce Archeologové. Emma se neustále trápí vztahem s Randallem. Pořád přemýšlí, zda to celé neukončit, Randall jí neustále nějakým způsobem vyrušuje a když se zdá, že už má řešení, tak… Ne, nemá cenu vám prozrazovat zápletku.

Vůbec nejkrásnější povídkou je Harry Dietz, která se kupodivu odehrává ve Státech a s Irskem má společného snad jen to, že Harryho maminka se v Irsku narodila. Ovšem brilantní popis Harryho cesty pro mléko do kávy vyústí v něco, co se nakonec dá očekávat, ale všímavějšímu čtenáři bude úzko z lidského údělu.

Ačkoliv „irské noci“ místy trpí chybami (logickými i pravopisnými), mohu povídky ze současného Irska doporučit. Je to příjemný počin nakladatelství Zlín, které mj. již vydalo překlad dvou knih povídek výše zmiňované Claire Keegan.

Hodnocení: 70 %

Gerard Donovan: Za irských nocí, Kniha Zlín, 2011, 216 stran, překlad: Alice McElveen Hyrmanová, ISBN: 978-80-87162-94-1

Knihu pro recenzi poskytlo Nakladatelství Zlín.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 08 Nov 2011 12:00:00 -0800 Hlava ulovena. Ale čí? http://slavek.posterous.com/hlava-ulovena-ale-ci http://slavek.posterous.com/hlava-ulovena-ale-ci

Obálka knihyNení to příliš dávno, co jsem si tu pobrečel nad Nemesisem v současné době hodně čteného Joa Nesboa. Přesto, když jsem dostal možnost přečíst si před oficiálním vydáním jeho další knihu, využil jsem jí. O Lovci hlav jsem neměl informací, ani co by se do hršle vešlo, proto mě hned po otevření zásilky překvapila jeho útlost. Kriminálka jednadvacátého století a jen 250 stran? První bod k dobru!

Prolog, první část, druhá část… Jasně, čte se to rychle. Netřeba se textem příliš zaměstnávat, jde o oddechové čtení. Scénářové. Přesně připraveno pro film (který právě vešel do kin) a bohužel autor vařil ze surovin, které jste už mohli stokrát vidět. Např. začneme nějakou scénou z prostřed děje, pak necháme příběh plynout od začátku, ve správný okamžik scénu zopakujeme a jedeme ku konci. Nebo uděláme hodně vážnou dopravní nehodu a kdo jako jediný zcela náhodou přežije? Odpovídat snad nemusím. A takovýchto omšelých šablon je v knize dost. Nic nového. Tady dávám bod dolů.

Na druhou stranu musím hned jedním dechem dodat, že jakkoli Joa nenapadlo nic závratného, tak zmíněné bazarové postupy většinou používá velmi umně. Jednak je zasazuje do scén, které už tak zavedené nejsou a tím není příběh nikterak všední, a jednak se mi líbil jazyk, kterým to vypráví (nevím, nakolik je dobrý originál a nakolik je dobrý překlad). Navíc realistické až naturalistické prvky knize určitě pomohly. Tady mohu dát zase kladný bod. Spíše dva.

Pojďme v hodnocení dál. Jo Nesbo se v této knize oprostil od již otravně (ne)dokonalého Harryho Holea a udělal dobře. Dámy nemohou předem nesmyslně vzdychat a místo snění se musí začíst. Pánové pak budou v klidu sledovat mnohem reálnějšího „hrdinu“, který má mnoho chyb.

Byť jsem ke knize ze začátku přistupoval s jistou dávkou skepse, tato mi byla autorem odňata. Samolibý fracek, který loví hlavy nejen obrazně, ale i doslova, mi vyhovoval. I přes zmiňované nedostatky mohu hodnotit čtyřmi body z pěti. Nesbo umí dobře vyprávět, překlad příjemně překvapil a pokud se chcete dozvědět, čí že to hlava byla nakonec ulovena, dá se to stihnout za večer.

Jo Nesbo: Lovci hlav, Kniha Zlín, 2011, 256 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN: 978-80-87497-50-0.

Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Kniha Zlín.

