Dublin, část první

V jistém smyslu poblouzněn Irskem z předchozích dvou návštěv Corku jsem na letošní dovolenou zavítal do Dublinu. Musím říct, že Dublin mi trochu upravil moje až idealistické mínění o Irsku Dublinu. A jako takový mě zklamal.

Hodinovou sekeru hned na odletu z Prahy jsem čekal. Aer Lingus je banda břídilů, která neumí hodiny. Na druhou stranu je to jejich přístup k životu: Jistě znáte mexické ležérní „maňána“ na otázku „kdy to bude?“ Když se Mexičan jednou zeptal Ira, jak se irsky řekne ono „maňána“, dostalo se mu odpovědi: „ders no word in the oirish that suggests dat class of urgency.“ Jinými slovy, s irskou společností cestujte zásadně bez přestupů.

Jednou z věcí, za kterou do Irska cestuji, je (kromě Guinnessu) angličtina. Je to ideální místo pro její prosvištění. Ne však v Dublinu. To, že v letadle slyšíte anglicky víceméně jen posádku, se dá čekat. To, že v autobuse z letiště do centra slyšíte češtinu, se dá taky čekat. Ale že češtinu slyšíte na každém rohu v Dublinu, to mě vytáčelo. Navíc Dublin je plný cizinců, takže samozřejmě slyšíte i jiné jazyky, jen ne tu zpropadenou angličtinu.

Další, co v Dublinu nečekejte, je pověstná pohostinnost, přívětivost a pohoda. Jestliže 100 a více km od Dublinu se vám všeho toho dostane (cituji jednu pěknou větu z průvodce: Ve městě Wicklow toho mnoho zajímavého nenajdete, ale je to první místo na pobřeží, kde již není cítit vliv Dublinu), v Dublinu na vás každý z vysoka kašle. Pokud se v Praze projdete Václavákem a postupujete kolem Orloje na Pražský hrad, dostáváte vlastně tu samou atmosféru. Jenom v Irsku více prší (viz základní předpověď počasí).

Temple Bar

Profláknutá čtvrť (pozor, nejde o jednu hospodu, jak jsem se původně domníval) Temple Bar není nic jiného, než další koš, do kterého sypete svoje peníze. Dobře natočená pinta Guinnesse? Jistě, ale někde jinde. Kultura? Možná ano, ale ne typicky irská. Pokud maník hraje v baru songy Boba Dylana nebo Scotta McKenzieho, pak to za tradiční irskou hudbu může označit snad jen Jyrka, který na má. Ulice nejsou plné hudebníků či jiných umělců, ale plné méně či více nalitých cizinců. A hudebníci? 99 % zoufalci. Za hudbou musíte jinam. Zde máte jednu spíše podařenou dvojici, jak je to děs.

Skoro každou noc, když jsem se vracel z „obchůzek“, jsem si schválně trochu zašel, abych se přesvědčil, že to není pravda. Nepovedlo se.

O’Connell Street, Grafton Street a St. Stephen’s Green

Jakýmsi pomyslným centrem Dublinu je/bývala O’Connell Street, široká a dlouhá ulice ne nepodobná našemu Václaváku. Dubliňáci jsou však stejně blbí jako Pražáci, Vídeňáci či podobná skupina lidí – mají v centru tuny šrotu v podobě aut a autobusů. Chodec je nula. Za zmínku snad stojí jen hlavní pošta (General Post Office), která má pro Iry značný historický význam.

Pokud jsem O’Connell Street přirovnal k Václaváku, pak Grafton Street lze přirovnat (pražské) ulici Na příkopě. Jde (jak říkají průvodci) o ulici plnou luxusních obchodů. Na jejím konci před vstupem do parku St. Stephen’s Green je pak vychvalované nákupní centrum s hodinami. Nutno říct, že ty hodiny jsou to nejzajímavější, co tam je. Pokud se podíváte do centra Chodov, tak dostanete hezčí dojem (čímž neříkám, že pěkný či snad pozitivně dojímavý).

