Syngovy Aranské ostrovy

Aranské ostrovy je velmi pěkný obrázek ze života lidí na počátku 20. století na Aranských ostrovech psaný dokumentárně-deníkovým stylem. Synge popisuje nejen vlastní pozorování, ale zachycuje i příběhy, báje a pověsti na ostrovech tradovaných. Snad jediným nedostatkem (a nelze jej přičítat autorovi) je absence vnitřního světa Araňanů. Sám Synge si posteskl, že sice s lidmi strávil mnoho času (léto či podzim během pěti let), ale nikdy jej nepřijali jako sobě vlastního.

Autor své postřehy použil i v jiných dílech, jmenujme alespoň Jezdce k moři či Stín doliny.

Chcete-li se dozvědět, jak se žilo víceméně v izolaci (častá otázka lidí z ostrovů, když tam dorazil cizinec, byla, zda je ve světě nějaká nová válka) na počátku minulého století, nebo se zajímáte o irskou literaturu jako takovou, přečtením této knihy budete zase o kousek znalejší.

John Millington Synge: Aranské ostrovy, překlad Mariana Housková, odkaz na anglický text

Tagged Irsko minicenze

Z Irska do Brooklynu

Obálka knihyKniha irského autora s celkem lákavým názvem se zabývá příběhem mladé dívky, která prožívá v padesátých letech minulého století to, co je pro Iry již od Velkého hladomoru tak typické: odchod ze země a nový začátek jinde. A když jde o mladé děvče, tak tam samozřejmě nesmí chybět láska, do které se přimíchá trochu té „irské tragédie“.

Při čtení jsem však měl stále větší a větší pocit, že čtu Rudolfova Metráčka, pouze s obměněným problémem. Jinými slovy jde o literaturu pro dospívající dívky, která mi je dost protivná. K negativnímu dojmu přispívá i místy kostrbatý překlad (pokud tedy tak divně postavené věty nejsou již v originále) Příběh plyne celkem unyle kupředu a až na závěr máte dojem, že se něco děje.

Zřejmě nejpřínosnější je doslov, kde se překladatelka vyjadřuje jak k emigraci Irů obecně, tak to i dokládá na příkladech z knihy.

Knize přesto dávám nějakých 60 %, protože pro mladé slečny to může být příjemné (a místy sladké) čtení.

Colm Tóibín: Brooklyn. Mladá Fronta, 2010 (orig. 2009), 304 stran, Překlad: Daniela Theinová, ISBN: 978-80-204-2227-9

Tagged Irsko minicenze

Malone úmírá

Obálka knihyDruhá kniha z Beckettovy trilogie již není tak silná jako ta první, ale stále obsahuje mnoho z pohledu na nitro člověka popsané způsobem, který ne každý může strávit. Příběh, dá-li se to tak nazvat, je spojením představ a života a vzpomínek Maloneho, přičemž není jisté, kde ona hranice je.

Překlad je velmi dobrý až na jeden nešvar – nepoužívá slovo „přehršle“ v původním významu, ale v tom, který se snaží prosadit současná čeština.

Člověk s citem pro absurdno by neměl knihu nechat nepřečtenou.

Hodnocení: 80 %

Samuel Beckett: Malone umírá, ARGO, 1997 (orig. 1995, 1948), 112 stran, ISBN: 80-7203-145-7

Pár citací:

„Dovolte mi, abych hned zkraje prohlásil, že nikomu nic neodpouštím. Všem přeji co nejhorší život a po něm plameny a ledy a slavnou vzpomínku zavrženíhodných generací, které teprve přijdou.“

„Chce-li člověk vydržet, musí především přijímat potravu a vyprazdňovat se. Nočník a jídelní miska, to jsou hlavní póly.“

„Narodil jsem se s vážností, jako se jiní rodí se syfilidou.“

„Den v místnosti nebyl, kdežto venku se roztahoval všude, klidný a spojitě rozložený mezi nebem a zemí. Neustále však pronikal dovnitř, odměřovaný a obnovovaný tím venku, neustále pronikal dovnitř a tam také umíral, postupně pohlcen stínem.“

„…a naučila ho, jak se má mýt, ruce a obličej každý den a ostatní části těla jednu po druhé během týdne, nohy v pondělí, lýtka v úterý, stehna ve středu a tak dále, přičemž ke krku a uším docházelo v neděli, vlastně ne, sedmého dne odpočíval.“

Tagged Irsko minicenze

Švédská hypnosa

Obálka knihyLarssoniáda pokračuje. Po Miléniu je tu další, různými fámami opředený autor(ská dvojice) Lars Kepler, který pokračuje ve sněhových šlépějích Stiega. A s tím je vhodné k této detektivce přistupovat.