Další odkazy:

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Mon, 24 Oct 2011 03:38:00 -0700 Příjemný Jeden den http://slavek.posterous.com/prijemny-jeden-den http://slavek.posterous.com/prijemny-jeden-den

Obálka knihy

Dvě kapitoly mně chyběly do konce knihy, když jsem byl nucen připustit, že mě dostala na kolena. Nevím, zda to bylo tím, že jsem od ní záměrně nic nečekal nebo tím, že kniha opravdu taková je. Poprvé jsem o Jednom dni slyšel, když vycházel jeho český překlad. Zaujala mě anotace. Pak jsem párkrát knihu zahlédl v knihkupectvích, její výrazný a jednoduše rozpoznatelný přebal, ale vždy jsem odolal. Udělal jsem dobře, neboť jsem ji pak zakoupil v originále při mých cestách po Irsku.

Po prvních pár stránkách mi bylo jasné, že česká anotace je výmysl někoho, kdo knihu stěží otevřel. Ale to jen tak na okraj. Koncem první půlky knihy však vyplouvalo na povrch, že i někteří angličtí recenzenti měli problém zamyslet se, a tak knihu zařazovali do červené knihovny. Vydavatel toho tupě využíval (či spíše chytře zneužíval) a mě to před začátkem čtení dovedlo ke krátkému (před)hodnocení, které jsem uvedl na serveru Goodreads:

I do expect nothing of this book. I am fed up with the weepers from publishing houses in the Czech Republic so I decided to read books written in English. As I am not at a sufficient level of the language I have to choose something easier and stupid like this one (yes, love, blah, blah, blah). So, we'll see how my ironic and cynical myself will tackle this stuff. I'll keep you posted.

Co tedy vlastně kniha čtenáři předkládá? Je to lááááááska, romaťyka nebo toho nabízí mnohem více či něco jiného? Odpověď značně závisí na vašem věku a na vašem postoji k životu. Vysvětleme si nejprve ten věk. Příběh nám ukazuje život dvou lidí, Emy a Dextera. Vždy v jeden a ten samý den v roce. Poví, co se za ten rok stalo (nebo také ne) a vypráví, co se v ten den děje. Jeden rok to je významný den (ne nutně pro zmíněné dva hrdiny) nebo je naprosto obyčejný, případně se tak zdá. Ema i Dexter se průběžně potkávají, míjejí, zachraňují, ale pořád jsou tak nějak spolu. Vidíme je v jejich mladých, dvacátých letech, před třicítkou, ale i po ní. Až téměř ke čtyřicítce. Jejich životy se vyvíjejí, každý jinak, každý jiným směrem.

Pro dvacetiletého čtenáře bude Ema připadat nudná a unylá, naopak Dexter je ten, který si život užívá tak, jak má. Čtenář na pokraji třicítky začne pochybovat o tom, proč by to měl být právě Dexter, kdo je tak úspěšný. A lidé, kteří mají do svých čtyřiceti pár let, to budou vidět úplně jinak.

A postoj k životu? Každý ho máme jiný. Romantická dušička životem zklamané domácí puťky nebo naopak rozvíjejícího se poupátka bude fandit Emě a tvrdit, jaký je ten Dexter parchant. Naopak cynici si budou první část užívat právě díky Dexterovi. Pragmatici však budou netrpělivě očekávat hlavně závěr knihy. Pro každého je tam ovšem něco, a byť dvě rozdílné povahy obou aktérů jsou jasně prvoplánované, napsané je to dobře a mnozí čtenáři se v popisovaných situacích pozná.

Pokud tedy chcete, použijte knihu jako romanci. Pokud chcete, použijte knihu jako učebnici výsměchu života těm, kteří si to nezaslouží. Stejně tak ji můžete použít jako vodu na mlýn svým splínům. Vyberte si. K přečtení rozhodně doporučuji všem.

Poznámka k anglickému textu: Knize dokáže porozumět čtenář se znalostí angličtiny minimálně na úrovni mezi B2 a C1. Obsahuje poměrně dost dialogů s hovorovou britskou angličtinou, které nemají příliš těžkých slov, čímž čtení rychleji odsejpá. Autor má v oblibě slova corny a madden(ing(ly)), nastudujte si před čtením.

