Hlubinizační křiky aneb ve světle se zvuk nešíří http://slavek.posterous.com Proč? Nač? Zač? posterous.com Tue, 06 Nov 2012 00:30:00 -0800 Beckettova „hranice míry, v níž se část rovná celku“ http://slavek.posterous.com/beckettova-hranice-miry-v-niz-se-cast-rovna-c http://slavek.posterous.com/beckettova-hranice-miry-v-niz-se-cast-rovna-c

Obálka knihySamuel Beckett. Beckett Samuel. Chm. Tso k tomu povědět? Nitz? Ne, to asi ne, zvážíme-li možnost, že něco přeci jenom, pokud jsme toho schopni, tak můžeme, uvést.

Tso. Poslední román, který Beckett psal v angličtině a pak jej dlouhá léta překládal do francouzštiny. Původní název Watt (výslovnost shodná s What) byl přeložen jako Tso, druhá důležitá postava, pan Knot (opět výslovností stejné jako Not), pak jako pan Nitz. A byť Tso u Nitze slouží, nepadne mezi nimi jediného slova. Proč také. Otázka s odpovědí jsou vetnuty již ve jménech.

Beckett si však nehrál se slovíčky jen ve jménech postav. Jeho slovní rozmanitost je naprosto úžasná, s čímž se precizně vyrovnal i překladatel. Posuďte sami:

Potřásl dobrého rána, a popřál vřelou rukou, nejprve panu Gormanovi, a pak panu Nolanovi, kteří na oplátku, a ve stejném pořadí, potřásli velice dobrého rána jemu, a popřásli mu důkladně rukou. A pak, vzpomenuvši si, pak Gorman i pan Nolan, že v zápalu ranních ran osudu si zapomněli potřást dobrého jitra sobě navzájem, a popřást jeden druhému rukou, učinili tak nyní, velice srdečně, bez dalšího odkladu.

A nejde pouze o slovní hrátky, ale pokud čtenář chce, může narazit i na básnické věty (opět úžasně přeložené):

Nemohlo se však stát, že by dokonce i tomu nejvytrvalejšímu, nejstřízlivějšímu, nejsvědomitějšímu z poslů, který by znal všechny místní psy, jejich zvyky a jejich bydliště, jejich barvy a jejich tvary, zůstalo přece jen nějaké jídlo, ve starém kastrolu, ve chvíli, kdy by staré hodiny odbily deset hovnin, a pak, jak, by přinesl nazpátek kastrol, ten spolehlivý posol, kdyby kastrol, nebol, vyprázdněn včas, neboť zas, následující ráno, by bolo, příliš pozdě, neboť kostroly a hrnce, pana Nitze, nesměly přes noce, být nechávány venku, na trávníce.

Jenže Tso není humoristické čtivo k odpolední kávě. Tso je hodně náročný román. Na čtení, na přemýšlení, na čas, na náladu. Já měl bezpočetněkrát sto chutí knihu mrsknout do kouta a už se k ní nevracet (což v případě Becketta není poprvé). Rozsápat ji. Spálit, vyhodit. Mnohdy mě štvala, popouzela, činila protivným. Chtěl jsem ji mít rychle za sebou, ale nešlo to. Kniha se musí opravdu číst pomalu. Beckett často používá čárky tam, kde se, běžně, nepoužívají, a tam, kde by je, čtenář hledal tak, chybí. Celý text tím dostává úplně jiný rytmus, je třeba ho chytit a pak zase pustit, když autor opět, na chvíli, znormální.

Do toho se vkrádá i potřeba autora všechno pitvat, vše obracet na místě, popisovat totéž různými způsoby, zaobírat se věcmi všelijak, mnoze, ze všech úhlů a pohledů, možná proto, aby i čtenář si uvědomil, že když je něco řečeno, vzal vypravěč v potaz i to, co vlastně nemělo býti řečeno, ale pokud by tomu tak bylo, mohl by čtenář nabýt špatného dojmu a sám se zaobírat tím, co autor sice byl zvážil, ale nenapsal.

Nezdálo se, že by se při těchto příležitostech projevovala, kupříkladu v případě kalhot jeho otce, jakákoliv tendence rozkládat se do souboru jevů: šedivé, plandavé a pravděpodobně rourovité, nebo, v případě nohou jeho otce, ztrácet se v reji svých vlastností, nikoliv, naopak, nohy a kalhoty jeho otce, tak jak byly viděny tehdy, v lese, a následně vybaveny ve vzpomínkách, zůstaly nohama a kalhotami a nikoliv pouze nohama a kalhotami, ale nohama a kalhotami jeho otce, to znamená dočista odlišnými od jakýchkoliv nohou a kalhot, které Tso kdy viděl a to viděl ve své době velké množství, jak nohou, tak kalhot.

Případně:

Dříve však, než se odmlčel o něco déle, aby tak učinil, pospíšil si s poznámkou, že ta řešení, která, jak se zdá, nezvítězila, možná byla zvažována a zavržena, coby neuspokojivá, autorem nebo autory řešení, které naproti tomu, jak se zdá, zvítězilo, anebo možná nebyla.

Celé to pak proplétá tématy, která nepatří mezi úplně nejjednodušší. Mnohdy použité prvky existencialismu, myšlenky bytí a nebytí, smyslu života nutí zvednout oči od knihy a přemítat.

A pak se snese další noc a přijde další člověk a odejde Tso, Tso který nyní přišel, protože na přicházení vrhá stín odcházení a na odcházení vrhá stín přicházení, to je na tom to protivné.

Pomyslet si, když člověk už není mlád, když člověk ještě není stár, že člověk již není mlád, že člověk ještě není stár, to snad už je něco.

Zastavit se na chvíli, ke konci svého tříhodinového dne, a zamyslet se nad: pohodou propadající se do temnot, trápením získávající jasnější kontury; potěšením, jež těší, neboť bylo, bolestí, jež bolí, neboť bude; radostnými skutky, které se staly hrdými, hrdými skutky stále zarputilejšími; dychtěním třesením se na bytí jež odejde, bytí jež přijde; a pravda, jež není již pravdou, a lež, jež pravdou dosud není. A rozhodnout se už neusmívat, sedět ve stínu, poslouchat cikády, přát si, aby byla noc, přát si, aby bylo ráno, říkat: Ne, to není srdce, ne, to nejsou játra, ne, to není prostata, ne, to nejsou vaječníky, ne, jsou to svaly, jsou to nervy.

Celé to můžeme zdánlivě zlehčit, chcete-li:

Ale stejně, pravil pan Gorman, život není až taková stará hnusná svině. Zvedl do výšky ruce a rozpřáhl je, v gestu zbožné úcty. Potom je zastrčil do kapes kalhot. Když na to přijde, řekl.

Beckett se nebojí ani otázky víry, resp. odpovědi na to, kdo je vlastně Bohem. Zůstává však u toho jen velmi krátce, je to vlastně pouze malá myšlenka v celém textu:

Neboť jediný způsob, jak člověk může hovořit o ničem, je hovořit o tom, jako kdyby to bylo něco, stejně tak, jako jediný způsob, jak člověk může hovořit o Bohu, je hovořit o něm, jako kdyby to byl člověk, kterým po pravdě řečeno byl, svým způsobem, nějakou dobu, a jediný způsob, jak člověk může hovořit o člověku, i naši antropologové si to uvědomili, je hovořit o něm, jako kdyby to byl termit.

Zajímavou se může zdát otázka, co chtěl autor dílem povědět. Zkusil jsem se nad tím zamyslet, ale nedošel jsem k žádnému kloudnému závěru. Jestli tím chtěl něco alespoň naznačit, pak by nevynechával celé věty ve svém francouzském překladu. V románech by mělo každé slovo dávat smysl. Nejde však už o antiromán? Příprava na jeho Nepojmenovaného, Maloneho či Molloye? Nejsem literárně vzdělán, proto ani nebudu odpovídat. Pro mě je to kniha, při které se musí přemýšlet. Nikoliv něco, v čem hledat nějaký smysl, řád, pořádek.

Neboť je to zvláštní věc, leč zřejmě pravdivá, že ti, kdo mluví, mluví spíše pro potěšení z toho, že mohou mluvit proti někomu, než pro potěšení mluvit s někým, a důvod je možná tento: že, když jsou lidé zajedno, hlas nelže zvýšit možná až tak vysoko, jako je možné tak učinit, když jsou lidé ve při.

Neboť nový rok neříká nic nového, člověku pevně vsazenému do prostoru.

Jak jsem uvedl, kniha mě rozčilovala. Nevím proč… …ačkoliv možná vím. Dost věcí se mi v době čtení měnilo, spěchal jsem. Když to pominulo, začítal jsem se do knihy znovu a znovu. Jen tak, občas odstavec (byť i ten je kolikrát dlouhý), někdy větu, místy stránku. Objevoval jsem Tsoa znovu a znovu. Sám proto nevím, zda knihu doporučit číst od začátku do konce nebo zda ji číst namátkově. Že by to byla příprava na Joyceova Odyssea? Možná. Jedno však vím určitě. Ke knize se budu vracet i nadále. Za přečtení stojí, byť to vyžaduje hodně úsilí.

Samuel Beckett: Tso. Argo, 2002 (orig. 1953), 248 stran, Překlad: Tomáš Míka, ISBN: 80-7203-456-1

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 13 Oct 2012 08:49:00 -0700 Tanin nepříliš vydařený přístav http://slavek.posterous.com/tanin-neprilis-vydareny-pristav http://slavek.posterous.com/tanin-neprilis-vydareny-pristav

Obálka knihyNa novou knihu Tany French jsem se těšil. Její první tři měly, co se kvality týče, vzestupnou tendenci a navíc obsahovaly to, co mám rád: Irsko a jeho profláklé i skryté vlastnosti dobře zasazené do příběhu.