Na prvních třiceti stranách se seznámíte s asi 40 postavami, pak se to rozjede a na konci samozřejmě vše dobře dopadne. Oproti Larssonovi však není tempo tak zběsilé. Jinými slovy jde o lehce nadprůměrný příběh, který je objektivně možná horší než ten od Stiega, přesto si mi líbil víc. Přičítám to tomu, že hlavní postavou není novinář.

Ze švédských reálií se toho také moc nedozvíte a co mě určitě vadilo, byly zásadní a faktické chyby – to, že vypnutý telefon lze vystopovat, je nesmysl. To, že dohledat, odkud se volalo, trvá několik dní, je další nesmysl. A ukládání všech hovorů? probůh a kam? Díky tomu pak byla silně nahlodaná (resp. naprosto zničena) má důvěra ve vysvětlování věci z lékařské a psychologické oblasti.

Kniha jako jedno- až dvoudenní (tedy, dle toho, jak rychle čtete) odreagování není špatná. Více však od ní nečekejte.

Hodnocení: 50 %

Lars Kepler: Hypnotyzér, Host Brno, 2010 (orig. 2009), 544 stran, ISBN: 978-80-7294-399-9

Tagged minicenze

Výpověď otce McGreevyho

Obálka knihyVe výpovědi otce McGreevyho se stáváme na dva roky, resp. na dvě kruté zimy svědky života a životních situací obyvatel malé horské vesničky na západě Irska (hrabství Kerry). Autor však vykonstruoval příběh příliš fantaskní na to, aby mu bylo lze uvěřit. Výpověď obsahuje mnoho drobných zápletek, jejichž vykonstruovanost místy bije do očí.

Kniha ani není typickým představitelem irské literatury, byť se o to snaží. Bohužel až příliš okatě a na úkor příběhu. Postava otce Greevyho je poměrně směšná na to, aby se dalo mluvit o typickém irském duchovním, navíc nemá na lidi kolem sebe až takový vliv, jaký církev v té době mívala. Také dramatičnost, o kterou se autor snaží, nutí místy k pousmání.

Existuje bohužel jediný důvod, proč si knihu nějaký čas ponechám v knihovně. Tím je mnoho odkazů na irské dějiny, irskou mytologii, lidovou tvorbu a postavy, které v irské historii měly význam. Bohužel tyto informace lze z 90 % posbírat z poznámek na konci knihy. Zbytek je v textu, často poblíž odkazů na tyto poznámky. Pokud se zajímáte o irštinu, přidejte si plus k hodnocení.

Má tedy vůbec smysl se touto knihou, nominovanou v roce 2000 na Bookerovu cenu, zabývat? Záleží na tom, co o ní očekáváte. Jestliže se chcete seznámit s irskou literaturou, „výpovědí“ rozhodně nezačínejte. Pokud chcete jinou formou získat pár informací, o kterých mluvím v předchozím odstavci, klidně si ji přečtěte.

Brian O'Doherty: Výpověď otce McGreevyho. Volvox Globator, 2003 (orig. 1993), 224 stran, ISBN: 80-7207-519-5

Hodnocení: 65 %

Pár citátů, které jsem si poznamenal:

„Když jsem se na hory díval ‚v angličtině‘ – jestli mi rozumíte – nezdály se tak pusté a děsivé. Jak že to myslím? Jestli je snad rozdíl mezi horou a sliabh? Ano, je. V angličtině se sníh a ty obrovské skály nezdály tak hrozivé, jako by všechno mělo nakonec dobře dopadnout a ta chvíle jako by už nebyla daleko. Hora byla hora a sníh byl sníh a všechno bylo zkrátka jen to, co to bylo, a nic víc. Když jsem ale přemýšlel v irštině, všechno kolem bylo najednou divočejší a plné napjatého očekávání, jako když čekáte, až kámen dopadne na dno studny. Člověk měl pocit, že sníh bude padat bez přestání až do posledního ticha světa, kdy na zemi nezůstane jediná živá duše. Představoval jsem si, že se potom krajina otřepe jako mokrý pes – a že kdybych od ní odvrátil oči, možná by to opravdu udělala. Něco takového ve vás angličtina nikdy nevyvolá.“

„Na sklonku léta se člověku někdy zdá, jako by se země otáčela stále pomaleji, až se nakonec zastaví, rozvité květy sytí vzduch vůní, obilí stojí nehybně ani nezašumí, jen tvář vám možná pohladí lehký vánek. Máte pocit, že v tom tichu a nehybnosti slyšíte doznívat táhlý tón. Obklopení hřejivým vzduchem cítíte klid a mír, jako by se světem bylo vše v pořádku.“

„Má babička byla tehdy děcko a to, co jí o hladomoru vyprávěl její otec, mám dodnes v živé paměti – jak člověk podél cest potkával lidi s ústy zelenými od spásání trávy. Jak měli pro všechny jen jedinou rakev, rakev bez víka, jen s odklápěcím dnem. Mrtvého uložili do rakve a muži z vesnice, ač slabí jako mouchy, pak rakev převezli ke hrobu na voze tažené oslíkem, který byl sám polomrtvý. Tenhle oslík měl pořád co dělat, znovu a znovu jezdil k tomu velikému hrobu, který vždycky jen trochu rozšířili, aby se vešlo další tělo, protože nikdo, vyprávěla babička, už neměl sílu kopat do hloubky. A k tomu ani neměli kněze. Položili pokaždé rakev na dva dřevěné sloupky, odklopili dno a nebožákovo tělo vypadlo do hrobu. Pak šli pro další. Hlad je hrozná věc, říkávala babička. Zpočátku rve útroby jako divá šelma, až se to ve vás nakonec utiší, a to pak začne dlouhé umírání.“

„Když nad tím tak člověk přemýšlí, v minulosti je obsaženo tolik útrap, že by to jednomu vzalo odvahu čelit budoucnosti.“

„Britové vždycky potřebovali na vyhrávání válek Iry.“

Tagged Irsko minicenze

Beckettův Molloy

Obálka knihyPo prvních přibližně deseti stranách jsem chtěl knihu odložit. Ne odložit, odhodit. No, dobrá, vyhodit. Co to je, tohle? říkal jsem si. Jenže poté to všechno začalo dávat smysl. Pokud tedy Molloy nějaký smysl dává. Ne, asi nedává. Vlastně, měli byste si nalézt ten svůj. Tohle totiž není novela, jak je možné znát z jiných případů. (Zde jde prý dokonce o antinovelu, ale to nechme akademikům, my si chceme hlavně číst.) Při čtení dostáváte často záchvaty zuřivosti, potřeby souhlasit nebo pocit nutnosti překlopit své mozkové závity do režimu absurdno (nebo též lidské, zvířecí přirozenosti). A stačí k tomu jeden jediný odstavec. Ten první. Bez ohledu na to, že má téměř devadesát stran a zabírá první kapitolu (či spíše část) knihy.

Při čtení druhé části, a to od začátku až do konce, vás to nutí neustále přemýšlet mimo jiné o tom, co vlastně má společného s tou první. Má vůbec něco? A co? Pomůže najít odpověď to, že se délky odstavců (v průměru) ke konci protahují? A napoví více další dvě knihy, které jsou zařazeny s touto do trilogie?

Já si knihu zamiloval. Tolik pochybností, tolik životních zkušeností, tolik lidské podstaty, co nabízí, je mi hodně blízké. Je ale to značně náročné čtení. Na to jsem si musel hledat chvíle, kdy jsem nebyl rušen. A pak se přesvědčoval, že se mám opět začíst, protože jsem věděl, že budu číst pomalu a dlouho o tom přemítat.