Poznámka k českému překladu: Zdá se, že nakladatelství Argo svou sílu a potenciál vyplácalo na směšný boj proti vyšší DPH na knihy a tak vypouští do světa zmetky. Už jen anotace knihy naprosto nestoudně lže. Pokud mohu věřit i komentářům různě po webu (např. na Kosmasu), tak text obsahuje i spoustu překlepů a špatný překlad. Moje rozhodnutí nečíst knihy v češtině zřejmě bylo správné.

Hodnocení: 85 %

David Nicholls: One Day, Hodder Paperbacks , 2010, 435 stran, ISBN: 978-0-340-89698-3

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Fri, 08 Jul 2011 04:57:00 -0700 Hodně špatný Nemesis http://slavek.posterous.com/hodne-spatny-nemesis http://slavek.posterous.com/hodne-spatny-nemesis

Obálka knihySvětový zájem o severskou kriminálku zřejmě rozpoutal Stieg Larsson svým Miléniem. Bohužel to má i ten důsledek, že se k nám ze Skandinávie tahají romány, které lze bez okolků označit za silně podprůměrné čtivo pro masy (a tedy intelektuálně člověka sotva obohacující). Jedním takovým zastupitelem, který je (naprosto špatně) kriminálním románem označován, je Nemesis od Joa Nesboa.

Povězme si, co vlastně nutí vydavatele knihu zařadit do kategorie kriminální žánr:

  1. Je z prostředí (kmininální) policie.
  2. Vyšetřuje se tam zločin.
  3. Obsahuje všechna možná klišé:
    1. Hlavní vyšetřovatel je problémový (zde alkoholik).
    2. Nevraživost na pracovišti mezi některými kriminalisty.
    3. Hlavní postava s sebou vláčí svou nevyřešenou minulost.
    4. Vyšetřování nakonec vedou dva týmy. Ba co víc, a to je jedno z nejtrapnějších klišé, spolupracovník hlavní postavy připraví na ni léčku.
    5. Hlavní postava jde proti předpisům a nakonec uspěje.
    6. Doplňte si další, kniha to splňovat vesměs bude.

Co však knize naopak markantně chybí, je bod, který dělá kriminálku kriminálkou a co určuje i to, zda jde o kvalitní knihu: čtenář má mít neustále možnost přemýšlet o tom, kdo zločin spáchal a neměl by se to pokud možno dozvědět dříve než na posledních pár stránkách. Na to je ale zřejmě Nesbo hodně špatným spisovatelem, neboť Nemesis je prachsprostý deníkový záznam jakéhosi loupežného přepadení. Pokud vypluje na povrch nějaká skutečnost, hned je rozebrána a čtenář je někam nasměrován, aniž by třeba chtěl, aniž by dostal možnost pochybovat, přemýšlet. Pro čtení na deku na pláž možná dobré, resp. lepší než bulvární deník, ale jinak?

Kniha má na 500 stran, a ačkoliv někteří o ní tvrdí, že ji nemohli odložit z ruky, mně to neudělalo problém nikdy. Ano, čtivá sice je, ale napínavá? Nikoliv. Dozví se člověk něco ze života ze severu? Nikoliv. Vadilo by, kdybych přestal v třetině, půlce, ke konci číst a pak už nedočetl? Ó nikoliv. Má cenu se těšit na další ze série úchvatného vyšetřovatele Harryho? Pche, na světě je tolik lepšího čtení…

Jo Nesbo: Nemesis, Kniha Zlín, 2001, 504 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN: 978-80-87497-01-2

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 07 Jun 2011 09:31:00 -0700 Syngovy Aranské ostrovy http://slavek.posterous.com/syngovy-aranske-ostrovy http://slavek.posterous.com/syngovy-aranske-ostrovy

Aranské ostrovy je velmi pěkný obrázek ze života lidí na počátku 20. století na Aranských ostrovech psaný dokumentárně-deníkovým stylem. Synge popisuje nejen vlastní pozorování, ale zachycuje i příběhy, báje a pověsti na ostrovech tradovaných. Snad jediným nedostatkem (a nelze jej přičítat autorovi) je absence vnitřního světa Araňanů. Sám Synge si posteskl, že sice s lidmi strávil mnoho času (léto či podzim během pěti let), ale nikdy jej nepřijali jako sobě vlastního.

Autor své postřehy použil i v jiných dílech, jmenujme alespoň Jezdce k moři či Stín doliny.