Jestliže se vám poštěstí, pak na Grafton Street narazíte na hudební produkci, která za to stojí častěji než ve zmíněné Temple Bar. Kromě skupinek s tradiční irskou hudbou jsem měl tu čest seznámit se s partičkou The Riptide Movement. Bylo úžasné sledovat, jak lze nahradit bubnovací soupravu překližkou a dostatkem tvůrčích schopností.

St. Stephen’s Green je ničím zajímavý parčík plný pyl generujících kytek s trochou laviček, altánků a rybníků, ve kterém lze krmit kachny (tedy dobrá zábava pro děti). Ale pokud máte po krk celého přelidnění, pak si sem zajděte odpočinout, zabírá to.

Chcete-li však opravdu navštívit nějaký park za účelem klidu a pohody, pak by to měl být Phoenix Park (mj. tam mají půjčovnu kol).

Národní muzeum - historie

Národní muzeum patří mezi místa, kam povrchní turista nezavítá. Je to škoda, protože nabízí mj. mnoho informací z irské historie. Jedna expozice je speciálně věnovaná roku 1916 a IRA.

Muzeum sídlí v Collinsových kasárnách (Collins Barracks), což je velká budova, pěkně opravená, s kavárnou v přízemí. Vstup je zdarma. Aby návštěva byla zajímavá i pro děti, je u vstupu k dispozici kvíz, který si stačí vyzvednout a během procházení jednotlivých výstav hledat správnou odpověď.

Pro zajímavost zde uvádím jeden citát, který odkrývá střípek z vojenského života: „The term used for a wife reflect the Army hierarchy: Officers had ladies, sergeants had wives, and soldiers had woman.“ Nehledě na to, že ženatí mohli být jen někteří vojáci.

The Royal Canal Way

Pro zájemce o opravdový klid od turistického ruchu a lidí vůbec doporučuji cestu podél Královského kanálu, bratříčka Velkého kanálu (který mimochodem také stojí za procházku). Ten se svého času používal jako hlavní tepna pro přepravu zboží mezi Dublinem (resp. řekou Liffey) a řekou Shannon u městečka Cloondara. Poté, co přestal sloužit původnímu účelu, začal dost chátrat, ale od sedmdesátých let minulého století se opět dává do pucu. Dnes lze např. z Dublinu dojít po asfaltové cestě (ale pouze pro pěší a kola) podél levého břehu kanálu do Ashtown, pak se přechází na pravý břeh na asi 1 km dlouho, především v dešti hodně blátivou cestu, která se pak opět změní na asfaltku. Jak to vypadá za zastávkou DARTu Castleknock bohužel nevím, promokl jsem a vrátil se vlakem do Dublinu.

Pro další informace si můžete přečíst Průvodce Královským kanálem.

Jestliže vás kanály natolik zaujaly, že chcete více, pak se podívejte do Waterways Visitors‘ Centre, kde by měla být audiovizuální (či multimediální, chcete-li) úvod do historie kanálů a modely. Já se tam bohužel již nestihl dostat, ale příště to odmítám vynechat.

Fotogalerie The Royal Canal Way na webu Picasa.

My Goodness My Guinness!

Jestli některé z těch turisticky profláklých míst stojí za návštěvu, pak je to rozhodně Guinness Storehouse, výrobna nejlepšího černého piva na světě. Denně se tam vyprodukují 3 milióny pint.

Celá prohlídka je udělaná od úplného začátku, kdy se zasívá ječmen, a končí se pintou, kterou si v klidu vypijete (je v ceně vstupenky) v sedmém patře. Přitom se můžete kochat parádním výhledem na Dublin. A když už jsme u té vstupenky, kupte si ji na webu. Kromě slevy 10 % se vyhnete i frontě u kasy, až tam dorazíte.

Na úplný závěr (prohlídka mi zabrala asi dvě a půl hodiny) si můžete dát oběd v tamní restauraci, nevaří úplně špatně.

Více se rozepisovat nebudu, tohle musíte vidět sami.

Jestliže budete chtít nějaký ten suvenýr, můžete si jej koupit v prvním patře (klidně po prohlídce). Ale moc se s vámi párat nebudou. Ceny stejné jako ve městě (resp. kašlou na baťovské devítky, ale vše je na celá eura). Ale rozhodně nenechávejte nákup Guinnessových suvenýrů na letiště. Tam jsou ceny o dalších 10 % vyšší (na rozdíl třeba od whiskey).