Není to text pro každého, ale zkuste to. A rozhodněte se po řekněme 25 až 30 stranách, zda je to pro vás stravitelné. Já si budu mezitím knihu průběžně otevírat na náhodném místě a opět se na chvíli začítat. Ono jde svým způsobem o filosofické dílo.

Samuel Beckett: Molloy. ARGO, 1996 (orig. 1947), 176 stran, Překlad: Tomáš Hrách, ISBN: 80-7203-040-X

Tagged Irsko minicenze

Vraždy v lesích

Obálka knihyNepatřím mezi nadšené čtenáře kriminálek. Autoři si se čtenářem jen pohrávají a možnost přemýšlet, kdo je pověstným zahradníkem, jim záměrně omezují nedostatkem informací. Přesto jsem po knize herečky a spisovatelky Tany French sáhl s nadšením – jednak proto, že jde o irskou autorku, a jednak proto, že získala Edgara v kategorii nejlepší prvotina (Edgary jsou určeny pro americké autory. Tana je sice označovaná jako irská autorka a vyrůstala mj. v Irsku, ale narodila se v USA a má dvojí občanství – americké a italské).

Výchozí bod je celkem jednoduchý: v Knocknaree, irské vesničce poblíž Dublinu (vesnice opravdu existuje, ale leží přes 200 km od Dublinu), se najde tělo mrtvé dívky. Případ dostane na starost dvojice vyšetřovatelů Rob Ryan a Cassie Maddox. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak se hned zkraje (v anotaci, tedy nic neprozrazuji) dozvídáme, že Rob v Knocknaree žil jako dítě a že v té době někdo zavraždil jeho dva kamarády. Případ je samozřejmě zapeklitý, vyšetřování se dostává do slepých uliček, občas někoho zasáhne blesk geniality nebo záchvat vzpomínek.

To, co knihu řadí mezi ty výrazně lepší, je kromě vcelku ucházející zápletky jiskření mezi oběma detektivy a vývoj jejich vztahu vedle postupně se rozplétající záhady. Dále k tomu můžeme přiřadit autorčin smysl pro humor a schopnost vhodně přizpůsobovat psané slovo místu a době. Počet postav je zvládnutelný (i když neškodí si je vypsat vedle na papír včetně vazeb mezi nimi a Robem) a spíše než vypjatých situací se dočkáme náhledů do psychologie vyšetřování a vztahů.

Milovníci irských reálií si také přijdou na své. Kromě odkazu na věčný déšť se mohou občas projít s detektivy centrem Dublinu nebo hledat skryté krásy ostrovního života.

Samozřejmě nic není ideální. Kniha má pár slabých míst. Především je to přibližně ke konci první třetiny, kdy kromě detektivů zřejmě tápala i autorka, a tak se babrala v Robově hlavě namísto toho, aby vyšetřování popohnala o kousek dál. Podobná situace, kdy se Rob zdlouhavě a nudně zabývá sám sebou, je skoro v celé, poslední třetině. Kniha mohla být o sto stránek kratší a myslím, že by jí to prospělo.

Když jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, nejprve jsem se klaněl k pěti hvězdičkám z pěti. Ale pak jsem si uvědomil, že v tom hraje má slabost pro irské autory a výsledek přehodnotil. Kniha je velmi dobrá, ale ne naprosto skvělá. Dávám tedy čtyři body s tím, že převedeno na procenta by to bylo trochu víc – řekněme zasloužených 85 %.

Tana French: V lesích. ARGO, 2010 (orig. 2007), 488 stran, Překlad: Petr Pálenský, ISBN: 978-80-257-0297-0

Tagged Irsko minicenze

Ze života dublinské smetánky

Obálka knihyPříběh v knize, inspirovaný skutečnou událostí, vypráví o smrti jednoho ze studentů z prestižní školy v Dublinu. Byl zavražděn třemi kopy do hlavy. Třemi kopy vedenými třemi jinými studenty z téže školy. Všichni z bohatých rodin, všichni v té chvíli opití.

Kniha je ukázkou života dublinské mládeže „z lepší společnosti“, která má na starosti akorát chlastání, píchání a kupování luxusních věcí. Při jedné z mnoha pijatik se věci zvrtnou a jeden ze studentů je ukopán k smrti.