Ztracený přístav (je to doufám jen pracovní název nakladatelství Argo, které překlad chystá na první kvartál příštího roku) začíná celkem slibně. V satelitním, ale díky krizi nedobudovaném městečku poblíž Dublinu dojde k vraždě dvou dětí a otce, matku odvezli v kritickém stavu do nemocnice. Buch. Konec čehokoliv, co by se dalo s Irskem spojit.

Vyšetřování se samozřejmě rozjíždí, ale nějak rozvláčně, ukecaně, se spoustou zbytečných odboček. Příběhu chybí spád. Kniha mohla mít klidně o 100 stran méně a pomohlo by jí to. Navíc skoro 200 stran jsem čekal na to, až vyšetřovatelskému esu dublinské policie dojde to, co čtenáři již dávno. Pointa pak není nikterak původní, nápady autorce zřejmě došly.

Knize by pomohla revize. Vypadá nedodělaně. Tana navíc až příliš používá některé vazby (např. podělat se strachy, scare the shit out of sb.) nebo slovíčka (shove, yoke). Člověk si pak připadne, jako by četl zjednodušenou četbu od Penguinu (čímž tuto četbu nijak nezatracuji, naopak, sám jsem díky ní dost pochytil).

Nevím, zda knihu doporučit. Pro mě byla zklamáním. Čekal jsem něco víc než jen dnes už klišoidní detektivku srovnatelnou s nepříliš ducha povznášejícími dílky od Nesbøho či Larssona. S ohledem na předchozí knihy hodnotím poměrně nízko.

Hodnocení: 40 %

Tana French: Broken Harbour. Hodder & Stoughton, 2012, 538 stran, ISBN: 978-0-340-97763-7, jazyk: Angličtina

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 10 Dec 2011 08:23:00 -0800 Povídky irských nocí http://slavek.posterous.com/povidky-irskych-noci http://slavek.posterous.com/povidky-irskych-noci

Obálka knihyPovídka měla a dosud má v irské literatuře silnou, bezvýhradní pozici. Je to nejen díky mnohým autorům, kteří svou zemi proslavili před desítkami let (ano, jistě můžeme jmenovat třeba Jamese Joyceho a jeho Dubliňany), ale i díky současníkům ať už starších (William Trevor, Roddy Doyle) či nastupujících (Claire Keegan). Každý rok také vychází několik souborů povídek irských autorů (můžeme jmenovat např. zřejmě nejprestižnější New Irish Short Stories, letos připravovaný Josephem O’Connorem).

Irská povídka je něco zvláštního. Něco, co jsem jinde dosud nenašel. Jakkoliv mám rád např. Ivana Krause či Nerudovy Povídky malostranské, pokud bych si měl vybrat, vždy sáhnu po knize ze smaragdového ostrova. Zahrnuje v sobě onu tajemnost vodou obklopené země, která má tak trochu jinou historii než zbytek Evropy. V irské literatuře nacházíme nejčastěji témata, jako je hladomor, nenávist k Britům nebo emigrace. Vždy ale můžeme nalézt lásku k rodné zemi, kterou nelze zaměňovat za prvoplánovaný patriotismus.

Kniha povídek Gerarda Donovana však obsahuje navíc něco, s čím jsem se dosud nesetkal. Hlavní postavy se zaobírají svými pocity k druhým, rozebírají milostné i rodinné vztahy, jejich minulost, jejich případná budoucnost. Začíná to už Ranními plavci a vztahu tří kamarádů, dá-li se tak říkat někomu, kdo se pravidelně schází ráno na plavání. Nejvíce je to však znát v povídce Archeologové. Emma se neustále trápí vztahem s Randallem. Pořád přemýšlí, zda to celé neukončit, Randall jí neustále nějakým způsobem vyrušuje a když se zdá, že už má řešení, tak… Ne, nemá cenu vám prozrazovat zápletku.

Vůbec nejkrásnější povídkou je Harry Dietz, která se kupodivu odehrává ve Státech a s Irskem má společného snad jen to, že Harryho maminka se v Irsku narodila. Ovšem brilantní popis Harryho cesty pro mléko do kávy vyústí v něco, co se nakonec dá očekávat, ale všímavějšímu čtenáři bude úzko z lidského údělu.

Ačkoliv „irské noci“ místy trpí chybami (logickými i pravopisnými), mohu povídky ze současného Irska doporučit. Je to příjemný počin nakladatelství Zlín, které mj. již vydalo překlad dvou knih povídek výše zmiňované Claire Keegan.

Hodnocení: 70 %

Gerard Donovan: Za irských nocí, Kniha Zlín, 2011, 216 stran, překlad: Alice McElveen Hyrmanová, ISBN: 978-80-87162-94-1

Knihu pro recenzi poskytlo Nakladatelství Zlín.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Thu, 07 Jul 2011 00:56:00 -0700 Na okraji Howth (minipovídka z Irska) http://slavek.posterous.com/na-okraji-howth-minipovidka-z-irska http://slavek.posterous.com/na-okraji-howth-minipovidka-z-irska

„Také se toho pohledu nedokážu nikdy nasytit,“ ozvalo se za ní nečekaně. Vylekaně sebou trhla a ohlédla se za příjemným hlasem. Spatřila stařenku, která se na ni dívala laskavým pohledem. Utřela si uslzené oči, ale nic neřekla. Hlavou se jí stále honily předešlé myšlenky. „Chodívám sem na útesy hodně často, ale vás jsem tu ještě nepotkala.“ Místo odpovědi jen vzlykla. Nechtěla se bavit. Měla v plánu něco úplně jiného. „Je tu krásný výhled. Hluboko dole pod vámi hučí příboj, tříští se o skaliska, vysoké rezavé útesy to jen umocňují a tam vzadu, za mořem, kdo ví… Mnozí tam odjeli za štěstím. Ale kdo ví, zda jej tam našli. Můžete tu hodiny sedět a přemítat, ale náhlý déšť a prudký vítr vás vždy vyženou dříve, než na něco přijdete. Moje maminka říkávala, že tohle místo by mohlo přinášet štěstí a odnášet chmury, kdyby moře dovolilo.“

Dosud tvrdošíjně mlčela, ale slzy jí začaly pomalu usychat. „Já tu svoje štěstí potkala. Bylo mi dvacet, jemu o tři více. Scházeli jsme se přesně tady. Já, pokud jsem mohla, přišla vždy o hodnou chvilku dřív. Dívala jsem se přes moře, přemýšlela, jak asi vypadá Londýn, a přitom jsem neustále kontrolovala, zda nemám na šatech někde šmouhu. Ve vlasech jsem nosívala modrou stuhu, protože se mu prý modrá líbila. Já ji nesnášela, ale co ženská neudělá kvůli pěknému mužskému. Maminka mě kárala, ať to nedělám, ale povídej něco mladé holce.“ Konečně se i trochu usmála.

„Po roce známosti jsme se vzali. Sem jsme už nechodívali tak často, ale byli jsme rádi, pokud to vyšlo alespoň jednou za měsíc. Měl-li tenkrát chlap uživit rodinu, musel se hodně snažit. Páté výročí svatby jsme chtěli i s dětmi oslavit procházkou sem. Protože se měl zdržet v práci, byli jsme domluvení, že já a děti půjdeme napřed. Čekaly jsme tady na něj skoro do soumraku. Pak jsme musely jít domů. Tam také nebyl. Našli ho až třetí den dole na útesech. Cestou sem, jak za námi pospíchal, zřejmě uklouzl.“

Nevěřícně na ni koukala. Teď by už i něco řekla, ale nenapadlo ji nic, co by znělo jen zpola příhodně. „Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem zoufalá. Běžela jsem v slzách až sem a chtěla udělat totéž, co vy před chvílí. Jenže někdy moře dovolí odnést chmury a přivést alespoň trochu klidu duši, když už ne štěstí. Já věřím, že ano. Pojďte kousek se mnou, doprovodím vás. Nemá smysl moře pokoušet.“

Poznámka: Povídka má dost do činění s lidmi z Twitteru. Začátek mě napadl na koncertě Swing Cheek, na který mě pozval @grasevina. Pak jsem dlouhé měsíce nevěděl, co s tím. K dokončení mě nakonec inspirovala @Lisarah jejími Třemi krátkými.

Howthfoxhole

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 07 Jun 2011 09:31:00 -0700 Syngovy Aranské ostrovy http://slavek.posterous.com/syngovy-aranske-ostrovy http://slavek.posterous.com/syngovy-aranske-ostrovy

Aranské ostrovy je velmi pěkný obrázek ze života lidí na počátku 20. století na Aranských ostrovech psaný dokumentárně-deníkovým stylem. Synge popisuje nejen vlastní pozorování, ale zachycuje i příběhy, báje a pověsti na ostrovech tradovaných. Snad jediným nedostatkem (a nelze jej přičítat autorovi) je absence vnitřního světa Araňanů. Sám Synge si posteskl, že sice s lidmi strávil mnoho času (léto či podzim během pěti let), ale nikdy jej nepřijali jako sobě vlastního.

Autor své postřehy použil i v jiných dílech, jmenujme alespoň Jezdce k moři či Stín doliny.

Chcete-li se dozvědět, jak se žilo víceméně v izolaci (častá otázka lidí z ostrovů, když tam dorazil cizinec, byla, zda je ve světě nějaká nová válka) na počátku minulého století, nebo se zajímáte o irskou literaturu jako takovou, přečtením této knihy budete zase o kousek znalejší.