Fotogalerie Guinness Storehouse na webu Picasa.

Pokračování...

Tagged Irsko

Poslední cigareta (minipovídka z Irska)

Během té krátké chvíle, co tam seděl, si již potřetí vytáhl tabák a papírek a chorobně třesoucíma se rukama si ubalil cigaretu. Bez otálení ji zapálil a dlouze popotáhl. Stejně jako předtím, i teď si vytahoval z pusy kousky tabáku, které mu tam ulpěly. Musel to zkoušet několikrát, protože prsty ho neposlouchaly, a spíše se zdálo, jako by si s nimi mimo jakýkoliv rytmus bubnoval na rty. Když se mu to konečně povedlo, srkl si kapučína a opět – snad všemi smysly – netrpělivě přesvědčoval ruku, aby dovedla cigaretu k puse. Tak to opakoval neustále dokola. Vypadalo to, že kdyby jen na okamžik přestal, začne se nekontrolovaně třást po celém těle.

Všiml jsem si ho, už když přicházel po Marlborough Street ke kavárně Casanostra, kde si sedl k venku postavenému stolku. Vysoký, ale shrbený, v sepraných, špinavých riflích a obnošené, ke krku zapnuté hnědé kožené bundě, do které se choulil. Nežli odpudivě vyhlížel nuzně. Nicméně si dal velké kapučíno, kterého ihned trochu vylil, a zaplatil stoeurovou bankovkou. Nedalo mi to nepozorovat ho.

Jakmile odešel, jeho místo vzápětí zaujal někdo jiný. Jakoby tam ještě před pár okamžiky nebyl. Přesto na něj nelze zapomenout. Netrvalo minutu a bylo slyšet skřípění brzd následované tupou ranou a bezděčným žuchnutím. Za tři dny měl pohřeb. Kdyby ho to auto nesrazilo, rozloučili bychom se s ním do měsíce tak jako tak. Rakovina plic a cirhóza jater by mu více života nedovolily.

Kavarna

Tagged Irsko povídky

Příběh jedné svatební noci

Obálka knihy Jestli existuje lepší ukázka toho, kam může vést špatná nebo dokonce žádná sexuální výchova, dejte mi vědět. Ovšem kniha nabízí mnohem víc než jen to. Autor v podstatě naprosto dokonale ukazuje, jak to dopadá, když partneři spolu nemluví, ale jen usuzují z chování toho druhého. Kam mohou vést ústupky v době zamilování a jak těžko, pokud vůbec, se opuštěné pozice získávají zpět.

Ačkoliv povinnou literaturu považuji za zločin na školní mládeži, tohle bych dorostence a dorostenkyně přečíst nechal a to s náležitou diskusí poté. Možná by pak dlouhodobější vztahy nebyly boje o pozice, ale naopak by šlo o vzájemné porozumnění a to hned od začátku.

Ian McEwan: Na Chesilské pláži. Odeon, 2007 (orig. 2007), 128 stran, Překlad: Ladislav Šenkyřík, ISBN: 978-80-207-1250-9

Tagged minicenze

Nestravitelná snídaně

Obálka knihySnídani u Tiffaniho jsem si chtěl přečíst pouze proto, že se o ní stále v nějakém kontextu pochvalně hovoří. Něco mě však od toho odrazovalo. Možná americký autor, možná to, že Snídaně je tak zprofanovaná. Bohužel musím uvést, že šlo opravdu o naprostou ztrátu času.

Snídaně je založena především na typicky americkém žvanění o ničem přitroublé kurvičky a jejích pochybných kamarádíčků. Vyprávěcí styl nám vlastně skoro nic neřekne. Snad jediné, co mohou někteří ocenit, je naprosto povrchní charakteristika postav.

Na tomhle braku, resp. na tomto konkrétním vydání vyzdvihuji pouze dvojjazyčné podání s výklady některých vazeb a slovíček. Člověk, který se chce učit anglicky, ale ještě si není tak jistý, zde může pochytit spoustu slov a vazeb v přirozené podobě.

