Jednoaktovka: Agent provokatér

AktovkaJeviště je upraveno jako vnitřek úřadu. Nalevo dva stoly s neupravenými stohy papíru, u jednoho sedí úředník s nohami na stole a kávou v ruce. U druhého si žena ve středních letech lakuje nehty. Napravo skříně s hodně opotřebovanými šanony a stojan na květiny. Květiny jsou uschlé, konvička leží ledabyle pohozená poblíž. Na pozadí je vidět okénko. Na něm je velký nápis „Přistupujte jednotlivě“ samozřejmě z pohledu diváka viděno obráceně. Vedle okénka jsou dveře.

Občan přistoupí k okénku a čeká. Přešlapuje. Když si ho pět minut za hrobového ticha nikdo nevšímá, nesměle zaťuká. Úředník rozmrzele vstane, dojde do publika a některému z diváků řekne, aby to šel vyřídit. Divák vstane a přistoupí k okýnku. Občan podává úředníkovi-divákovi úhlednou obálku. Ten ji bere a dívá se dovnitř. V tu chvíli se prudce rozrazí dveře, do nich vlítne Radek John s policejní eskortou, nasadí úředníkovi-divákovi pouta a odvádí ho pryč.

Opona.

Diváci rozpačitě tleskají.

Tagged jednoaktovka

Pár slov o Hvězdě moří

Obálka knihyHvězda moří je oceňovaná kniha irského autora Josepha O'Connora. Časově je zasazena do období Velkého irského hladomoru (1845-1852), během něhož Irsko přišlo o 20 až 25 % obyvatelstva. Část lidí na následky hladomoru zemřela a část emigrovala ze země především do USA.

A právě jedna z cest z Irska do Ameriky je tématem románu. Na palubě lodi Hvězda moří utíká do země zaslíbené několik stovek cestujících. Jak plavba ubíhá, dozvídáme se postupně nejen o minulosti některých z pasažérů, ale zjišťujeme, že se hlavní postavy znají leckdy více, než je zdrávo (či než kázaly tehdejší mravy).

Občas je román označován za historický, ale není tomu úplně tak. Ano, čtenář se dozví poměrně dost z reálií Irska poloviny 19. století, ale jsou to spíše věci na pozadí, pouze zdůvodnění, proč se hlavní  postavy dostali na jedno místo. Hlavním tématem jsou životní osudy některých cestujících první třídy i těch z podpalubí.

Tím, jak se Hvězda moří blíží k americkému pobřeží, dochází také k postupnému vyvrcholení událostí, které autor nastínil už v prologu. Po přečtení poslední kapitoly jsem však byl zklamán. Sice rozuzlení bylo dle očekávání, ale od O’Connora jsem chtěl mnohem více. Lehce rozmrzele jsem knihu odložil s tím, že epilog dočtu další den. Jenže ten pravý závěr je právě v něm! Samotný epilog je (až zbytečně) dlouhý, ale je v něm přesně to, co by tam má být. Není to nic originálního, ale „zahrané“ je to vzhledem k předchozím téměř čtyřem stovkám stránek správně.

Hvězda moří sice nepřekonala úžasného Obchodníka, ale dost se mu blíží. Rozhodně je to kniha, která stojí za vrácení se k ní.

Joseph O´Connor: Hvězda moří. Mladá Fronta, 2008 (orig. 2003), 408 stran, Překlad: Marie Frydrychová, ISBN: 978-80-204-1697-1

Tagged Irsko minicenze

Proč odsuzujete pravej hák na Sobotku?

Vajíčka, utopenci, transparenty, hořící stánky. Fašistou teď nazývá kdekdo kdekoho. Sobotka dostal na předvolební agitaci do zubů. Ovšem jediné, co se děje, je to, že to každý, ať už zištně či nezištně, odsoudí. Do toho tu slýcháme samozvané moralisty z politických stran kázat na téma politická gultúra.