John Millington Synge: Aranské ostrovy, překlad Mariana Housková, odkaz na anglický text

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 29 Jan 2011 10:18:00 -0800 Z Irska do Brooklynu http://slavek.posterous.com/41355534 http://slavek.posterous.com/41355534

Obálka knihyKniha irského autora s celkem lákavým názvem se zabývá příběhem mladé dívky, která prožívá v padesátých letech minulého století to, co je pro Iry již od Velkého hladomoru tak typické: odchod ze země a nový začátek jinde. A když jde o mladé děvče, tak tam samozřejmě nesmí chybět láska, do které se přimíchá trochu té „irské tragédie“.

Při čtení jsem však měl stále větší a větší pocit, že čtu Rudolfova Metráčka, pouze s obměněným problémem. Jinými slovy jde o literaturu pro dospívající dívky, která mi je dost protivná. K negativnímu dojmu přispívá i místy kostrbatý překlad (pokud tedy tak divně postavené věty nejsou již v originále) Příběh plyne celkem unyle kupředu a až na závěr máte dojem, že se něco děje.

Zřejmě nejpřínosnější je doslov, kde se překladatelka vyjadřuje jak k emigraci Irů obecně, tak to i dokládá na příkladech z knihy.

Knize přesto dávám nějakých 60 %, protože pro mladé slečny to může být příjemné (a místy sladké) čtení.

Colm Tóibín: Brooklyn. Mladá Fronta, 2010 (orig. 2009), 304 stran, Překlad: Daniela Theinová, ISBN: 978-80-204-2227-9

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 25 Jan 2011 13:12:00 -0800 Malone úmírá http://slavek.posterous.com/malone-umira http://slavek.posterous.com/malone-umira

Obálka knihyDruhá kniha z Beckettovy trilogie již není tak silná jako ta první, ale stále obsahuje mnoho z pohledu na nitro člověka popsané způsobem, který ne každý může strávit. Příběh, dá-li se to tak nazvat, je spojením představ a života a vzpomínek Maloneho, přičemž není jisté, kde ona hranice je.

Překlad je velmi dobrý až na jeden nešvar – nepoužívá slovo „přehršle“ v původním významu, ale v tom, který se snaží prosadit současná čeština.

Člověk s citem pro absurdno by neměl knihu nechat nepřečtenou.

Hodnocení: 80 %

Samuel Beckett: Malone umírá, ARGO, 1997 (orig. 1995, 1948), 112 stran, ISBN: 80-7203-145-7

Pár citací:

„Dovolte mi, abych hned zkraje prohlásil, že nikomu nic neodpouštím. Všem přeji co nejhorší život a po něm plameny a ledy a slavnou vzpomínku zavrženíhodných generací, které teprve přijdou.“

„Chce-li člověk vydržet, musí především přijímat potravu a vyprazdňovat se. Nočník a jídelní miska, to jsou hlavní póly.“

„Narodil jsem se s vážností, jako se jiní rodí se syfilidou.“

„Den v místnosti nebyl, kdežto venku se roztahoval všude, klidný a spojitě rozložený mezi nebem a zemí. Neustále však pronikal dovnitř, odměřovaný a obnovovaný tím venku, neustále pronikal dovnitř a tam také umíral, postupně pohlcen stínem.“

„…a naučila ho, jak se má mýt, ruce a obličej každý den a ostatní části těla jednu po druhé během týdne, nohy v pondělí, lýtka v úterý, stehna ve středu a tak dále, přičemž ke krku a uším docházelo v neděli, vlastně ne, sedmého dne odpočíval.“

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sun, 16 Jan 2011 11:22:00 -0800 Do ticha (minipovídka z Irska) http://slavek.posterous.com/do-ticha-minipovidka-z-irska http://slavek.posterous.com/do-ticha-minipovidka-z-irska

Seděl v Mayes Pub na Frederick Street u stolu sám, popíjel svou pintu Guinnesse a s novinami v ruce pozoroval okolí. Tak jako pokaždé, když hledal nějaký námět. Bohužel zápisník, který se povaloval vedle sklenice, byl ten večer nedotknut. U vedlejšího stolu se bavili dva chlápci kolem čtyřiceti a probírali situaci ve firmě. Nuda. Přes uličku se pak čepýřily dvě mladé holky, odhadem lehce přes dvacet, a štěbetaly, bůh ví o čem. Neslyšel je a ani se o to nepokoušel.

Dál jen sledoval dění okolo sebe, byť ho dnes z nějakého divného důvodu neinspirovalo. Přesto mu bylo fajn. Byl pátek podvečer, víkend neměl přinést nic, co by ho mělo trápit. Byl mladý, svobodný a na svých dvaatřicet rozhodně nevypadal. Snad jen tmavě hnědé vlasy mu podle jeho mínění kazilo pár šedin, které ovšem opačné pohlaví shledávalo více než přitažlivými. Byl štíhlý, postavu měl sportovní, ačkoliv se ničemu nijak zvlášť nevěnoval. Tedy, kromě vysedávání v hospodách, kde dokázal dvě pinty ucucávat celý večer. Není inspirativnější prostředí než typická irská hospoda, říkával.

Vyrušila ho troufalá slova: Smím si přisednout? Vzhlédl a viděl mladou, no mladou, prostě ženu kolem třiceti, oblečenou do padnoucího kostýmku, která držela své pivo sice zdrženlivě, ale přesto sebejistě ve svých rukách.

Jistě, prosím, automaticky z něj vypadlo, ačkoliv ho to příliš netěšilo. Měl rád svou samotu pojištěnou stolkem a prázdnými židlemi. Naprostý opak irské naturely. Ihned ho napadlo, že odejde. Měl skoro dopito a bydlel nedaleko ve starší bytovce. Sice nic moc, ale výhled na kostelík, který rád nazýval jeho neoficiálním jménem Black Church, mu to vynahrazoval.

Omlouvám se. Víte, u baru nerada sedím a jinde není vhodné místo, řekla bez uzardění.

Jinam by si určitě sednout mohla, ale já se zdál být asi tou nejsnazší obětí, prolétlo mu hlavou. I když, řekl si, nevypadá špatně. V tom kostýmku působí mírně upjatě, ale postavu má více než dobrou a oblast hrudníku mu připomínala krásné chvilky strávené kocháním se vlnícími se Wicklow Mountains. Navíc dlouhé, nazrzlé vlasy, byť je měla sepnuté do drdolu, odváděly jeho pozornost od ostatních věcí kolem něj. Přesto neříkal nic, snažil se na ni nedívat, a zkoušel se věnovat i nadále svým původním myšlenkám, byly-li nějaké.

Víte, řekla, připadl jste mi povědomý. Ovšem, pomyslel si, moje fotka je každou sobotu v Irish Independent. Ale záměrně to pokaždé zapřel, kdykoliv se ho na to někdo ptal. Nyní však mlčel. Nic nepopíral, prostě mlčel. Vyčekával. Neexistovalo totiž nic, co by dokázalo překonat sílu mlčení. Záměrně toho využíval. Tedy… možná zneužíval. Ale co mu je do toho, že lidské pokolení má potřebu pořád, neustále, bez přestání, ustavičně mluvit? Žvanit? Mlátit prázdnou slámu? Kecat? Vyprazdňovat své útroby za pomocí hlasivek? Rozevírat pysky a vydávat ze sebe hlásky spojené do slabik, ty do slov a ta do nic neříkajících vět?

Pouze pokynutím hlavy naznačil, že je to možné, a snažil se o něčem přemýšlet. Ale nešlo to. Jednak se mu zdála překrásná a jednak nepřestala chrlit proud slov. Nedokázal ji neposlouchat.

Také ráda sedávám sama, pokračovala. Člověk si přemýšlí, o čem chce, a není ničím a nikým rušen. Já ve skutečnosti nemám moc ráda společnost jiného člověka. Víte, kdysi jsem bydlela v klasickém činžáku, ale už jenom ta představa, že za tenkou stěnou ve vedlejším bytě spí jiný člověk, mně strašně vadila. Vždy, když jsem přicházívala domů, představovala jsem si ten náš barák bez čelních stěn a sledovala, co kdo dělá. Jak si každý myslí, že o něm nikdo neví, když je schovaný ve svém pokoji. A přitom je jeho přítomnost cítit klidně o tři patra dál.

Trochu ho zarazilo, proč mu tohle říká, obzvláště když se vlastně vůbec neznají. Ale přistoupil na její pravidla a dodal: A co teprve všechny nutné činnosti spojené s životem. Ty různé zvuky a pachy… Jen se pousmála a odpověděla: Tím se už nemusím zabývat. Koupila jsem domek na venkově, nejbližší soused je dobrých tři sta yardů ode mne.

Pokračovali v hovoru, jako by se znali léta. On vypil navzdory svému zvyku další dvě pinty, ona si také dala ještě jednu. Kolem půlnoci odešli společně. První orgasmus vykřičela celému Dublinu, další dva byly slabší. Ne však o tolik, aby o nich nevěděli sousedé ve Western Way.

Theblackchurch1830

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Mon, 27 Dec 2010 12:35:00 -0800 Výpověď otce McGreevyho http://slavek.posterous.com/37628166 http://slavek.posterous.com/37628166

Obálka knihyVe výpovědi otce McGreevyho se stáváme na dva roky, resp. na dvě kruté zimy svědky života a životních situací obyvatel malé horské vesničky na západě Irska (hrabství Kerry). Autor však vykonstruoval příběh příliš fantaskní na to, aby mu bylo lze uvěřit. Výpověď obsahuje mnoho drobných zápletek, jejichž vykonstruovanost místy bije do očí.