Jak vyprávění postupuje, dozvídáme se mnoho podrobností z minulosti nejen oběti, ale i útočníků. Vypravěč se snaží najít důvod, proč k vraždě vlastně došlo a co se toho večera všechno stalo. Zda se k nějakému závěru opravdu dostane, je spíše na čtenářově posouzení.

Celý text je protkán jistou beznadějí a tou to i končí. Život (tedy ne všech zúčastněných) jde dál v zaběhnutých kolejích a lidé se chovají, jako by se vlastně nic nestalo.

Autor za svou prvotinu získal Rooneyho cenu za irskou literaturu a dostal se do užšího výběru Irish Book Awards.

Krátká ukázka (tak příšerný překlad je moje práce, kniha v češtině dosud nevyšla):

Do této chvíle Stephen téměř dopil celou basu Stelly a půlku lahve vodky. Clodagh měla za sebou několik lahví limonády s alkoholem. Nakonec zašeptala Stephenovi do ucha: „Tak mě už konečně přefikneš?“

Hledali volný pokoj, ale žádný nenašli. A obě koupelny byly již obsazené. Stephen nakonec našel zamčené dveře na konci chodby a ramenem je vyrazil. Poté se s Clodagh vyspal v posteli Barryho otce.

Mezitím se Barry v kuchyni rozhlížel kolem sebe a zeptal se: „Kde je Stephen a Clodagh?“ Znovu se rozhlížel. Pak vlítnul do otcovy ložnice. „Co to má kurva znamenat?“ zařval. „Žádal jsem tě o jednu jedinou věc, Steve. Jednu jedinou zasranou věc!“

Kevin Power: Bad Day in Blackrock. Pocket Books, 2010 (orig. 2008), 240 stran, ISBN: 978-1-84983-320-2

Tagged Irsko minicenze

Příběh jedné svatební noci

Obálka knihy Jestli existuje lepší ukázka toho, kam může vést špatná nebo dokonce žádná sexuální výchova, dejte mi vědět. Ovšem kniha nabízí mnohem víc než jen to. Autor v podstatě naprosto dokonale ukazuje, jak to dopadá, když partneři spolu nemluví, ale jen usuzují z chování toho druhého. Kam mohou vést ústupky v době zamilování a jak těžko, pokud vůbec, se opuštěné pozice získávají zpět.

Ačkoliv povinnou literaturu považuji za zločin na školní mládeži, tohle bych dorostence a dorostenkyně přečíst nechal a to s náležitou diskusí poté. Možná by pak dlouhodobější vztahy nebyly boje o pozice, ale naopak by šlo o vzájemné porozumnění a to hned od začátku.

Ian McEwan: Na Chesilské pláži. Odeon, 2007 (orig. 2007), 128 stran, Překlad: Ladislav Šenkyřík, ISBN: 978-80-207-1250-9

Tagged minicenze

Nestravitelná snídaně

Obálka knihySnídani u Tiffaniho jsem si chtěl přečíst pouze proto, že se o ní stále v nějakém kontextu pochvalně hovoří. Něco mě však od toho odrazovalo. Možná americký autor, možná to, že Snídaně je tak zprofanovaná. Bohužel musím uvést, že šlo opravdu o naprostou ztrátu času.

Snídaně je založena především na typicky americkém žvanění o ničem přitroublé kurvičky a jejích pochybných kamarádíčků. Vyprávěcí styl nám vlastně skoro nic neřekne. Snad jediné, co mohou někteří ocenit, je naprosto povrchní charakteristika postav.

Na tomhle braku, resp. na tomto konkrétním vydání vyzdvihuji pouze dvojjazyčné podání s výklady některých vazeb a slovíček. Člověk, který se chce učit anglicky, ale ještě si není tak jistý, zde může pochytit spoustu slov a vazeb v přirozené podobě.

Truman Capote: Breakfast at Tiffany's / Snídaně u Tiffanyho. Garamond, 2004 (orig. 1950), 220 stran, Překlad: Jarmila Fastrová, ISBN: 80-86379-76-0

Tagged minicenze