Chcete-li se dozvědět, jak se žilo víceméně v izolaci (častá otázka lidí z ostrovů, když tam dorazil cizinec, byla, zda je ve světě nějaká nová válka) na počátku minulého století, nebo se zajímáte o irskou literaturu jako takovou, přečtením této knihy budete zase o kousek znalejší.

John Millington Synge: Aranské ostrovy, překlad Mariana Housková, odkaz na anglický text

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 29 Jan 2011 10:18:00 -0800 Z Irska do Brooklynu http://slavek.posterous.com/41355534 http://slavek.posterous.com/41355534

Obálka knihyKniha irského autora s celkem lákavým názvem se zabývá příběhem mladé dívky, která prožívá v padesátých letech minulého století to, co je pro Iry již od Velkého hladomoru tak typické: odchod ze země a nový začátek jinde. A když jde o mladé děvče, tak tam samozřejmě nesmí chybět láska, do které se přimíchá trochu té „irské tragédie“.

Při čtení jsem však měl stále větší a větší pocit, že čtu Rudolfova Metráčka, pouze s obměněným problémem. Jinými slovy jde o literaturu pro dospívající dívky, která mi je dost protivná. K negativnímu dojmu přispívá i místy kostrbatý překlad (pokud tedy tak divně postavené věty nejsou již v originále) Příběh plyne celkem unyle kupředu a až na závěr máte dojem, že se něco děje.

Zřejmě nejpřínosnější je doslov, kde se překladatelka vyjadřuje jak k emigraci Irů obecně, tak to i dokládá na příkladech z knihy.

Knize přesto dávám nějakých 60 %, protože pro mladé slečny to může být příjemné (a místy sladké) čtení.

Colm Tóibín: Brooklyn. Mladá Fronta, 2010 (orig. 2009), 304 stran, Překlad: Daniela Theinová, ISBN: 978-80-204-2227-9

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 25 Jan 2011 13:12:00 -0800 Malone úmírá http://slavek.posterous.com/malone-umira http://slavek.posterous.com/malone-umira

Obálka knihyDruhá kniha z Beckettovy trilogie již není tak silná jako ta první, ale stále obsahuje mnoho z pohledu na nitro člověka popsané způsobem, který ne každý může strávit. Příběh, dá-li se to tak nazvat, je spojením představ a života a vzpomínek Maloneho, přičemž není jisté, kde ona hranice je.

Překlad je velmi dobrý až na jeden nešvar – nepoužívá slovo „přehršle“ v původním významu, ale v tom, který se snaží prosadit současná čeština.

Člověk s citem pro absurdno by neměl knihu nechat nepřečtenou.

Hodnocení: 80 %

Samuel Beckett: Malone umírá, ARGO, 1997 (orig. 1995, 1948), 112 stran, ISBN: 80-7203-145-7

Pár citací:

„Dovolte mi, abych hned zkraje prohlásil, že nikomu nic neodpouštím. Všem přeji co nejhorší život a po něm plameny a ledy a slavnou vzpomínku zavrženíhodných generací, které teprve přijdou.“

„Chce-li člověk vydržet, musí především přijímat potravu a vyprazdňovat se. Nočník a jídelní miska, to jsou hlavní póly.“

„Narodil jsem se s vážností, jako se jiní rodí se syfilidou.“

„Den v místnosti nebyl, kdežto venku se roztahoval všude, klidný a spojitě rozložený mezi nebem a zemí. Neustále však pronikal dovnitř, odměřovaný a obnovovaný tím venku, neustále pronikal dovnitř a tam také umíral, postupně pohlcen stínem.“

„…a naučila ho, jak se má mýt, ruce a obličej každý den a ostatní části těla jednu po druhé během týdne, nohy v pondělí, lýtka v úterý, stehna ve středu a tak dále, přičemž ke krku a uším docházelo v neděli, vlastně ne, sedmého dne odpočíval.“

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Thu, 30 Dec 2010 12:06:00 -0800 Švédská hypnosa http://slavek.posterous.com/svedska-hypnosa http://slavek.posterous.com/svedska-hypnosa

Obálka knihyLarssoniáda pokračuje. Po Miléniu je tu další, různými fámami opředený autor(ská dvojice) Lars Kepler, který pokračuje ve sněhových šlépějích Stiega. A s tím je vhodné k této detektivce přistupovat.