Kniha ani není typickým představitelem irské literatury, byť se o to snaží. Bohužel až příliš okatě a na úkor příběhu. Postava otce Greevyho je poměrně směšná na to, aby se dalo mluvit o typickém irském duchovním, navíc nemá na lidi kolem sebe až takový vliv, jaký církev v té době mívala. Také dramatičnost, o kterou se autor snaží, nutí místy k pousmání.

Existuje bohužel jediný důvod, proč si knihu nějaký čas ponechám v knihovně. Tím je mnoho odkazů na irské dějiny, irskou mytologii, lidovou tvorbu a postavy, které v irské historii měly význam. Bohužel tyto informace lze z 90 % posbírat z poznámek na konci knihy. Zbytek je v textu, často poblíž odkazů na tyto poznámky. Pokud se zajímáte o irštinu, přidejte si plus k hodnocení.

Má tedy vůbec smysl se touto knihou, nominovanou v roce 2000 na Bookerovu cenu, zabývat? Záleží na tom, co o ní očekáváte. Jestliže se chcete seznámit s irskou literaturou, „výpovědí“ rozhodně nezačínejte. Pokud chcete jinou formou získat pár informací, o kterých mluvím v předchozím odstavci, klidně si ji přečtěte.

Brian O'Doherty: Výpověď otce McGreevyho. Volvox Globator, 2003 (orig. 1993), 224 stran, ISBN: 80-7207-519-5

Hodnocení: 65 %

Pár citátů, které jsem si poznamenal:

„Když jsem se na hory díval ‚v angličtině‘ – jestli mi rozumíte – nezdály se tak pusté a děsivé. Jak že to myslím? Jestli je snad rozdíl mezi horou a sliabh? Ano, je. V angličtině se sníh a ty obrovské skály nezdály tak hrozivé, jako by všechno mělo nakonec dobře dopadnout a ta chvíle jako by už nebyla daleko. Hora byla hora a sníh byl sníh a všechno bylo zkrátka jen to, co to bylo, a nic víc. Když jsem ale přemýšlel v irštině, všechno kolem bylo najednou divočejší a plné napjatého očekávání, jako když čekáte, až kámen dopadne na dno studny. Člověk měl pocit, že sníh bude padat bez přestání až do posledního ticha světa, kdy na zemi nezůstane jediná živá duše. Představoval jsem si, že se potom krajina otřepe jako mokrý pes – a že kdybych od ní odvrátil oči, možná by to opravdu udělala. Něco takového ve vás angličtina nikdy nevyvolá.“

„Na sklonku léta se člověku někdy zdá, jako by se země otáčela stále pomaleji, až se nakonec zastaví, rozvité květy sytí vzduch vůní, obilí stojí nehybně ani nezašumí, jen tvář vám možná pohladí lehký vánek. Máte pocit, že v tom tichu a nehybnosti slyšíte doznívat táhlý tón. Obklopení hřejivým vzduchem cítíte klid a mír, jako by se světem bylo vše v pořádku.“

„Má babička byla tehdy děcko a to, co jí o hladomoru vyprávěl její otec, mám dodnes v živé paměti – jak člověk podél cest potkával lidi s ústy zelenými od spásání trávy. Jak měli pro všechny jen jedinou rakev, rakev bez víka, jen s odklápěcím dnem. Mrtvého uložili do rakve a muži z vesnice, ač slabí jako mouchy, pak rakev převezli ke hrobu na voze tažené oslíkem, který byl sám polomrtvý. Tenhle oslík měl pořád co dělat, znovu a znovu jezdil k tomu velikému hrobu, který vždycky jen trochu rozšířili, aby se vešlo další tělo, protože nikdo, vyprávěla babička, už neměl sílu kopat do hloubky. A k tomu ani neměli kněze. Položili pokaždé rakev na dva dřevěné sloupky, odklopili dno a nebožákovo tělo vypadlo do hrobu. Pak šli pro další. Hlad je hrozná věc, říkávala babička. Zpočátku rve útroby jako divá šelma, až se to ve vás nakonec utiší, a to pak začne dlouhé umírání.“

„Když nad tím tak člověk přemýšlí, v minulosti je obsaženo tolik útrap, že by to jednomu vzalo odvahu čelit budoucnosti.“

„Britové vždycky potřebovali na vyhrávání válek Iry.“

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Thu, 16 Dec 2010 12:24:00 -0800 Beckettův Molloy http://slavek.posterous.com/beckettuv-molloy http://slavek.posterous.com/beckettuv-molloy

Obálka knihyPo prvních přibližně deseti stranách jsem chtěl knihu odložit. Ne odložit, odhodit. No, dobrá, vyhodit. Co to je, tohle? říkal jsem si. Jenže poté to všechno začalo dávat smysl. Pokud tedy Molloy nějaký smysl dává. Ne, asi nedává. Vlastně, měli byste si nalézt ten svůj. Tohle totiž není novela, jak je možné znát z jiných případů. (Zde jde prý dokonce o antinovelu, ale to nechme akademikům, my si chceme hlavně číst.) Při čtení dostáváte často záchvaty zuřivosti, potřeby souhlasit nebo pocit nutnosti překlopit své mozkové závity do režimu absurdno (nebo též lidské, zvířecí přirozenosti). A stačí k tomu jeden jediný odstavec. Ten první. Bez ohledu na to, že má téměř devadesát stran a zabírá první kapitolu (či spíše část) knihy.

Při čtení druhé části, a to od začátku až do konce, vás to nutí neustále přemýšlet mimo jiné o tom, co vlastně má společného s tou první. Má vůbec něco? A co? Pomůže najít odpověď to, že se délky odstavců (v průměru) ke konci protahují? A napoví více další dvě knihy, které jsou zařazeny s touto do trilogie?

Já si knihu zamiloval. Tolik pochybností, tolik životních zkušeností, tolik lidské podstaty, co nabízí, je mi hodně blízké. Je ale to značně náročné čtení. Na to jsem si musel hledat chvíle, kdy jsem nebyl rušen. A pak se přesvědčoval, že se mám opět začíst, protože jsem věděl, že budu číst pomalu a dlouho o tom přemítat.

Není to text pro každého, ale zkuste to. A rozhodněte se po řekněme 25 až 30 stranách, zda je to pro vás stravitelné. Já si budu mezitím knihu průběžně otevírat na náhodném místě a opět se na chvíli začítat. Ono jde svým způsobem o filosofické dílo.

Samuel Beckett: Molloy. ARGO, 1996 (orig. 1947), 176 stran, Překlad: Tomáš Hrách, ISBN: 80-7203-040-X

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sun, 17 Oct 2010 08:20:00 -0700 Vraždy v lesích http://slavek.posterous.com/vrazdy-v-lesich http://slavek.posterous.com/vrazdy-v-lesich

Obálka knihyNepatřím mezi nadšené čtenáře kriminálek. Autoři si se čtenářem jen pohrávají a možnost přemýšlet, kdo je pověstným zahradníkem, jim záměrně omezují nedostatkem informací. Přesto jsem po knize herečky a spisovatelky Tany French sáhl s nadšením – jednak proto, že jde o irskou autorku, a jednak proto, že získala Edgara v kategorii nejlepší prvotina (Edgary jsou určeny pro americké autory. Tana je sice označovaná jako irská autorka a vyrůstala mj. v Irsku, ale narodila se v USA a má dvojí občanství – americké a italské).

Výchozí bod je celkem jednoduchý: v Knocknaree, irské vesničce poblíž Dublinu (vesnice opravdu existuje, ale leží přes 200 km od Dublinu), se najde tělo mrtvé dívky. Případ dostane na starost dvojice vyšetřovatelů Rob Ryan a Cassie Maddox. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak se hned zkraje (v anotaci, tedy nic neprozrazuji) dozvídáme, že Rob v Knocknaree žil jako dítě a že v té době někdo zavraždil jeho dva kamarády. Případ je samozřejmě zapeklitý, vyšetřování se dostává do slepých uliček, občas někoho zasáhne blesk geniality nebo záchvat vzpomínek.

To, co knihu řadí mezi ty výrazně lepší, je kromě vcelku ucházející zápletky jiskření mezi oběma detektivy a vývoj jejich vztahu vedle postupně se rozplétající záhady. Dále k tomu můžeme přiřadit autorčin smysl pro humor a schopnost vhodně přizpůsobovat psané slovo místu a době. Počet postav je zvládnutelný (i když neškodí si je vypsat vedle na papír včetně vazeb mezi nimi a Robem) a spíše než vypjatých situací se dočkáme náhledů do psychologie vyšetřování a vztahů.

Milovníci irských reálií si také přijdou na své. Kromě odkazu na věčný déšť se mohou občas projít s detektivy centrem Dublinu nebo hledat skryté krásy ostrovního života.

Samozřejmě nic není ideální. Kniha má pár slabých míst. Především je to přibližně ke konci první třetiny, kdy kromě detektivů zřejmě tápala i autorka, a tak se babrala v Robově hlavě namísto toho, aby vyšetřování popohnala o kousek dál. Podobná situace, kdy se Rob zdlouhavě a nudně zabývá sám sebou, je skoro v celé, poslední třetině. Kniha mohla být o sto stránek kratší a myslím, že by jí to prospělo.

Když jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, nejprve jsem se klaněl k pěti hvězdičkám z pěti. Ale pak jsem si uvědomil, že v tom hraje má slabost pro irské autory a výsledek přehodnotil. Kniha je velmi dobrá, ale ne naprosto skvělá. Dávám tedy čtyři body s tím, že převedeno na procenta by to bylo trochu víc – řekněme zasloužených 85 %.