Jenže není to tak, že si za to mohou politici sami? Že to jsou právě oni, kdo ukazuje, co se smí a nesmí? Nebyl to politik, kdo veřejně ukazuje na jiného, že je jednička? Není to politik, který se přetahuje o kočár s novinářem? Není to politik, který pohlavkem brání čest své ženy, kterou jen tak mimochodem podvádí? Není to politik, kdo mluví jak dlaždič? A konečně, není to právě politik, kdo si tímto tuto facku vyžaduje?

Než odsoudit facku, raději hledat, co k ní vedlo a zda nezměnit právě to. Pouhé odsouzení je prázdné, nic neříkající gesto hodno politika usilující o vaší přízeň a tedy i hlas.

Vejšlap jarním Polabím

Každoroční akce Vejšlap jarním polabím letos pouze se čtyřletým na kole (každý na svém).

Pochod_jarnim_polabim

Proč považuji iPad za nesmysl

  1. Koncept tabletu tady již nějaký ten pátek je, dosud se masově neujal. To, že to má na sobě nahryzlé jablko je atraktivní leda pro nekritické fanoušky Steva Jobse.
  2. Čtečky knih a časopisů sice začínají nabírat na síle, ale je to jen módní trend. Prachsprostá „imidžovka“. Nehledě na to, že iPad není „inkware“. Takže vydrží pár hodin.
  3. Je to neskutečně drahé. Deset litrů prohozených woknem nebo spíše vyhozených za načnuté ovoce.
  4. Nedám do toho na cestách např. fotky z foťáku. Nemá to ani USB, ani čtečku flash karet.
  5. Je velký. Buďto si vezmu do kapsy telefon (který oproti iPadu i umí telefonovat) nebo do batohu netbook, který stojí polovic a umí toho mnohem víc. Pro seriozní práci je pak třeba hw klávesnice a alespoň notebook.

iPad je tedy jakýsi kočkopes mezi telefonem (nevolajícím) a netbookem (pravda, také nevolajícím). Z obého si bere to špatné a dobrého kromě pro někoho sexy GUI spíše nic než moc.

Také píšete za zákazníky jejich požadavky?

Za celý svůj profesní život, kdy se věnuji dodávce software v různých projektových fázích, jsem se nesetkal s tím, že by zadavatel/zákazník věděl, co chce. Pouze věděl, že to chce hned. A věděl, jak se to má jmenovat.

Slýchávám něco ve smyslu: já chci evidenci zaměstnanců. Já chci nový úvěrový produkt. Já chci novou službu, kterou můžu prodávat. Na to já většinou odpovídám: Dobře, pojďme si říct, CO to má přesně dělat. Nedokážete si představit ty nechápavé pohledy: co to chce? Vždyť jsem to teď řekl!

Až na výjimky mi nikdo nedokázal říct, jak se má např. úvěrový produkt chovat vůči ostatním produktům (vylučitelnost produktů), zda to má být pouze pro privátní klientelu nebo i pro firemní klienty, co vše má být splněno, aby mohl klient tento produkt dostat. A to jsme pouze na úrovni obchodních pravidel (business rules). Chraň kdokoliv, pokud se dostaneme k požadavkům. Dostat ze zadavatele větu jednoduchou ve tvaru PODMĚT PŘÍSUDEK ZBYTEK VĚTY (např. Bankovní výpis bude obsahovat název úvěrového produktu a tyto jeho vlastnosti: a, b, c.), je úkol hodně náročný.

Dlouho jsem přemýšlel, v čem může být problém. Je zákazník líný přemýšlet? Je natolik blbý, že to nedokáže? Neberme v patrnosti, že platí často obojí. Kde tedy je zakopaná dědova slivovice? Musím přiznat, že jsem šel hodně do minulosti, abych tomu přišel na kloub. Již na střední škole jsem totiž slýchával neskutečně důležitou větu: Opravdový programátor nepoužívá pro psaní programu počítač, ale tužku a papír. Tužku a papír. V době bezpapírových kanceláří (haha) tužku a papír? Ano!

Teprve tehdy a pouze tehdy, když si začneme kreslit obrázky, psát slova, hledat cesty z jednoho kroku do druhého, škrtat, přepisovat, zjistíme, že nápad, který jsme měli v hlavě, téměř vždy musíme předělat, změnit, poupravit. Jinými slovy teprve pak ta myšlenka, která někde v palici vězela, je do určité míry promyšlená. A jako vedlejší produkt i zaznamenaná. Zkuste však donutit zadavatele, aby tohle dělali dřívě, než nás začnou svými nářky otravovat...

