- Posts tagged minicenze
- Explore minicenze on posterous
McEwanův Nevinný
Jméno Ian McEwan jsem již párkrát zaslechl, ale protože dávám přednost irským autorům před těmi ostrovními, nechával jsem jej bez povšimnutí. Až náhoda způsobila, že chtěv si pořídit nějaké mapy, zakoupil jsem i čerstvě vydaný překlad románu Nevinný (The Innocent, orig. 1989).
Asi nejvíc mě na knize lákal popis poválečného Berlína ještě před postavením proslavené zdi. To ostatní, tedy vyhloubení tunelu do sovětské okupační zóny kvůli odposlouchávání telefonních hovorů a šifrovaných zpráv, tomu dávalo špionážní nádech. Hlavní postavy románu jsem pak bral pouze jako vypravěče příběhu na pozadí. Ale nakonec to bylo celé jinak.
Hlavní linie vyprávění je založená na mladém Leonardu, který jakožto britský technik přijíždí pomáhat s odposlechy. V Berlíně se seznámí s půvabnou Marií, do které se zamiluje. Ta jeho city opětuje a tak nebrání nic tomu, aby spolu žili šťastně až do smrti. Ne, kecám. Nejde o žádnou červenou knihovnu. Jejich vztah dostává pár trhlin, které se zkraje zacelí (i když…). Tedy až na tu poslední, která se jejich pak jejich životy vleče bez možnosti vrátit se zpět.
Upozornění: následující dva odstavce sice nevyzrazuje rozuzlení knihy, ale obecně poodkrývají události, které se stanou. Můžete tedy být na ně připraveni a při čtení čekat, kdy se stanou a co jsou vlastně zač. Mohlo by vám to ale zkazit pocity ze čtení.
Mariina zpověď, kterou Leonardovi po letech nabízí, ukazuje, jak moc oba ztratili. Hlavně Leonard, který byl jejich vztahem značně zmítán. Místy se zdá, že Marie byla vypočítavá mrcha/blbá kráva (nehodící se škrtněte). Ale není to tak černobílé. V každém případě je v jejích slovech něco, co mi zabraňuje jí věřit. A je to něco, co prohlubuje depresi z promarněných životů, které mohly (ale nemusely) být prožity úplně jinak.
Název románu má v češtině tu výhodu, že odpovídá hned třem významům. Leonard je panic (Innocent). Je to také životem nezkušený, naivní mladík (a vlastně to, jak to nakonec skončí, je především vinou jeho nevyzrálosti). V závěru knihy si pak sám Leonard pohrává s významem nevinný ve smyslu "not guilty".
Pokud se vrátím k hlavnímu důvodu, proč jsem knihu začal číst, tak vězte, že se o životě v Berlíně padesátých let minulého století dozvíte mnoho drobných střípků. Čekal bych sice více, ale i to, co autor nabízí, napomáhá udělat si vlastní obrázek. Co se tajné operace týče, beru ji jen jako pomocný prvek, který určoval důvod pobytu Leonarda v Berlíně. Nečekejte, že byste se dozvěděli něco ze zákulisí CIA nebo SIS (MI6). Už třeba popis, jak Leonard získává prověrky na vyšší stupeň bezpečnosti, je směšný.
S hodnocením mám problém. Kniha v první půlce byla místy až zbytečně rozvláčná, ale to, co Ian McEwan provedl na konci, to na mě silně zapůsobilo. Po dočtení jsem si říkal, že je to skvělá kniha, ale asi se k ní již nebudu chtít vrátit. Teď už vím, budu. Dávám devět bodů z deseti.
Ian McEwan: Nevinný. Odeon, 2010 (orig. 1989), 278 stran, Překlad: Ladislav Šenkyřík, ISBN: 978-80-207-1330-8
Shledání na podruhé
Předem se musím přiznat, že knihu, jež získala Man Bookerovu cenu, jsem začal číst dvakrát. Poprvé jsem se prokousal asi dvaceti stranami a odložil ji na později. Když ono později nastalo, začal jsem znovu a text mě uchvátil. Mnohem více než jsem čekal.
Pokud se začtete do anotace, získáte celkem suchý pohled na „příběh“, který vypráví ústřední postava. Ovšem kniha vypovídá mnohem více. Především je to zaznamenaná část historie jedné irské rodiny. Obyčejné? Průměrné? Nebo naopak něčím vybočující? Rozhodně ne takové, kde existuje rodičovská láska, kde jsou děti milovány, kde vše funguje tak, jak si mnozí představují pod slovem ideálně nebo alespoň spořádaně. Sama vypravěčka říká, že „na světě není trýznivější způsob existence než být součástí rodiny.“ A láska? „…ale že každý někoho miluje. Takové obrovské plýtvání energií!“
A jde opravdu o historii? „Neznám pravdu. Mám jen příběhy.“ říká Veronika. Čím hlouběji do minulosti jde, tím více si vymýšlí a věci přikrášluje. A to do té doby, dokud si sama neuvědomí, že pravda je jiná a bohužel hodně bolestná. Pak už ji nezbývá než utéct hlavně od sebe sama a rozhodnout se, co dál.
Kniha se nedá přečíst najednou či nadvakrát. Je nutné ji dávkovat, neboť samotný text působí nejen značně depresivně, ale nutí čtenáře přemýšlet skoro o každém odstavci. Je tohle možné? Neděje se to vlastně naprosto běžně skoro v každé rodině, jen si to neuvědomujeme? Pokud opravdu proniknete hlouběji nejen do příběhu, ale i do vlastního života, třeba bude souhlasit, že „lidé se nemění, jen se s lety víc odhalují.“ A právě toho se většina bojí a skrývá se před tím.
Anne Enright: Shledání. Odeon, 2009 (orig. 2007), 256 stran, Překlad: Dominika Křesťanová, ISBN: 978-80-207-1298-1
Pár slov o Hvězdě moří
Hvězda moří je oceňovaná kniha irského autora Josepha O'Connora. Časově je zasazena do období Velkého irského hladomoru (1845-1852), během něhož Irsko přišlo o 20 až 25 % obyvatelstva. Část lidí na následky hladomoru zemřela a část emigrovala ze země především do USA.
A právě jedna z cest z Irska do Ameriky je tématem románu. Na palubě lodi Hvězda moří utíká do země zaslíbené několik stovek cestujících. Jak plavba ubíhá, dozvídáme se postupně nejen o minulosti některých z pasažérů, ale zjišťujeme, že se hlavní postavy znají leckdy více, než je zdrávo (či než kázaly tehdejší mravy).
Občas je román označován za historický, ale není tomu úplně tak. Ano, čtenář se dozví poměrně dost z reálií Irska poloviny 19. století, ale jsou to spíše věci na pozadí, pouze zdůvodnění, proč se hlavní postavy dostali na jedno místo. Hlavním tématem jsou životní osudy některých cestujících první třídy i těch z podpalubí.
Tím, jak se Hvězda moří blíží k americkému pobřeží, dochází také k postupnému vyvrcholení událostí, které autor nastínil už v prologu. Po přečtení poslední kapitoly jsem však byl zklamán. Sice rozuzlení bylo dle očekávání, ale od O’Connora jsem chtěl mnohem více. Lehce rozmrzele jsem knihu odložil s tím, že epilog dočtu další den. Jenže ten pravý závěr je právě v něm! Samotný epilog je (až zbytečně) dlouhý, ale je v něm přesně to, co by tam má být. Není to nic originálního, ale „zahrané“ je to vzhledem k předchozím téměř čtyřem stovkám stránek správně.
Hvězda moří sice nepřekonala úžasného Obchodníka, ale dost se mu blíží. Rozhodně je to kniha, která stojí za vrácení se k ní.
Joseph O´Connor: Hvězda moří. Mladá Fronta, 2008 (orig. 2003), 408 stran, Překlad: Marie Frydrychová, ISBN: 978-80-204-1697-1
Temná komora Damoklova
Existenciální román Temná komora Damoklova s prvky thrilleru je dílo holandského autora Willema Frederika Hermanse. Ačkoliv autor byl svou rodnou zemí ke konci života natolik zhnusen, že žil v Paříži, po své smrti se stal v Holandsku nejopěvovanějším domácím autorem (to už se zřejmě nemohl bránit). A právě příběh z posledního roku druhé světové války a prvního poválečného se začal označován jako Hermansovo nejlepší dílo.
Jenže v čem je tak zásadní? Tak vyčnívající? Tak úžasné? Ani po přečtení mi to není jasné (i přes doporučení a komentář od Milana Kundery). Ano, román je existenciální. Ale to na něm tak zajímavé není. Co jej dělá čtivým, je kombinace s thrillerem. Jak obracíme list po listu, čtení je napínavější a napínavější. Jenže na konci přijde něco, co byste nečekali ani v tom nejdebilnějším filmu americké produkce. Naprosto zpackanej konec. Tak pitomej závěr by nevymyslel ani Dan Brown, a že je to march (pravda, soudím jen na základě jeho dvou knih).
Lehce klišoidní existencialistické prvky okořeněné slušnou zápletkou a zfušovanej konec. Nebýt toho, dal bych tomu 80 %, ale takhle nemohu více než 70 %.
Willem Frederik Hermans: Temná komora Damoklova. Host, 2010 (orig. 1958), 352 stran, Překlad: Magda de Bruin - Hüblová, ISBN: 978-80-7294-354-8