Truman Capote: Breakfast at Tiffany's / Snídaně u Tiffanyho. Garamond, 2004 (orig. 1950), 220 stran, Překlad: Jarmila Fastrová, ISBN: 80-86379-76-0

Tagged minicenze

McEwanův Nevinný

Obálka knihyJméno Ian McEwan jsem již párkrát zaslechl, ale protože dávám přednost irským autorům před těmi ostrovními, nechával jsem jej bez povšimnutí. Až náhoda způsobila, že chtěv si pořídit nějaké mapy, zakoupil jsem i čerstvě vydaný překlad románu Nevinný (The Innocent, orig. 1989).

Asi nejvíc mě na knize lákal popis poválečného Berlína ještě před postavením proslavené zdi. To ostatní, tedy vyhloubení tunelu do sovětské okupační zóny kvůli odposlouchávání telefonních hovorů a šifrovaných zpráv, tomu dávalo špionážní nádech. Hlavní postavy románu jsem pak bral pouze jako vypravěče příběhu na pozadí. Ale nakonec to bylo celé jinak.

Hlavní linie vyprávění je založená na mladém Leonardu, který jakožto britský technik přijíždí pomáhat s odposlechy. V Berlíně se seznámí s půvabnou Marií, do které se zamiluje. Ta jeho city opětuje a tak nebrání nic tomu, aby spolu žili šťastně až do smrti. Ne, kecám. Nejde o žádnou červenou knihovnu. Jejich vztah dostává pár trhlin, které se zkraje zacelí (i když…). Tedy až na tu poslední, která se jejich pak jejich životy vleče bez možnosti vrátit se zpět.

Upozornění: následující dva odstavce sice nevyzrazuje rozuzlení knihy, ale obecně poodkrývají události, které se stanou. Můžete tedy být na ně připraveni a při čtení čekat, kdy se stanou a co jsou vlastně zač. Mohlo by vám to ale zkazit pocity ze čtení.

Mariina zpověď, kterou Leonardovi po letech nabízí, ukazuje, jak moc oba ztratili. Hlavně Leonard, který byl jejich vztahem značně zmítán. Místy se zdá, že Marie byla vypočítavá mrcha/blbá kráva (nehodící se škrtněte). Ale není to tak černobílé. V každém případě je v jejích slovech něco, co mi zabraňuje jí věřit. A je to něco, co prohlubuje depresi z promarněných životů, které mohly (ale nemusely) být prožity úplně jinak.

Název románu má v češtině tu výhodu, že odpovídá hned třem významům. Leonard je panic (Innocent). Je to také životem nezkušený, naivní mladík (a vlastně to, jak to nakonec skončí, je především vinou jeho nevyzrálosti). V závěru knihy si pak sám Leonard pohrává s významem nevinný ve smyslu "not guilty".

Pokud se vrátím k hlavnímu důvodu, proč jsem knihu začal číst, tak vězte, že se o životě v Berlíně padesátých let minulého století dozvíte mnoho drobných střípků. Čekal bych sice více, ale i to, co autor nabízí, napomáhá udělat si vlastní obrázek. Co se tajné operace týče, beru ji jen jako pomocný prvek, který určoval důvod pobytu Leonarda v Berlíně. Nečekejte, že byste se dozvěděli něco ze zákulisí CIA nebo SIS (MI6). Už třeba popis, jak Leonard získává prověrky na vyšší stupeň bezpečnosti, je směšný.

S hodnocením mám problém. Kniha v první půlce byla místy až zbytečně rozvláčná, ale to, co Ian McEwan provedl na konci, to na mě silně zapůsobilo. Po dočtení jsem si říkal, že je to skvělá kniha, ale asi se k ní již nebudu chtít vrátit. Teď už vím, budu. Dávám devět bodů z deseti.

Ian McEwan: Nevinný. Odeon, 2010 (orig. 1989), 278 stran, Překlad: Ladislav Šenkyřík, ISBN: 978-80-207-1330-8

Tagged minicenze

Mým #geekgirls, ale nejen jim

Je to měsíc, co jsem na můj Twitter umístil vcelku neškodný povzdech: Být ženská, umět trochu Word a hlavně být na Twitteru = geek girl. Bože, Bože, proč si nám to žebro bral. Díky retvítům lidí, kterým se líbil, však zasáhl nervové centrum několika jedinců a jedinkyň, kteří si to přebrali jinak, než byl původní záměr. A nakonec se dostal i do plytkého novinového článku kdysi uznávaných novin. Následující text je určen těm, kteří můj příspěvek nepochopili. Pro ostatní je pak určen pouze poslední odstavec.