Na prvních třiceti stranách se seznámíte s asi 40 postavami, pak se to rozjede a na konci samozřejmě vše dobře dopadne. Oproti Larssonovi však není tempo tak zběsilé. Jinými slovy jde o lehce nadprůměrný příběh, který je objektivně možná horší než ten od Stiega, přesto si mi líbil víc. Přičítám to tomu, že hlavní postavou není novinář.

Ze švédských reálií se toho také moc nedozvíte a co mě určitě vadilo, byly zásadní a faktické chyby – to, že vypnutý telefon lze vystopovat, je nesmysl. To, že dohledat, odkud se volalo, trvá několik dní, je další nesmysl. A ukládání všech hovorů? probůh a kam? Díky tomu pak byla silně nahlodaná (resp. naprosto zničena) má důvěra ve vysvětlování věci z lékařské a psychologické oblasti.

Kniha jako jedno- až dvoudenní (tedy, dle toho, jak rychle čtete) odreagování není špatná. Více však od ní nečekejte.

Hodnocení: 50 %

Lars Kepler: Hypnotyzér, Host Brno, 2010 (orig. 2009), 544 stran, ISBN: 978-80-7294-399-9

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Mon, 27 Dec 2010 12:35:00 -0800 Výpověď otce McGreevyho http://slavek.posterous.com/37628166 http://slavek.posterous.com/37628166

Obálka knihyVe výpovědi otce McGreevyho se stáváme na dva roky, resp. na dvě kruté zimy svědky života a životních situací obyvatel malé horské vesničky na západě Irska (hrabství Kerry). Autor však vykonstruoval příběh příliš fantaskní na to, aby mu bylo lze uvěřit. Výpověď obsahuje mnoho drobných zápletek, jejichž vykonstruovanost místy bije do očí.

Kniha ani není typickým představitelem irské literatury, byť se o to snaží. Bohužel až příliš okatě a na úkor příběhu. Postava otce Greevyho je poměrně směšná na to, aby se dalo mluvit o typickém irském duchovním, navíc nemá na lidi kolem sebe až takový vliv, jaký církev v té době mívala. Také dramatičnost, o kterou se autor snaží, nutí místy k pousmání.

Existuje bohužel jediný důvod, proč si knihu nějaký čas ponechám v knihovně. Tím je mnoho odkazů na irské dějiny, irskou mytologii, lidovou tvorbu a postavy, které v irské historii měly význam. Bohužel tyto informace lze z 90 % posbírat z poznámek na konci knihy. Zbytek je v textu, často poblíž odkazů na tyto poznámky. Pokud se zajímáte o irštinu, přidejte si plus k hodnocení.

Má tedy vůbec smysl se touto knihou, nominovanou v roce 2000 na Bookerovu cenu, zabývat? Záleží na tom, co o ní očekáváte. Jestliže se chcete seznámit s irskou literaturou, „výpovědí“ rozhodně nezačínejte. Pokud chcete jinou formou získat pár informací, o kterých mluvím v předchozím odstavci, klidně si ji přečtěte.

Brian O'Doherty: Výpověď otce McGreevyho. Volvox Globator, 2003 (orig. 1993), 224 stran, ISBN: 80-7207-519-5

Hodnocení: 65 %

Pár citátů, které jsem si poznamenal:

„Když jsem se na hory díval ‚v angličtině‘ – jestli mi rozumíte – nezdály se tak pusté a děsivé. Jak že to myslím? Jestli je snad rozdíl mezi horou a sliabh? Ano, je. V angličtině se sníh a ty obrovské skály nezdály tak hrozivé, jako by všechno mělo nakonec dobře dopadnout a ta chvíle jako by už nebyla daleko. Hora byla hora a sníh byl sníh a všechno bylo zkrátka jen to, co to bylo, a nic víc. Když jsem ale přemýšlel v irštině, všechno kolem bylo najednou divočejší a plné napjatého očekávání, jako když čekáte, až kámen dopadne na dno studny. Člověk měl pocit, že sníh bude padat bez přestání až do posledního ticha světa, kdy na zemi nezůstane jediná živá duše. Představoval jsem si, že se potom krajina otřepe jako mokrý pes – a že kdybych od ní odvrátil oči, možná by to opravdu udělala. Něco takového ve vás angličtina nikdy nevyvolá.“