Tana French: V lesích. ARGO, 2010 (orig. 2007), 488 stran, Překlad: Petr Pálenský, ISBN: 978-80-257-0297-0

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 12 Oct 2010 00:30:00 -0700 Den svatého Patrika a Google loga http://slavek.posterous.com/den-svateho-patrika-a-google-loga http://slavek.posterous.com/den-svateho-patrika-a-google-loga

Den svatého Patrika je slaven především v Irsku, jelikož tento světec má pro Iry velký význam (no, minimálně takový, že mají den volna a všíchni se kolektivně opijí Guinnessem). Že je 17. března často poznají v některých státech i díky změně loga webu společnosti Google. Podívejte se na všechna, která byla dosud vydána (loga jsou dotahována přímo ze serveru Google).

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

Nebylo.

2002

2001

2000

1999

Nebylo.

1998

Nebylo.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Thu, 07 Oct 2010 00:30:00 -0700 Setkání (minipovídka z Irska) http://slavek.posterous.com/setkani-minipovidka-z-irska http://slavek.posterous.com/setkani-minipovidka-z-irska

„Katko!“ více udiveně než překvapeně zavolal na dívku, která šla proti němu po Bolton Street, nevšímajíc si okolí. Poznal ji na první pohled. Byla to jeho platonická láska na střední škole. Když už to tenkrát nemohl vydržet, po téměř třech letech se jí konečně svěřil. Řekla mu, že to ví, ale že ho nemiluje. Od té doby se neviděli. Pouze o ní slyšel, že odjela do Portugalska studovat jazyk. Vždycky totiž toužila pracovat na velvyslanectví.

Vystrašeně zvedla hlavu a podívala se na něj. Taky ho poznala, byť za těch nějakých deset let dost přibral, měl kouty a plnovous. Zastavila se, ale neřekla jediné slovo. Jeho vzpomínky odpovídaly tomu, co viděl. Překrásná postava, dlouhé, kaštanové vlasy, usměva… Pod okem měla modřinu, obličej nateklý a nadouvající se břicho… Ano, byla těhotná. Tak v sedmém, osmém měsíci, pokud to vůbec mohl posoudit. Takhle si ji přeci nepamatoval!

Stále mlčela. Ošívala se, bylo vidět, že setkání či dokonce povídání nebylo to, po čem by zrovna prahla. Vypadala zoufale. Nerozmýšlel se dlouho. Vzal ji za ruku a vedl ji pryč. Ona se přitom neustále otáčela, jako by kontrolovala, zdali je někdo nevidí či nesleduje, ale jinak šla oddaně vedle něj. Když chtěl zajít do první kavárny, na kterou narazili, řekla „Ne, prosím ne.“ Nevěděl, co tím přesně myslí, ale ona mu trhla rukou směrem ode dveří, aby pokračovali dál po ulici. „Zajdeme ke mně do hotelu,“ řekl nejistým hlasem spíše pro sebe, protože ona ho už moc nevnímala. Oči se jí začaly utápět v slzách a i když se ještě otáčela, nemohla nic vidět.

V hotelové recepci se na ně dívali podezíravě, ale nechali je projít. Na pokoji se rozvzlykala úplně a dobrou půlhodinu nebyla k utišení. Poté z ní konečně dostal souvislejší příběh. V Portugalsku se seznámila s Conorem. Ten ji přemluvil, aby s ním odjela do Dublinu, kde měl práci. To ale netušila, že tou prací je přepadávání lidí na ulici, drobné krádeže a prodej drog. Conor jí sebral pas a pak tvrdil, že ho musela někde ztratit. Neuměla tehdy slovo anglicky a tak musela zůstat s ním. Ustavičně ji bil, týral a dokonce nabízel svým kumpánům. Trvalo už to přes tři roky. S kým je těhotná, nevěděla. S ním? Nebo s některým z jeho čtyř přítelíčků? Bylo jí to jedno. To, že se jím teď nechala odvést, pro ni fakticky znamenalo záchranu.

Rozhodl se jednat rychle. Na policii volat nechtěla. Jediné, co si přála, bylo dostat se domů. Řekl tedy, že zajdou na velvyslanectví, nechají vystavit nové doklady, on ukončí dovolenou dřív a poletí s ní. Jak jednoduše si to představoval.

Objednal taxíka, nasedli do něj a jeli do Ballsbridge. Do konce polední přestávky zbývalo nějakých dvacet minut. Držel ji kolem ramen a mlčky se pomalu procházeli po Northumberland Road. Byla mnohem klidnější a bylo znát, že se jí ulevilo. V tom se zachvěla a opět se – plná obav – otočila. To poslední, co si pamatoval, byl její zoufalý výkřik: „Conor, don’t…“

Když přišel k sobě, skláněla se k němu zdravotní sestra a začala něco povídat. Po chvíli si uvědomil, že mluví anglicky. „Sp… speak… s… slowly… pl…,“ dostal s námahou ze sebe. Setra začala mluvit znovu s důrazem na každou slabiku: „Jste v nemocnici. Již dva měsíce. Měl jste operaci hlavy a museli jsme vám odebrat pravou ledvinu. Ale již nejste ohrožen na životě. Máte někoho, koho můžeme kontaktovat?“

Po dalších třech měsících ho propustili. Ačkoliv se snažil zjistit, co se vlastně stalo s ním a co s ní, nedozvěděl se nic. V novinách o tom nepsali, v nemocnici nic nevěděli a policie neměla žádný záznam, který by mu cokoliv objasnil.

O Katce již víckrát neslyšel.

Setkani

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 05 Oct 2010 00:02:00 -0700 Ze života dublinské smetánky http://slavek.posterous.com/ze-zivota-dublinske-smetanky http://slavek.posterous.com/ze-zivota-dublinske-smetanky

Obálka knihyPříběh v knize, inspirovaný skutečnou událostí, vypráví o smrti jednoho ze studentů z prestižní školy v Dublinu. Byl zavražděn třemi kopy do hlavy. Třemi kopy vedenými třemi jinými studenty z téže školy. Všichni z bohatých rodin, všichni v té chvíli opití.

Kniha je ukázkou života dublinské mládeže „z lepší společnosti“, která má na starosti akorát chlastání, píchání a kupování luxusních věcí. Při jedné z mnoha pijatik se věci zvrtnou a jeden ze studentů je ukopán k smrti.

Jak vyprávění postupuje, dozvídáme se mnoho podrobností z minulosti nejen oběti, ale i útočníků. Vypravěč se snaží najít důvod, proč k vraždě vlastně došlo a co se toho večera všechno stalo. Zda se k nějakému závěru opravdu dostane, je spíše na čtenářově posouzení.

Celý text je protkán jistou beznadějí a tou to i končí. Život (tedy ne všech zúčastněných) jde dál v zaběhnutých kolejích a lidé se chovají, jako by se vlastně nic nestalo.

Autor za svou prvotinu získal Rooneyho cenu za irskou literaturu a dostal se do užšího výběru Irish Book Awards.

Krátká ukázka (tak příšerný překlad je moje práce, kniha v češtině dosud nevyšla):

Do této chvíle Stephen téměř dopil celou basu Stelly a půlku lahve vodky. Clodagh měla za sebou několik lahví limonády s alkoholem. Nakonec zašeptala Stephenovi do ucha: „Tak mě už konečně přefikneš?“

Hledali volný pokoj, ale žádný nenašli. A obě koupelny byly již obsazené. Stephen nakonec našel zamčené dveře na konci chodby a ramenem je vyrazil. Poté se s Clodagh vyspal v posteli Barryho otce.

Mezitím se Barry v kuchyni rozhlížel kolem sebe a zeptal se: „Kde je Stephen a Clodagh?“ Znovu se rozhlížel. Pak vlítnul do otcovy ložnice. „Co to má kurva znamenat?“ zařval. „Žádal jsem tě o jednu jedinou věc, Steve. Jednu jedinou zasranou věc!“

Kevin Power: Bad Day in Blackrock. Pocket Books, 2010 (orig. 2008), 240 stran, ISBN: 978-1-84983-320-2

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sun, 03 Oct 2010 00:30:00 -0700 Jak plánovat výlety v Dublinu resp. v Irsku? http://slavek.posterous.com/jak-planovat-vylety-v-dublinu-resp-v-irsku http://slavek.posterous.com/jak-planovat-vylety-v-dublinu-resp-v-irsku

Je těžké jednoznačně odpovědět, protože každý dává přednost něčemu jinému. Mně se vyplatilo neplánovat cokoliv předem již loni, takže i letos jsem letěl do Irska s tím, že se uvidí. Jinak se totiž na danou zemi díváte před odletem pouze s průvodcem v ruce (nebo internetem) a jinak, když jste na místě. Snad jediné, co doporučuji připravit předem, je mít podrobné mapy (stačí v telefonu, máte-li baterku, co něco vydrží, či náhradní) a přístup k internetu.

Po příjezdu a prvním Guinnessu si zajděte do informačního centra a naberte si všechny možné letáky. Ty si pak v klidu roztřiďte na tři hromádky: Chci vidět, Chtěl bych vidět a Nechci vidět. Tu třetí hned vyhoďte. Z hromádky Chci vidět vyberte taková místa, která se rozumně dají stihnout za den. Většinou je to jedno, maximálně dvě místa. Raději však jedno. Pak z hromádky Chtěl bych vidět vyberte to, co máte při cestě a co by se eventuelně dalo stihnout. Když ne, nic se nestane.

Pokud máte nějakého průvodce, pročtěte si o daných místech, co by tam mohlo být k vidění a v letácích o tom nepíšou. Stejně tak můžete projít internet, kde kromě dalších informací můžete zarezervovat vstupenky, najít dopravní spojení a aktuální informace. No a nakonec si připravte vhodnou mapu, obuv, oblečení, svačinu a pití. A nezapomeňte, že v cílovém místě bývají k dispozici další informace a letáky v místních informačních centrech.

Příjemnou cestu.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Sat, 02 Oct 2010 00:30:00 -0700 Killiney http://slavek.posterous.com/killiney http://slavek.posterous.com/killiney

Killiney je malebné (ó ten levný přívlastek) městečko pár kilometrů od Dublinu, ve kterém údajně žije pár rockových hvězd a Enya. Dostanete se do něj vlakem DART, který přes den jezdí v intervalech cca 20 minut a zastavuje přímo na pobřeží. Cílem ovšem není tamní pláž, ale Killiney Hill Park, což jsou dva kopce nad pobřežím (Killiney Hill and Dalkey Hill), ze kterých je neuvěřitelný výhled hned na několik krás(ek) najednou. Především je to irské moře, které zde mění barvy od zelené do modré a zpět. Poté je to právě Killiney, které působí klidným, vyrovnaným dojmem. Na závěr zbývá pohoří Wicklow.

Na Killiney Hill je obelisk a schodová pyramida, na Dalkey Hill jsou skály a hlavně KLID. Měl jsem to štěstí, že jsem tam mohl celé odpoledne sedět za slunečného počasí na vyhřátém kameni a jednak pozorovat krajinu a jednak si číst, a to vše, aniž by mě tam kdokoliv vyrušil.

Fotogalerie Killiney na webu Picasa

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Fri, 01 Oct 2010 00:30:00 -0700 Howth http://slavek.posterous.com/howth http://slavek.posterous.com/howth

Rybářské městečko Howth leží v nejsevernějším cípu dublinského zálivu. Název pochází z dánského slova znamenající hlava. Pokud se podíváte na mapu, třeba ji tam uvidíte. Já ji tam nevidím možná proto, že má vypadlé oko (Ireland’s Eye – ještě se o něm zmíním).

Z Dublinu se tam dostanete asi nejlépe vlakem DART, který přes den jezdí každou chvíli (každá chvíle je cca 10 až 15 minut), později večer pak co cca dvě až tři chvíle. Cesta vede velký kus při pobřeží, takže je krásně cítit, kam jedete (ano, smrdí to tam rybinou).

V Howthu máte několik možností, jak se zabavit. Především byste si mohli projít tamější přístavní hráze (ang. pier). Protože se zde rybářství stále provozuje, můžete (především v pracovní dny) být svědky vykládání ryb nebo příprav lodě na vyplutí. Dále máte možnost koupit malé ryby a krmit jimi tuleně (pokud jim to od huby neukradnou drzí rackové). Až vás tohle omrzí, pak můžete z východní hráze pozorovat dálavy irského moře nebo se mrknout k majáku. Někteří také doporučují Muzeum dopravy, ale v něm jsem nebyl, takže jej nehodnotím.

Jakmile se nabažíte přístavních hrází, měli byste se nechat převézt na neobydlený ostrov Ireland’s Eye. Ten je oblíbené letní výletní místo Dubliňanů. Můžete se tam hodiny procházet nebo se podívat do Martellovy věže (chce to trochu šplhání). Trajekt kotví kousek od majáku (před nádražím je mapa nebo si ji vyzvedněte zdarma v informačním centru na západní hrázi). Jediný problém může nastat, že trajekt prostě nejede (jako se to stalo mně). Po webových stránkách a v průvodcích jsou odporující si informace, proto asi bude nejlepší si předem zavolat, jak to vlastně je. Kontakt najdete na webových stránkách převozníka.

Chcete-li však vidět další věci, na které ostatní příliš nedají, pak se vydejte po pěšině podél útesů (Cliff Walk). K dispozici jsou čtyři různě dlouhé barevně značené trasy, takže si můžete vybrat dle vašich možností. Asi nemá cenu připomínat, že na ta nejkratší bývá plná pseudoturistů a za vaši pozornost tedy stojí fialová, nejdelší. Díky ní projdete vlastně téměř celou útesovou pěšinu od zátoky Balscadden pomalu až ke kruhové věži Martello. K ní se lze vydat i tak, je to zacházka cca 300 metrů. Ovšem věž je pro veřejnost zavřená. Cesta se pak stočí to vnitropoloostrova a vrátí vás zpět do Howthu.

Během procházení kolem útesů máte úžasný výhled moře, na dublinský přístav či na pohoří Wicklow. Doporučuji mít na sobě dobré boty, protože místy je pěšina bahnitá a není kam uhnout. Pokud máte méně než 50 kilo, dejte si do kapes kameny, protože může foukat hodně silný vítr. Cesta je místy nebezpečná, proto děti nechte v tomto případě doma. Také často narazíte na nesmyslné ostnaté dráty podél cesty, které tam dali majitelé sousedních pozemků. I tak ale cesta stojí za projití.

Fyzický kontakt s mořem máte během cesta jen dvakrát a to až skoro ke konci před věží Martello. Někteří se však nebojí sešplhat po příkrém srázu dolů. Já to na jednom místě zkoušel, ale raději jsem se vrátil poslušně na cestu. Nestojí to za to.

Jakmile dokončíte cestu, jistě budete mít hlad (ačkoliv svačinu a hlavně něco k pití bystě měli mít s sebou). V Howth je mnoho možností, kde se najíst. Zvolte asi cokoliv, vždyť už víte, jaké je to v Irsku s jídlem.

Fotogalerie Howth na webu Picasa.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Thu, 30 Sep 2010 00:30:00 -0700 Wicklow Mountains National Park http://slavek.posterous.com/wicklow-mountains-national-park http://slavek.posterous.com/wicklow-mountains-national-park

Znechucen především množstvím lidí v Dublinu a češtinou slyšitelnou pomalu i v irském parlamentu, rozhodl jsem se neděli strávit v Národním parku v pohoří Wicklow.

Zde doporučuji příliš nedbat rad různých průvodců (The Rough Guide je naprd a Marco Polo ani nekupujte), ale spoléhat hlavně na aktuální informace na Internetu. Především dejte pozor na to, že jednoduše lze zaměnit pohoří Wicklow za národní park v pohoří Wicklow. Rozdíl je v rozloze. Pohoří Wicklow začíná kousek od Dublinu a táhne se pěknou řádku kilometrů (a mj. se odtud bere voda na vaření Guinnesse). Jeho součástí je tvz. Wicklowská cesta, první značená turistická cesta v Irsku. Má cca 132 km a rozhodně se nedá zvládnout za den (a to zřejmě ani na kole vzhledem k terénu, kterým vede).

Národní park je pak jen částí pohoří Wicklow (a i skrz něj vede Wicklovská cesta). Nejblíže vás k parku z Dublinu doveze autobus St. Kevin’s Bus Service a to do vesničky Glendalough. Jízdné bratru za 13 €, zpáteční za 20 €. Cesta trvá cca 90 minut. Pokud jste milovníky hor, doporučuji zajistit si předem ubytování v nějakém B&B, protože za den, resp. za těch pár hodin, které máte do odjezdu (o víkendu více než ve všední den), toho moc stihnout nejde (a zpáteční jízdenku lze uplatnit druhý den).

Glendalough

Tím, že jste dorazili do Glendalough, ještě nemáte úplně vyhráno. Pokud se podíváte na mapku (pdf), pak autobus stojí na parkovišti u Visitor Centre (to je otevřené dle některých pouze v pondělí až sobotu, ale při mé návštěvě v neděli otevřeno bylo). Od Visitor Centra moc nečekejte. Za ním je však významný klášterní komplex (vstup zdarma) založený svatým Kevinem v 6. století. Mimo jiné zde najdete válcovou věž vysokou 33 metry nebo kříž svatého Kevina (legenda praví, že kdo jej dokáže obejmout, tomu se splní přání). Jen tak mimochodem: Kevin byl svatořečen a to navzdory tomu, že shodil ze skály do jezera krásnou dívku, která jej milovala a přišla za ním na místo, kde spal. Jak typicky křesťanské. Na projití stačí 30 až 45 minut, ale spíše si to nechte nakonec dle toho, jak vám zbude čas.

Přejděte říčku a po žluté se vydejte k informačnímu centru Národního parku (ano, je to něco jiného než Visitor Centre). Je to malý domek, který vůbec jako IC nevypadá, ale nebojte se vstoupit. Pozor ovšem na to, že tak nějak chodí i na obědy, aniž by bylo přesně známo kdy. Pokud si tedy výše uvedenou mapu nevytisknete sami, máte docela smůlu.

K té přípravě se ale hodí napsat více. Ačkoliv nejvyšší kopce mají málo přes 700 metrů nad mořem, jednoduše jste v horách. A v Irsku. Takže počasí se nejen může hodně rychle měnit, ale také se tak děje. A v tomto případě nejde jen o malé přeháňky (showers), ale poctivé lijáky (downpours) a silné větry (high winds). Buďte tedy na to připraveni: pořádné boty s dobrými ponožkami podmínkou, jdete-li trasami označenými jako Hillwalks. Dále doporučuji nějaké funkční tričko (např. Moira), nepromokavé oblečení nebo aspoň pláštěnku, jídlo a dostatek pití. Tam nahoře se jinak můžete leda pást s ovcemi a než se tam vyškrábete, bude zpocení jak veverka v říji. Nakonec přibalte již několikrát zmíněnou mapu. Pokud si ji nevytisknete předem (ideálně v barvě), v IC ji mají za 50 centů. Jako doplněk pak může být GPS navigace např. na telefonu. Zde ale pozor, podklady Googlu jsou k ničemu. Neobsahují cesty ani jezera. Mně se osvědčily OpenStreetMap Mapnik. Ty si můžete předem to telefonu stáhnout např. pomocí Mobile Atlas Creatoru. Celé to ale znamená mít nabito a náhradní baterku s sebou.