Nejprve se vrátím o krok zpět (ne nemyslím funkci Wordu) a popíšu, co mě k výše uvedené úvaze vedlo. Procházel jsem tehdy různé účty na Twitteru a kromě jiného jsem zaznamenal zvýšené použití slov geek girl hned na několika místech:

  • Bio (profilová informace o maximálně 160 znacích) uživatelek Twitteru.
  • Dáma sebe sama takto nazývala ve svých příspěvcích.
  • Některá z dam tak nazývala jinou osobu stejného pohlaví (a to bez ohledu na libost či nelibost příjemkyně tohoto titulu – pěkně to popsala @copywriterka v komentáři k článku Petra Koubského).

Veskrze však šlo o mladé slečny. Bohužel z toho, jak psaly, bylo patrné, že geek girl je osoba ženského pohlaví, která si o sobě myslí, že je pěkná (a třeba i je), umí najít wi-fi signál na jako fakt zajímavých místech (např. kavárna), dobře ovládá svůj mobilní telefon (povětšinou iPhone) a leckdy má na Foursquare záznamy, ve kterém butiku se zrovna nachází. V životě již instalovala nějakou aplikaci (což dnes umí každá trochu hladová slepice – stačí kolem Enteru nasypat trochu zrní a ona pak odklepává tlačítko Next). Důležité ovšem je, že tato slečna si je vědoma svých „kvalit“ a dává to ostentativně najevo.

Poslední věta uvedené definice je nejdůležitější. Je totiž lidskou přirozeností někam patřit. Každý člověk si tak kolem sebe buduje vztahy, které pak opečovává a na kterých si zakládá. A právě množina těchto vztahů o člověku může hodně povědět.

Další typickou vlastností lidské rasy je něčím se pochlubit, ukázat, čeho bylo dosaženo. Pokud však není čím se chlubit (ať již proto, že tyto vztahy jsou průměrné nebo neexistují), je třeba improvizovat. Je nutné vymezit se a z průměrnosti, nerozumnosti nebo čistě z ješitnosti vytvořit přednost (tedy z prdu kuličku). A zrovna zde některé slečny hledají nějakou skupinu, ve které by se rády realisovaly, až narazí na geekyně a stanou se jimi bez ohledu na cokoliv jiného. Je to stejné, jako by se např. typický středoevropan chtěl stát černochem a jediné, co umí, jsou tři základní slova černošského slangu.

Odpovězte si tedy sami: je ona věta, nevytržená z kontextu, šovinistická či (nedej geek girl) sexistická? Já o tom pochybuji. Neříká nic o ženách obecně.

Co se samotného článku týče, připadne mi hodně špatný. Míchá se tam více stylů (ne, opět nejde o rozbalovací roletku ve Wordíku, kde si lze vybrat fakt hezký Nadpis 1), není jasně vidět, co chtěla autorka vlastně říct, a pointa je nijaká. Navíc je zbytečné dlouhý a nudí. Nechci se jím více zabývat.

Na závěr posílám poděkování všem, kdo můj původní povzdech pochopili a případně se jej snažili vysvětlit, a pak tviterkyním schopných zaujmout svým intelektem nežli geek tvíty. Je vás naštěstí dost.

iDnes umí "copy and paste" velmi dobře

Nevím jak vy, ale já mám mám pod pojmem redaktor či novinář schovaný význam vyžírka, zloděj, prospěchář, neschopák, někdo, kdo neumí česky a hlavně někdo, kdo má na klávesnici ošoupané klávesy CTRL, C a V.