„Na sklonku léta se člověku někdy zdá, jako by se země otáčela stále pomaleji, až se nakonec zastaví, rozvité květy sytí vzduch vůní, obilí stojí nehybně ani nezašumí, jen tvář vám možná pohladí lehký vánek. Máte pocit, že v tom tichu a nehybnosti slyšíte doznívat táhlý tón. Obklopení hřejivým vzduchem cítíte klid a mír, jako by se světem bylo vše v pořádku.“

„Má babička byla tehdy děcko a to, co jí o hladomoru vyprávěl její otec, mám dodnes v živé paměti – jak člověk podél cest potkával lidi s ústy zelenými od spásání trávy. Jak měli pro všechny jen jedinou rakev, rakev bez víka, jen s odklápěcím dnem. Mrtvého uložili do rakve a muži z vesnice, ač slabí jako mouchy, pak rakev převezli ke hrobu na voze tažené oslíkem, který byl sám polomrtvý. Tenhle oslík měl pořád co dělat, znovu a znovu jezdil k tomu velikému hrobu, který vždycky jen trochu rozšířili, aby se vešlo další tělo, protože nikdo, vyprávěla babička, už neměl sílu kopat do hloubky. A k tomu ani neměli kněze. Položili pokaždé rakev na dva dřevěné sloupky, odklopili dno a nebožákovo tělo vypadlo do hrobu. Pak šli pro další. Hlad je hrozná věc, říkávala babička. Zpočátku rve útroby jako divá šelma, až se to ve vás nakonec utiší, a to pak začne dlouhé umírání.“

„Když nad tím tak člověk přemýšlí, v minulosti je obsaženo tolik útrap, že by to jednomu vzalo odvahu čelit budoucnosti.“

„Britové vždycky potřebovali na vyhrávání válek Iry.“

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Thu, 16 Dec 2010 12:24:00 -0800 Beckettův Molloy http://slavek.posterous.com/beckettuv-molloy http://slavek.posterous.com/beckettuv-molloy

Obálka knihyPo prvních přibližně deseti stranách jsem chtěl knihu odložit. Ne odložit, odhodit. No, dobrá, vyhodit. Co to je, tohle? říkal jsem si. Jenže poté to všechno začalo dávat smysl. Pokud tedy Molloy nějaký smysl dává. Ne, asi nedává. Vlastně, měli byste si nalézt ten svůj. Tohle totiž není novela, jak je možné znát z jiných případů. (Zde jde prý dokonce o antinovelu, ale to nechme akademikům, my si chceme hlavně číst.) Při čtení dostáváte často záchvaty zuřivosti, potřeby souhlasit nebo pocit nutnosti překlopit své mozkové závity do režimu absurdno (nebo též lidské, zvířecí přirozenosti). A stačí k tomu jeden jediný odstavec. Ten první. Bez ohledu na to, že má téměř devadesát stran a zabírá první kapitolu (či spíše část) knihy.

Při čtení druhé části, a to od začátku až do konce, vás to nutí neustále přemýšlet mimo jiné o tom, co vlastně má společného s tou první. Má vůbec něco? A co? Pomůže najít odpověď to, že se délky odstavců (v průměru) ke konci protahují? A napoví více další dvě knihy, které jsou zařazeny s touto do trilogie?

Já si knihu zamiloval. Tolik pochybností, tolik životních zkušeností, tolik lidské podstaty, co nabízí, je mi hodně blízké. Je ale to značně náročné čtení. Na to jsem si musel hledat chvíle, kdy jsem nebyl rušen. A pak se přesvědčoval, že se mám opět začíst, protože jsem věděl, že budu číst pomalu a dlouho o tom přemítat.

Není to text pro každého, ale zkuste to. A rozhodněte se po řekněme 25 až 30 stranách, zda je to pro vás stravitelné. Já si budu mezitím knihu průběžně otevírat na náhodném místě a opět se na chvíli začítat. Ono jde svým způsobem o filosofické dílo.