Proč pizzeria La Trattoria nikdy více?

Důvod k návštěvě restauračního zařízení La Trattoria v Horních Počernicích (na Chvalské tvrzi, http://www.turbanti.cz/turbanti/) byl přízemní: zajít s dětmi na pozdní oběd. Odcházel jsem více než zhnusen z několika důvodů:

  • Hned na vstupu je cedulka s přibližným textem: Sečkejte, personál Vás uvede ke stolu. Nemám nic proti tomu, aby mě někdo ke stolu uváděl, ale čekat u cedule pět minut a sledovat, to je přespříliš. Pokud mám být uváděn, mám být uveden IHNED po vstupu do restaurace.
  • Chtěli jsme nekuřácký stůl, takže nás posadili na hanbu ke stolu u dveří na záchody a do kuchyně.
  • Obsluha se dvakrát přišla zeptat celkem rychle po sobě, zdali již máme vybráno, ačkoliv jsme do jídelního lístku stále koukali. Za tohle bych ty pikolíku už vyhazoval.
  • Po objednávce (zřejmě za trest) jsme museli dalších cca 8 minut čekat na pití. Když to konečně donesli, jedno nebylo chlazené (neperlivá voda). Mně namísto minerálky donesli perlivou vodu.
  • Donesení druhého jídla trvalo nestandardně dlouho.
  • V restauracích, kde mají rozum, mají připravené alespoň pastelky a nějaké omalovánky pro děti. Nedejbože nějaký ten rébus apod. Zde není nic.
  • Neměli poloviční porce, pouze 80%. Když jsme chtěli tedy jednu normální rozdělit na dva talíře, byl to problém. Nakonec donesli talíř navíc, na který jsme si to museli rozdělit sami.
  • Donesený salát neměl v sobě slíbenou ingredienci, reklamací jsme zřejmě obtěžovali, protože ji donesli až po pár minutách.
  • Po dojedení jsme opět dost dlouho čekali na to, až někdo talíře odnese. Obsluha přitom chodila kolem (do zmíněné kuchyně) s prázdnou.
  • Ženě se podařilo na židli zadřít si třísku.
  • Svoji nespokojenost jsem dal najevo při placení a nenechal dýško. Obsluha svoji nespokojenost tím pádem také dala najevo.

 

Pohrdači životem

Sychravý podzimní podvečer. Začíná se smrákat a kromě nastupující tmy krajem prostupuje mlha, takže stěží rozeznává obrysy. Oblaka bílého mlíka se jen převalují. Zima se krutě zařezává do každé části jejího těla. Vlhkost ve vzduchu to celé jen umocňuje.

Je sama na dlouhé cestě krajinou. Po pravé straně má pole, dávno posečené a již opuštěné vším živým. Nalevo nepříliš prudká stráň s malým paloukem obklopeným temným, vysokým lesem. Přes mlhu se na to spíše upamatovává, než aby to byla schopna vidět. Někde tam je místo, kde v létě strávila to nejúžasnější ve svém životě a teď je to všechno pryč. Zastaví se a zkouší na to zapomenout, neboť nic už nikdy ani z části nebude tak, jaké to bývávalo. Jen kouká do mlhavé tmy, ve kterých mizí obrysy stromů.

Přestává vnímat jedovatou zimu. Bolest fyzická i duševní, kterou cítí, ustupuje a ona klesá, usíná, už se nikdy neprobudí. A ďábel je zrozen…

Není ta smrt vlastně milá, příjemná stará dáma s bílými vlasy, se kterou každý stráví zbytek svého bytí? A může to být ten nejlepší mejdan, co kdy zažil?

Tagged déčko

Výjimečný pocit jedinečnosti

Vycnivam

Děkuji všem, tedy konkrétně @bver, @espoo a @cesky_preklad, kteří vyslyšeli mou žádost a nechali mě pobýt na chvíli v jejich seznamech, kde jsem opravdu vyčníval.