Krásným příkladem je dnešní článek na webu jakéhosi pochybného zpravodajství označujícího samo sebe za nejdůvěryhodnější (cháááá chá). Pod textem je jako autor uveden pouze jediný člověk a to Ondřej Bezr. Co vlastně tento gentleman provedl? Inu pouze to, co správný současný novinář dělat má. Vzal anotace ke knihám (že by z tiskové zprávy?), prachsprostě je překopíroval a až na výjimky je nechal tak, jak byly. Přitom nepřidal jediný svůj názor (zřejmě knihy ani nedržel v ruce nebo – ještě hůř se mu válí někde pod stolem jakožto všimné), nenašel ani žádný názor někde jinde. K čemu taky. Navíc si nemyslím, že tentýž pán píše pro Odeon anotace (v knihách jsem to bohužel nenašel). Kvalita textů tomu neodpovídá.

Jak příklad uvádím doslovný přepis z uvedeného článku, přičemž tučně jsou vyznačené změny, které pan Bezr provedl. Původní text anotace je možné vidět např. zde.

[vynechána věta, informace z ní použil v následující] Protagonistou a vypravěčem dvanáctého románu autora kultovního Klubu rváčů je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská [zde smazal osm slov]. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. [vynechána krátká věta] Nebyl by to ovšem Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné "extremistické šerify a dementní proroky", bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové i pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče.

Co více k tomu dodat? Možná nějakou cenu za originalitu.

PS.: Omlouvám se všem těm novinářům, kteří dělají svou práci poctivě. Paušalizování v úvodu je sice prvoplánované, nikoliv však cílené na vás.

Inzerát: Prodám dětskou sedačku na kolo

Protože odmítam nadále mladého vozit za sebou, prodám dětskou samonosnou sedačku na kolo s uchycením za sedlo. Cena 1000 Kč, k předání Praha-Roztyly, Praha-Černý most, Nehvizdy a okolí nebo po cestě kolem. Informace na e-mailu slavek@rydval.cz

 

Sedacka

Jednoaktovka: Naprosto zbytečné rozmluvy

AktovkaJeviště je rozděleno pletivovým plotem téměř kolmo k divákům, na každé jeho straně roste trochu těch kytek. Na zadním konci plotu jsou vidět dva řadové domky, jejichž přilehlé pidizahrádky rozděluje zmíněný plot. V domech jsou francouzské dveře, před nimi terasa s posezením.

Je krásné letní víkendové ráno, vše je zelené, ptáci zpívají, nebe je kýčovitě modré, nikde ani obláček.

Postavy: dva vcelku dobře situovaní sousedé. Oba mají své rodiny, své zaměstnání, své koníčky.

Verze 1.

Vychází první soused s kávou v jedné ruce a snídaní v ruce druhé. Usedá na terasu, nohy si hodí na vedlejší židli, rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána. Usrkává kávu.

Přichází druhý soused s tímtéž. Ještě než dosedne, zdraví souseda.

  • Buď zdráv, sousede.
  • Nazdar, tebe bych tady teda nečekal takhle po ránu.
  • I to víš, dneska má být obzvláště pěkně.
  • Jojo, má. Četl jsem o tom včera v novinách.
  • No jo, také jsem to četl. Ale pro jistotu jsem si ověřil ještě dneska ráno na Internetu.
  • Hm, ale věř Internetu. Já se tam díval na dvoje novinové zpravodajství a každé říkalo něco jiného. Já věřím předpovědi počasí jen v novinách. Papírovejch.
  • Ale na Internetu musíš koukat přímo na meteorology. Ti tam mají grafy... a tabulky... a vychází jim to líp než v novinách.
  • Ale noviny to vod nich berou, to bys měl vědět.
  • To samozřejmě vím, ale noviny jsou den staré. Jen co vyjdou. Meteorologové to mají onlajn.
  • No ať je to tak nebo tak, dneska má být krásně.
  • Jojo, má. Hlásili 25 stupňů.
  • To jo, ale na horách. Tady u nás slibovali 28.
  • Nene, to je na zítra. Dneska tady 25.
  • Hm, asi sem se překouk.
  • Ale stejně, už se těším na odpoledne. To bysme mohli dát pivko v bazénu, co myslíš?

Debata na totéž téma pokračuje do oběda. Oběd jim přinesou manželky až pod nos. Následně se do rozhovoru zapojí také a pokračují do večera. Kolem desáté noční se všichni zvednou a jdou spokojeně spát.

Verze 2.

Vychází první soused s kávou v jedné ruce a snídaní v ruce druhé. Usedá na terasu zády k druhému domu, nohy si hodí na vedlejší židli, rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána a hlavně samoty, kdy ho opravdu nikdo a nic neruší. Usrkává kávu.

Přichází druhý soused s tímtéž. Ještě než dosedne, zdraví souseda.

  • Buď zdráv, sousede.
  • Hm, čau.

První soused, ač nerad, otáčí židli tak, aby nebyl zády k tomu druhému. V hlavě se mu ale už honí, že má zkažené ráno.

  • Dneska má být obzvláště pěkně.
  • Hm, má.
  • Pro jistotu jsem si to ověřil ještě dneska ráno na Internetu.
  • Hm.
  • Koukal jsem přímo na meteorology. Ti tam mají grafy a tabulky a vychází jim to líp než v novinách.
  • Hm. No jo.

První soused se zvedá a zhnuseně odchází. Lituje, že ten plot není dřevěnej a alespoň dva metry vysokej. Kafe si dopíjí doma a ten den již nevyjde. Druhý soused jen nechápavě pokrčí rameny a věnuje se pěknému dni.

Verze 3.

Vychází první soused s kávou v jedné ruce a snídaní v ruce druhé. Usedá na terasu zády k druhému domu, nohy si hodí na vedlejší židli, rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána a hlavně samoty, kdy ho opravdu nikdo a nic neruší. Usrkává kávu.

Přichází druhý soused s tímtéž. Pozdraví letmo souseda. Ten mu na půl huby odpoví, aniž by se pohnul.

Druhý soused si upraví židli a také si sedá zády k vedlejšímu domu. Rozvalí se a vychutnává si slastné okamžiky víkendového rána a hlavně samoty, kdy ho opravdu nikdo a nic neruší. Usrkává kávu.

Oba mlčí a jsou naprosto spokojení. Snad jediné, co se jim mihne hlavou, je, že by ten plot mohl být dřevěný a dva metry vysoký, aby si ušetřili beztak zbytečný pozdrav.

Tagged jednoaktovka

Shledání na podruhé

Obálka knihyPředem se musím přiznat, že knihu, jež získala Man Bookerovu cenu, jsem začal číst dvakrát. Poprvé jsem se prokousal asi dvaceti stranami a odložil ji na později. Když ono později nastalo, začal jsem znovu a text mě uchvátil. Mnohem více než jsem čekal.

Pokud se začtete do anotace, získáte celkem suchý pohled na „příběh“, který vypráví ústřední postava. Ovšem kniha vypovídá mnohem více. Především je to zaznamenaná část historie jedné irské rodiny. Obyčejné? Průměrné? Nebo naopak něčím vybočující? Rozhodně ne takové, kde existuje rodičovská láska, kde jsou děti milovány, kde vše funguje tak, jak si mnozí představují pod slovem ideálně nebo alespoň spořádaně. Sama vypravěčka říká, že „na světě není trýznivější způsob existence než být součástí rodiny.“ A láska? „…ale že každý někoho miluje. Takové obrovské plýtvání energií!

A jde opravdu o historii? „Neznám pravdu. Mám jen příběhy.“ říká Veronika. Čím hlouběji do minulosti jde, tím více si vymýšlí a věci přikrášluje. A to do té doby, dokud si sama neuvědomí, že pravda je jiná a bohužel hodně bolestná. Pak už ji nezbývá než utéct hlavně od sebe sama a rozhodnout se, co dál.

Kniha se nedá přečíst najednou či nadvakrát. Je nutné ji dávkovat, neboť samotný text působí nejen značně depresivně, ale nutí čtenáře přemýšlet skoro o každém odstavci. Je tohle možné? Neděje se to vlastně naprosto běžně skoro v každé rodině, jen si to neuvědomujeme? Pokud opravdu proniknete hlouběji nejen do příběhu, ale i do vlastního života, třeba bude souhlasit, že „lidé se nemění, jen se s lety víc odhalují.“ A právě toho se většina bojí a skrývá se před tím.

Anne Enright: Shledání. Odeon, 2009 (orig. 2007), 256 stran, Překlad: Dominika Křesťanová, ISBN: 978-80-207-1298-1

Tagged Irsko minicenze