Samuel Beckett: Molloy. ARGO, 1996 (orig. 1947), 176 stran, Překlad: Tomáš Hrách, ISBN: 80-7203-040-X

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sun, 17 Oct 2010 08:20:00 -0700 Vraždy v lesích http://slavek.posterous.com/vrazdy-v-lesich http://slavek.posterous.com/vrazdy-v-lesich

Obálka knihyNepatřím mezi nadšené čtenáře kriminálek. Autoři si se čtenářem jen pohrávají a možnost přemýšlet, kdo je pověstným zahradníkem, jim záměrně omezují nedostatkem informací. Přesto jsem po knize herečky a spisovatelky Tany French sáhl s nadšením – jednak proto, že jde o irskou autorku, a jednak proto, že získala Edgara v kategorii nejlepší prvotina (Edgary jsou určeny pro americké autory. Tana je sice označovaná jako irská autorka a vyrůstala mj. v Irsku, ale narodila se v USA a má dvojí občanství – americké a italské).

Výchozí bod je celkem jednoduchý: v Knocknaree, irské vesničce poblíž Dublinu (vesnice opravdu existuje, ale leží přes 200 km od Dublinu), se najde tělo mrtvé dívky. Případ dostane na starost dvojice vyšetřovatelů Rob Ryan a Cassie Maddox. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak se hned zkraje (v anotaci, tedy nic neprozrazuji) dozvídáme, že Rob v Knocknaree žil jako dítě a že v té době někdo zavraždil jeho dva kamarády. Případ je samozřejmě zapeklitý, vyšetřování se dostává do slepých uliček, občas někoho zasáhne blesk geniality nebo záchvat vzpomínek.

To, co knihu řadí mezi ty výrazně lepší, je kromě vcelku ucházející zápletky jiskření mezi oběma detektivy a vývoj jejich vztahu vedle postupně se rozplétající záhady. Dále k tomu můžeme přiřadit autorčin smysl pro humor a schopnost vhodně přizpůsobovat psané slovo místu a době. Počet postav je zvládnutelný (i když neškodí si je vypsat vedle na papír včetně vazeb mezi nimi a Robem) a spíše než vypjatých situací se dočkáme náhledů do psychologie vyšetřování a vztahů.

Milovníci irských reálií si také přijdou na své. Kromě odkazu na věčný déšť se mohou občas projít s detektivy centrem Dublinu nebo hledat skryté krásy ostrovního života.

Samozřejmě nic není ideální. Kniha má pár slabých míst. Především je to přibližně ke konci první třetiny, kdy kromě detektivů zřejmě tápala i autorka, a tak se babrala v Robově hlavě namísto toho, aby vyšetřování popohnala o kousek dál. Podobná situace, kdy se Rob zdlouhavě a nudně zabývá sám sebou, je skoro v celé, poslední třetině. Kniha mohla být o sto stránek kratší a myslím, že by jí to prospělo.

Když jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, nejprve jsem se klaněl k pěti hvězdičkám z pěti. Ale pak jsem si uvědomil, že v tom hraje má slabost pro irské autory a výsledek přehodnotil. Kniha je velmi dobrá, ale ne naprosto skvělá. Dávám tedy čtyři body s tím, že převedeno na procenta by to bylo trochu víc – řekněme zasloužených 85 %.

Tana French: V lesích. ARGO, 2010 (orig. 2007), 488 stran, Překlad: Petr Pálenský, ISBN: 978-80-257-0297-0

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 05 Oct 2010 00:02:00 -0700 Ze života dublinské smetánky http://slavek.posterous.com/ze-zivota-dublinske-smetanky http://slavek.posterous.com/ze-zivota-dublinske-smetanky

Obálka knihyPříběh v knize, inspirovaný skutečnou událostí, vypráví o smrti jednoho ze studentů z prestižní školy v Dublinu. Byl zavražděn třemi kopy do hlavy. Třemi kopy vedenými třemi jinými studenty z téže školy. Všichni z bohatých rodin, všichni v té chvíli opití.

Kniha je ukázkou života dublinské mládeže „z lepší společnosti“, která má na starosti akorát chlastání, píchání a kupování luxusních věcí. Při jedné z mnoha pijatik se věci zvrtnou a jeden ze studentů je ukopán k smrti.