Nyní k cestám. Kromě zmíněné Wicklow Way (žluté šipky) je v národním parku barevně značeno devět tras. Starší průvodci varují před tím, že mohou být někde špatně značeny, ale mnou projitá červená trasa byla značena bez jediné chyby (kéž by takhle byly značeny cyklostezky v ČR). Uvedený čas u nich je orientační a počítá s tím, že budete dělat zastávky, abyste si odpočinuli a kochali se krajinou. Pokud ale nejste příliš trénovaní, pak uvedený čas bude opravdu odpovídat realitě. Na druhou stranu díky mapě se můžete na křižovatkách rozmyslet a cestu zkrátit. Také mějte na paměti, že sice platí, že cesta dolů trvá kratší dobu než nahoru, ale prudké klesání nakonec může být pomalejší. A máte-li nevhodnou obuv, bude trpět (a dobře vám tak).

Jednotlivé cesty zde popisovat nebudu (přeci jenom nejsem průvodce; krátky popis je na stránkých Národního parku), ale pokud se chcete vyhnout davům a rádoby turistům, zvolte nejtěžší variantu. Jen tak budete mít téměř 100% jistotu, že budete sami ((se) sebou) a pokud přeci jenom někoho potkáte, budete mu stát za pozdrav a případně pár slov. Má zkušenost je taková, že jen co se oddělila červená od bílé, potkal jsem asi pět lidí. Z toho jeden byl domorodý pasák se stádem ovcí, který si rád popovídal (vládl sice více irštinou než angličtinou, ale o to mě to více potěšilo, že jsme si nakonec rozuměli).

Pokud vám času vybylo opravdu dost, pak na parkovišti za Visitor Centre je bistro restauračka (nezkoušel jsem) a pár prodejen cetek (pardon, suvenýrů).

PS.: Češtině jsem stejně neutekl. V autobuse kromě mě byli minimálně dalších šest Čechů. Na stezkách pro nezdatné jedince to bylo ještě horší. Takže ani tentokráte nic. Musel jsem to škrtnout, aby to nevypadalo, že mě to tu štvalo, jak někdo poukázal. Naopak. Bylo tam nádherně, hlavně mimo hlavní tahy. A to bylo po většinu času.

Fotogalerie Glendalough & Wicklow Mountains na webu Picasa

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Wed, 29 Sep 2010 00:30:00 -0700 Dublin, část druhá http://slavek.posterous.com/dublin-cast-druha http://slavek.posterous.com/dublin-cast-druha

Hospody

Chtělo by se říct co psát, když je hospoda na každém rohu. Inu, ne všude se budete cítit jako v té pravé irské. O Temple Baru jsem již psal. Obecně bych tu napsal, že chcete-li dobře pořídit, běžte do hospody mimo centrum. Jednak nenarazíte na turistický póvl a jednak dostanete správně natočeného Guinnesse (většinou). A cenově také bude potěšení. V centru za pintu dáte klidně 4,70 €, mimo něj jsem ji měl i za 3,90 €.

Pub in Dublin

Můžete také zkusit malého průvodce deseti hospodami. Já si podle něj vybral The Brazen Head, kde to nebylo špatné, tradiční lidová hudba každý den, ale scénář hudebníků se nemění (zkusil jsem to dvakrát). Takže v této hospodě jednou a dost.

Pokud přeci jenom dostanete chuť na Plzeň nebo na tradiční české jídlo, můžete se podívat do Pifko baru. Wi-fi připojení zdarma, mluví tam česky. Ale kvůli tomu jste do Irska nejeli, že.

Dobré jídlo

Hahaha.

Víte, proč se do Irska dováží led? Protože ta paní, co znala recept, tak ta již zemřela.

Mno a k tomu ostatnímu jídlu: irish stew je hnus. Snad jediné, na čem se dá přežít, jsou fish&chips. Osmažená zmražená treska s hranolama (hodně velké hranolky) s tatarkou, kečupem a nějakou tou oblohou. Cenovou hladinu hospod můžete sledovat právě podle cen fish&chips. Rozmezí od cca 10 do 20 € za porci.

Temple Bar

V Dublinu jsem občas zašel do O’Neill‘s, což je kromě hospody i vývařovna, a tam vidíte, co si můžete dát a i si navolíte přílohy. Kvalita nic extra, cena za oběd přiměřená, porce veliká.

Jo, a pokud se zajímáte o svou štíhlou linii, tak do Irska ani nejezděte. Porce jsou veliké, mastné a nezdravé.

Gultúra

Patří-li literatura a divadlo mezi vaše zájmy, pak doporučuji večerní literárně dramatickou procházku Dublinskými hospodami v režii Dublin Literary Pub Crawl. Jedná se o dvouhodinový večer strávený ve společnosti dvou herců (a ostatních zájemců), kteří vás provedou nejen cca 4 hospodami, ale povypráví vám o životě známých irských autorů knih a divadelních her, přičemž se dočkáte i dvou ukázek.

Nebojte se, že byste museli v každé hospodě něco vypít. Tahle činnost je zcela dobrovolná a já bych navrhoval tak akorát dvě pivka. Jedno hned na začátku (je na to dostatek času) a pak jedno v 20 minutové „přestávce“, kdy opět na to pivko máte jakžtakž čas. Případně si jej dejte až v té poslední, kde můžete zůstat do zavíračky. V ostatních je to relativně rychlé zastavení a vypít pivo za 8 minut je jeho prznění.

Dublin

Mám-li hodnotit úroveň celé akce, pak počáteční nadšení pokračovalo v půlce na zklamání a na konci bych to celkově označil za nadprůměr.

Pokud toužíte po něčem více než pouze ukázku ze hry, pak můžete zajít do divadla. Počítejte ale s tím, že vstupné je poměrně „na úrovni“. Zaujala mě hra Smrt obchodníka (Death of a Salesman) v Gate Theatre s Harrisem Yulinem v hlavní roli. Vstup za 35 €, program za dalších 5 (Loni v Corku na parádní představení jsem platíval mezi 10 a 20 €). Představení nic moc. Harris není moc dobrý, má příliš málo hereckých poloh. Navíc občas mluvil zády k divákům, což je základní prohřešek jevištního projevu. Nehledě na to, že jemu jako jedinému bylo špatně rozumět.

The Gate Theatre in Dublin

Další možností jsou kina. Já zašel do Cineworld, což je typické multikino jaké známé i u nás, na irský film loňského roku Savage (případně IMDB). Film by zasloužil samostatný článek, ale raději ne – musí se vidět. V člověku zanechá hodně dlouho hořký pocit „vítězství“. Navíc se jedná o dokonalý snímek pro studenty angličtiny (s irským přízvukem) na úrovni mezi B2 a C1. Dialogů je tam poměrně málo a až asi na tři slovíčka z oblasti medicíny, která stejně pochopíte z kontextu, se dá rozumět všemu.

Co se mi bohužel nepodařilo absolvovat, tak je historická procházka Dublinem. Navíc pokud máte vstupenku s literárního večera, máte 20% slevu. Snad příště.

Další aktivitou je Kulturní noc pořádaná ve dvaceti irských městech a některých dalších mimo Irsko. Ta se bohužel konala až po mém odletu, tak opět snad příště.

Poslední věc, kterou jsem zvažoval, ale nakonec nešel, je „večer jídla, folklóru a pohádek“. Odrazovala mě především vysoká cena (44 €), nulové reference a nejistota, zda budu všemu za tu cenu rozumět.

Pokud chcete navštívit to, co podle průvodců musíte, pak je to muzeum spisovatelů (Dublin Writers‘ Museum) nebo Trinity College Library. Já jsem obojí záměrně vynechal, byť třeba muzeum spisovatelů jsem měl přímo u hotelu.

Na druhou stranu moji vášeň pro čtení jsem ukojil častými návštěvami knihkupectví. V Dublinu víceméně v každém mají hned u vchodu oddělení s irskou tématikou a tam najdete dost k tomu, abyste neodcházeli s prázdnou. Přínosné je to hlavně z pohledu současných irských spisovatelů, o kterých se ve světě ještě moc neví a přitom získali některou z národních cen literatury (anebo zatím ještě ne), mezi které můžete zařadit Irish Book Awards (případně krátké info na Wikipedii) či Rooney Prize for Irish Literature. Z mé poslední návštěvy mohu bez pocitu viny doporučit Bad Day in Blackrock od Kevina Powera nebo A History of Ireland for Learners of English od Tonyho Penstona.

A poslední poznámka ke knihám: I v Dublinu mají něco jako Levné knihy u nás. Takže zkuste se nejprve podívat tam. Klasické autory (Wilde, Joyce, ...) a fotoknihy krás Irska tam koupíte ve slevě klidně 70 %.

Ostatní dublinské obecnálie

Aby to nevypadalo, že na Dublin jen nadávám, zakončím vyprávění pozitivně. Ženský tu chodí lépe oblékané, než jsem vídával v Corku. Přesto mladou Irku poznáte na první pohled. Ať je sebelepší zima či déšť, jde nalehko. Hodně nalehko. Ba co víc, není poznat, že je jí zima. Ale holky to jsou často moc pěkný.

Co se tu pěstuje poměrně nově, jsou kola. To si můžete za pár kaček pronajmout. Zkraje jsem uvažoval i o dvou a půlhodinové projížďce s průvodcem, ale nakonec jsem volil jiný program. Ovšem skupinku lidí, kteří zrovna na projížďce byli, jsem potkal a nenápadně poslouchal, co se jim vypráví. Možná to příště zkusím.

Pokud chcete z Dublinu vidět něco zajímavého, ale neprofláknutého, zajděte do informačního centra, naberte si letáků, co unesete, a pak si na mapě zaškrtejte všechna místa, kam vás lákají. Přesně těmto bodům se pak vyhněte (tedy až na výjimky, které opravdu chcete navštívit). K tomu vám také může napomoci 10 méně známých turistických míst v Dublinu a okolí.

Díky tomu poznáte mnohá zákoutí, kde narazíte většinou jen na domorodce. Jakmile jsem se to naučil, život v Dublinu byl mnohem snesitelnější.

Pár dalších tipů na to, co můžete vidět, najdete např. zde.

A na závěr si dovolím jeden citát Toma MacDonagha z roku 1986: „Dublin is a state of mind as much as a city.“ Sice to je „jen“ 24 let, ale předpokládám, že by dnes řekl něco jiného.

Fotogalerie Doors of Dublin a Dublin na webu Picasa.

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval
Tue, 28 Sep 2010 00:45:00 -0700 Dublin, část první http://slavek.posterous.com/dublin-cast-prvni http://slavek.posterous.com/dublin-cast-prvni

V jistém smyslu poblouzněn Irskem z předchozích dvou návštěv Corku jsem na letošní dovolenou zavítal do Dublinu. Musím říct, že Dublin mi trochu upravil moje až idealistické mínění o Irsku Dublinu. A jako takový mě zklamal.

Hodinovou sekeru hned na odletu z Prahy jsem čekal. Aer Lingus je banda břídilů, která neumí hodiny. Na druhou stranu je to jejich přístup k životu: Jistě znáte mexické ležérní „maňána“ na otázku „kdy to bude?“ Když se Mexičan jednou zeptal Ira, jak se irsky řekne ono „maňána“, dostalo se mu odpovědi: „ders no word in the oirish that suggests dat class of urgency.“ Jinými slovy, s irskou společností cestujte zásadně bez přestupů.

Jednou z věcí, za kterou do Irska cestuji, je (kromě Guinnessu) angličtina. Je to ideální místo pro její prosvištění. Ne však v Dublinu. To, že v letadle slyšíte anglicky víceméně jen posádku, se dá čekat. To, že v autobuse z letiště do centra slyšíte češtinu, se dá taky čekat. Ale že češtinu slyšíte na každém rohu v Dublinu, to mě vytáčelo. Navíc Dublin je plný cizinců, takže samozřejmě slyšíte i jiné jazyky, jen ne tu zpropadenou angličtinu.

Další, co v Dublinu nečekejte, je pověstná pohostinnost, přívětivost a pohoda. Jestliže 100 a více km od Dublinu se vám všeho toho dostane (cituji jednu pěknou větu z průvodce: Ve městě Wicklow toho mnoho zajímavého nenajdete, ale je to první místo na pobřeží, kde již není cítit vliv Dublinu), v Dublinu na vás každý z vysoka kašle. Pokud se v Praze projdete Václavákem a postupujete kolem Orloje na Pražský hrad, dostáváte vlastně tu samou atmosféru. Jenom v Irsku více prší (viz základní předpověď počasí).

Temple Bar

Profláknutá čtvrť (pozor, nejde o jednu hospodu, jak jsem se původně domníval) Temple Bar není nic jiného, než další koš, do kterého sypete svoje peníze. Dobře natočená pinta Guinnesse? Jistě, ale někde jinde. Kultura? Možná ano, ale ne typicky irská. Pokud maník hraje v baru songy Boba Dylana nebo Scotta McKenzieho, pak to za tradiční irskou hudbu může označit snad jen Jyrka, který na má. Ulice nejsou plné hudebníků či jiných umělců, ale plné méně či více nalitých cizinců. A hudebníci? 99 % zoufalci. Za hudbou musíte jinam. Zde máte jednu spíše podařenou dvojici, jak je to děs.

Skoro každou noc, když jsem se vracel z „obchůzek“, jsem si schválně trochu zašel, abych se přesvědčil, že to není pravda. Nepovedlo se.

O’Connell Street, Grafton Street a St. Stephen’s Green

Jakýmsi pomyslným centrem Dublinu je/bývala O’Connell Street, široká a dlouhá ulice ne nepodobná našemu Václaváku. Dubliňáci jsou však stejně blbí jako Pražáci, Vídeňáci či podobná skupina lidí – mají v centru tuny šrotu v podobě aut a autobusů. Chodec je nula. Za zmínku snad stojí jen hlavní pošta (General Post Office), která má pro Iry značný historický význam.

Pokud jsem O’Connell Street přirovnal k Václaváku, pak Grafton Street lze přirovnat (pražské) ulici Na příkopě. Jde (jak říkají průvodci) o ulici plnou luxusních obchodů. Na jejím konci před vstupem do parku St. Stephen’s Green je pak vychvalované nákupní centrum s hodinami. Nutno říct, že ty hodiny jsou to nejzajímavější, co tam je. Pokud se podíváte do centra Chodov, tak dostanete hezčí dojem (čímž neříkám, že pěkný či snad pozitivně dojímavý).

Jestliže se vám poštěstí, pak na Grafton Street narazíte na hudební produkci, která za to stojí častěji než ve zmíněné Temple Bar. Kromě skupinek s tradiční irskou hudbou jsem měl tu čest seznámit se s partičkou The Riptide Movement. Bylo úžasné sledovat, jak lze nahradit bubnovací soupravu překližkou a dostatkem tvůrčích schopností.

St. Stephen’s Green je ničím zajímavý parčík plný pyl generujících kytek s trochou laviček, altánků a rybníků, ve kterém lze krmit kachny (tedy dobrá zábava pro děti). Ale pokud máte po krk celého přelidnění, pak si sem zajděte odpočinout, zabírá to.

Chcete-li však opravdu navštívit nějaký park za účelem klidu a pohody, pak by to měl být Phoenix Park (mj. tam mají půjčovnu kol).

Národní muzeum - historie

Národní muzeum patří mezi místa, kam povrchní turista nezavítá. Je to škoda, protože nabízí mj. mnoho informací z irské historie. Jedna expozice je speciálně věnovaná roku 1916 a IRA.

Muzeum sídlí v Collinsových kasárnách (Collins Barracks), což je velká budova, pěkně opravená, s kavárnou v přízemí. Vstup je zdarma. Aby návštěva byla zajímavá i pro děti, je u vstupu k dispozici kvíz, který si stačí vyzvednout a během procházení jednotlivých výstav hledat správnou odpověď.

Pro zajímavost zde uvádím jeden citát, který odkrývá střípek z vojenského života: „The term used for a wife reflect the Army hierarchy: Officers had ladies, sergeants had wives, and soldiers had woman.“ Nehledě na to, že ženatí mohli být jen někteří vojáci.

The Royal Canal Way

Pro zájemce o opravdový klid od turistického ruchu a lidí vůbec doporučuji cestu podél Královského kanálu, bratříčka Velkého kanálu (který mimochodem také stojí za procházku). Ten se svého času používal jako hlavní tepna pro přepravu zboží mezi Dublinem (resp. řekou Liffey) a řekou Shannon u městečka Cloondara. Poté, co přestal sloužit původnímu účelu, začal dost chátrat, ale od sedmdesátých let minulého století se opět dává do pucu. Dnes lze např. z Dublinu dojít po asfaltové cestě (ale pouze pro pěší a kola) podél levého břehu kanálu do Ashtown, pak se přechází na pravý břeh na asi 1 km dlouho, především v dešti hodně blátivou cestu, která se pak opět změní na asfaltku. Jak to vypadá za zastávkou DARTu Castleknock bohužel nevím, promokl jsem a vrátil se vlakem do Dublinu.

Pro další informace si můžete přečíst Průvodce Královským kanálem.

Jestliže vás kanály natolik zaujaly, že chcete více, pak se podívejte do Waterways Visitors‘ Centre, kde by měla být audiovizuální (či multimediální, chcete-li) úvod do historie kanálů a modely. Já se tam bohužel již nestihl dostat, ale příště to odmítám vynechat.

Fotogalerie The Royal Canal Way na webu Picasa.

My Goodness My Guinness!

Jestli některé z těch turisticky profláklých míst stojí za návštěvu, pak je to rozhodně Guinness Storehouse, výrobna nejlepšího černého piva na světě. Denně se tam vyprodukují 3 milióny pint.

Celá prohlídka je udělaná od úplného začátku, kdy se zasívá ječmen, a končí se pintou, kterou si v klidu vypijete (je v ceně vstupenky) v sedmém patře. Přitom se můžete kochat parádním výhledem na Dublin. A když už jsme u té vstupenky, kupte si ji na webu. Kromě slevy 10 % se vyhnete i frontě u kasy, až tam dorazíte.

Na úplný závěr (prohlídka mi zabrala asi dvě a půl hodiny) si můžete dát oběd v tamní restauraci, nevaří úplně špatně.

Více se rozepisovat nebudu, tohle musíte vidět sami.

Jestliže budete chtít nějaký ten suvenýr, můžete si jej koupit v prvním patře (klidně po prohlídce). Ale moc se s vámi párat nebudou. Ceny stejné jako ve městě (resp. kašlou na baťovské devítky, ale vše je na celá eura). Ale rozhodně nenechávejte nákup Guinnessových suvenýrů na letiště. Tam jsou ceny o dalších 10 % vyšší (na rozdíl třeba od whiskey).

Fotogalerie Guinness Storehouse na webu Picasa.

Pokračování...

Permalink | Leave a comment  »

]]>
http://files.posterous.com/user_profile_pics/458452/rk.jpg http://posterous.com/users/5ebCinrUKGBj Slávek Rydval slavek Slávek Rydval