Jak vyprávění postupuje, dozvídáme se mnoho podrobností z minulosti nejen oběti, ale i útočníků. Vypravěč se snaží najít důvod, proč k vraždě vlastně došlo a co se toho večera všechno stalo. Zda se k nějakému závěru opravdu dostane, je spíše na čtenářově posouzení.

Celý text je protkán jistou beznadějí a tou to i končí. Život (tedy ne všech zúčastněných) jde dál v zaběhnutých kolejích a lidé se chovají, jako by se vlastně nic nestalo.

Autor za svou prvotinu získal Rooneyho cenu za irskou literaturu a dostal se do užšího výběru Irish Book Awards.

Krátká ukázka (tak příšerný překlad je moje práce, kniha v češtině dosud nevyšla):

Do této chvíle Stephen téměř dopil celou basu Stelly a půlku lahve vodky. Clodagh měla za sebou několik lahví limonády s alkoholem. Nakonec zašeptala Stephenovi do ucha: „Tak mě už konečně přefikneš?“

Hledali volný pokoj, ale žádný nenašli. A obě koupelny byly již obsazené. Stephen nakonec našel zamčené dveře na konci chodby a ramenem je vyrazil. Poté se s Clodagh vyspal v posteli Barryho otce.

Mezitím se Barry v kuchyni rozhlížel kolem sebe a zeptal se: „Kde je Stephen a Clodagh?“ Znovu se rozhlížel. Pak vlítnul do otcovy ložnice. „Co to má kurva znamenat?“ zařval. „Žádal jsem tě o jednu jedinou věc, Steve. Jednu jedinou zasranou věc!“

Kevin Power: Bad Day in Blackrock. Pocket Books, 2010 (orig. 2008), 240 stran, ISBN: 978-1-84983-320-2

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Fri, 03 Sep 2010 11:15:00 -0700 Příběh jedné svatební noci http://slavek.posterous.com/pribeh-jedne-svatebni-noci http://slavek.posterous.com/pribeh-jedne-svatebni-noci

Obálka knihy Jestli existuje lepší ukázka toho, kam může vést špatná nebo dokonce žádná sexuální výchova, dejte mi vědět. Ovšem kniha nabízí mnohem víc než jen to. Autor v podstatě naprosto dokonale ukazuje, jak to dopadá, když partneři spolu nemluví, ale jen usuzují z chování toho druhého. Kam mohou vést ústupky v době zamilování a jak těžko, pokud vůbec, se opuštěné pozice získávají zpět.

Ačkoliv povinnou literaturu považuji za zločin na školní mládeži, tohle bych dorostence a dorostenkyně přečíst nechal a to s náležitou diskusí poté. Možná by pak dlouhodobější vztahy nebyly boje o pozice, ale naopak by šlo o vzájemné porozumnění a to hned od začátku.

Ian McEwan: Na Chesilské pláži. Odeon, 2007 (orig. 2007), 128 stran, Překlad: Ladislav Šenkyřík, ISBN: 978-80-207-1250-9

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 31 Aug 2010 10:20:00 -0700 Nestravitelná snídaně http://slavek.posterous.com/nestravitelna-snidane http://slavek.posterous.com/nestravitelna-snidane

Obálka knihySnídani u Tiffaniho jsem si chtěl přečíst pouze proto, že se o ní stále v nějakém kontextu pochvalně hovoří. Něco mě však od toho odrazovalo. Možná americký autor, možná to, že Snídaně je tak zprofanovaná. Bohužel musím uvést, že šlo opravdu o naprostou ztrátu času.

Snídaně je založena především na typicky americkém žvanění o ničem přitroublé kurvičky a jejích pochybných kamarádíčků. Vyprávěcí styl nám vlastně skoro nic neřekne. Snad jediné, co mohou někteří ocenit, je naprosto povrchní charakteristika postav.

Na tomhle braku, resp. na tomto konkrétním vydání vyzdvihuji pouze dvojjazyčné podání s výklady některých vazeb a slovíček. Člověk, který se chce učit anglicky, ale ještě si není tak jistý, zde může pochytit spoustu slov a vazeb v přirozené podobě.

Truman Capote: Breakfast at Tiffany's / Snídaně u Tiffanyho. Garamond, 2004 (orig. 1950), 220 stran, Překlad: Jarmila Fastrová, ISBN: 80-86379-76-0

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval