Vraždy v lesích

Obálka knihyNepatřím mezi nadšené čtenáře kriminálek. Autoři si se čtenářem jen pohrávají a možnost přemýšlet, kdo je pověstným zahradníkem, jim záměrně omezují nedostatkem informací. Přesto jsem po knize herečky a spisovatelky Tany French sáhl s nadšením – jednak proto, že jde o irskou autorku, a jednak proto, že získala Edgara v kategorii nejlepší prvotina (Edgary jsou určeny pro americké autory. Tana je sice označovaná jako irská autorka a vyrůstala mj. v Irsku, ale narodila se v USA a má dvojí občanství – americké a italské).

Výchozí bod je celkem jednoduchý: v Knocknaree, irské vesničce poblíž Dublinu (vesnice opravdu existuje, ale leží přes 200 km od Dublinu), se najde tělo mrtvé dívky. Případ dostane na starost dvojice vyšetřovatelů Rob Ryan a Cassie Maddox. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak se hned zkraje (v anotaci, tedy nic neprozrazuji) dozvídáme, že Rob v Knocknaree žil jako dítě a že v té době někdo zavraždil jeho dva kamarády. Případ je samozřejmě zapeklitý, vyšetřování se dostává do slepých uliček, občas někoho zasáhne blesk geniality nebo záchvat vzpomínek.

To, co knihu řadí mezi ty výrazně lepší, je kromě vcelku ucházející zápletky jiskření mezi oběma detektivy a vývoj jejich vztahu vedle postupně se rozplétající záhady. Dále k tomu můžeme přiřadit autorčin smysl pro humor a schopnost vhodně přizpůsobovat psané slovo místu a době. Počet postav je zvládnutelný (i když neškodí si je vypsat vedle na papír včetně vazeb mezi nimi a Robem) a spíše než vypjatých situací se dočkáme náhledů do psychologie vyšetřování a vztahů.

Milovníci irských reálií si také přijdou na své. Kromě odkazu na věčný déšť se mohou občas projít s detektivy centrem Dublinu nebo hledat skryté krásy ostrovního života.

Samozřejmě nic není ideální. Kniha má pár slabých míst. Především je to přibližně ke konci první třetiny, kdy kromě detektivů zřejmě tápala i autorka, a tak se babrala v Robově hlavě namísto toho, aby vyšetřování popohnala o kousek dál. Podobná situace, kdy se Rob zdlouhavě a nudně zabývá sám sebou, je skoro v celé, poslední třetině. Kniha mohla být o sto stránek kratší a myslím, že by jí to prospělo.

Když jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, nejprve jsem se klaněl k pěti hvězdičkám z pěti. Ale pak jsem si uvědomil, že v tom hraje má slabost pro irské autory a výsledek přehodnotil. Kniha je velmi dobrá, ale ne naprosto skvělá. Dávám tedy čtyři body s tím, že převedeno na procenta by to bylo trochu víc – řekněme zasloužených 85 %.

Tana French: V lesích. ARGO, 2010 (orig. 2007), 488 stran, Překlad: Petr Pálenský, ISBN: 978-80-257-0297-0

Tagged Irsko minicenze

Den svatého Patrika a Google loga

Den svatého Patrika je slaven především v Irsku, jelikož tento světec má pro Iry velký význam (no, minimálně takový, že mají den volna a všíchni se kolektivně opijí Guinnessem). Že je 17. března často poznají v některých státech i díky změně loga webu společnosti Google. Podívejte se na všechna, která byla dosud vydána (loga jsou dotahována přímo ze serveru Google).

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

Nebylo.

2002

2001

2000

1999

Nebylo.

1998

Nebylo.

Tagged Irsko

Setkání (minipovídka z Irska)

„Katko!“ více udiveně než překvapeně zavolal na dívku, která šla proti němu po Bolton Street, nevšímajíc si okolí. Poznal ji na první pohled. Byla to jeho platonická láska na střední škole. Když už to tenkrát nemohl vydržet, po téměř třech letech se jí konečně svěřil. Řekla mu, že to ví, ale že ho nemiluje. Od té doby se neviděli. Pouze o ní slyšel, že odjela do Portugalska studovat jazyk. Vždycky totiž toužila pracovat na velvyslanectví.

Vystrašeně zvedla hlavu a podívala se na něj. Taky ho poznala, byť za těch nějakých deset let dost přibral, měl kouty a plnovous. Zastavila se, ale neřekla jediné slovo. Jeho vzpomínky odpovídaly tomu, co viděl. Překrásná postava, dlouhé, kaštanové vlasy, usměva… Pod okem měla modřinu, obličej nateklý a nadouvající se břicho… Ano, byla těhotná. Tak v sedmém, osmém měsíci, pokud to vůbec mohl posoudit. Takhle si ji přeci nepamatoval!

Stále mlčela. Ošívala se, bylo vidět, že setkání či dokonce povídání nebylo to, po čem by zrovna prahla. Vypadala zoufale. Nerozmýšlel se dlouho. Vzal ji za ruku a vedl ji pryč. Ona se přitom neustále otáčela, jako by kontrolovala, zdali je někdo nevidí či nesleduje, ale jinak šla oddaně vedle něj. Když chtěl zajít do první kavárny, na kterou narazili, řekla „Ne, prosím ne.“ Nevěděl, co tím přesně myslí, ale ona mu trhla rukou směrem ode dveří, aby pokračovali dál po ulici. „Zajdeme ke mně do hotelu,“ řekl nejistým hlasem spíše pro sebe, protože ona ho už moc nevnímala. Oči se jí začaly utápět v slzách a i když se ještě otáčela, nemohla nic vidět.

V hotelové recepci se na ně dívali podezíravě, ale nechali je projít. Na pokoji se rozvzlykala úplně a dobrou půlhodinu nebyla k utišení. Poté z ní konečně dostal souvislejší příběh. V Portugalsku se seznámila s Conorem. Ten ji přemluvil, aby s ním odjela do Dublinu, kde měl práci. To ale netušila, že tou prací je přepadávání lidí na ulici, drobné krádeže a prodej drog. Conor jí sebral pas a pak tvrdil, že ho musela někde ztratit. Neuměla tehdy slovo anglicky a tak musela zůstat s ním. Ustavičně ji bil, týral a dokonce nabízel svým kumpánům. Trvalo už to přes tři roky. S kým je těhotná, nevěděla. S ním? Nebo s některým z jeho čtyř přítelíčků? Bylo jí to jedno. To, že se jím teď nechala odvést, pro ni fakticky znamenalo záchranu.

Rozhodl se jednat rychle. Na policii volat nechtěla. Jediné, co si přála, bylo dostat se domů. Řekl tedy, že zajdou na velvyslanectví, nechají vystavit nové doklady, on ukončí dovolenou dřív a poletí s ní. Jak jednoduše si to představoval.

Objednal taxíka, nasedli do něj a jeli do Ballsbridge. Do konce polední přestávky zbývalo nějakých dvacet minut. Držel ji kolem ramen a mlčky se pomalu procházeli po Northumberland Road. Byla mnohem klidnější a bylo znát, že se jí ulevilo. V tom se zachvěla a opět se – plná obav – otočila. To poslední, co si pamatoval, byl její zoufalý výkřik: „Conor, don’t…“

Když přišel k sobě, skláněla se k němu zdravotní sestra a začala něco povídat. Po chvíli si uvědomil, že mluví anglicky. „Sp… speak… s… slowly… pl…,“ dostal s námahou ze sebe. Setra začala mluvit znovu s důrazem na každou slabiku: „Jste v nemocnici. Již dva měsíce. Měl jste operaci hlavy a museli jsme vám odebrat pravou ledvinu. Ale již nejste ohrožen na životě. Máte někoho, koho můžeme kontaktovat?“

Po dalších třech měsících ho propustili. Ačkoliv se snažil zjistit, co se vlastně stalo s ním a co s ní, nedozvěděl se nic. V novinách o tom nepsali, v nemocnici nic nevěděli a policie neměla žádný záznam, který by mu cokoliv objasnil.

O Katce již víckrát neslyšel.

Setkani

Tagged Irsko povídky

Není Book Depository jako Book Depository

Internetový obchod The Book Depository (záměrně zatím neuvádím odkaz) je velmi příjemnou alternativou k často drahému Amazonu. Jeho velkou výhodou kromě rychlejší dodávky je i to, že poštovné a balné máte zdarma.

Během jeho používání jsem však narazil na jednu záludnost, kterou tento obchod disponuje. Vy si totiž můžete vybírat zboží jak na adrese www.bookdepository.com, tak i na www.bookdepository.co.uk (vždy se přesvědčte, že nejste přesměrováni z jedné domény na druhou, někdy se tak stává). Rozdíl totiž není jen v národní doméně, ale především v ceně. Ten může být pár centů, ale klidně 20 % z ceny knihy. Někdy je kniha levnější na doméně .com, někdy na .co.uk. Proto chcete-li nějakou zakoupit, vždy se podívejte, kde je levnější.

Další trik spočívá ve slevovacích kódech, které můžete někdy od obchodu získat. Ty sice fungují správně, ale většinou pouze na jednom serveru (leckdy na tom, který je v danou chvíli dražší). A i po slevě je cena vyšší než na tom druhém.

V přiložených obrázcích máte ukázku cen stejné knihy ve stejnou hodinu a minutu jednoho dne.

Bookdepositorycom

Bookdepositorycouk

Tagged knihy

Ze života dublinské smetánky

Obálka knihyPříběh v knize, inspirovaný skutečnou událostí, vypráví o smrti jednoho ze studentů z prestižní školy v Dublinu. Byl zavražděn třemi kopy do hlavy. Třemi kopy vedenými třemi jinými studenty z téže školy. Všichni z bohatých rodin, všichni v té chvíli opití.

Kniha je ukázkou života dublinské mládeže „z lepší společnosti“, která má na starosti akorát chlastání, píchání a kupování luxusních věcí. Při jedné z mnoha pijatik se věci zvrtnou a jeden ze studentů je ukopán k smrti.

Jak vyprávění postupuje, dozvídáme se mnoho podrobností z minulosti nejen oběti, ale i útočníků. Vypravěč se snaží najít důvod, proč k vraždě vlastně došlo a co se toho večera všechno stalo. Zda se k nějakému závěru opravdu dostane, je spíše na čtenářově posouzení.

Celý text je protkán jistou beznadějí a tou to i končí. Život (tedy ne všech zúčastněných) jde dál v zaběhnutých kolejích a lidé se chovají, jako by se vlastně nic nestalo.

Autor za svou prvotinu získal Rooneyho cenu za irskou literaturu a dostal se do užšího výběru Irish Book Awards.

Krátká ukázka (tak příšerný překlad je moje práce, kniha v češtině dosud nevyšla):

Do této chvíle Stephen téměř dopil celou basu Stelly a půlku lahve vodky. Clodagh měla za sebou několik lahví limonády s alkoholem. Nakonec zašeptala Stephenovi do ucha: „Tak mě už konečně přefikneš?“

Hledali volný pokoj, ale žádný nenašli. A obě koupelny byly již obsazené. Stephen nakonec našel zamčené dveře na konci chodby a ramenem je vyrazil. Poté se s Clodagh vyspal v posteli Barryho otce.

Mezitím se Barry v kuchyni rozhlížel kolem sebe a zeptal se: „Kde je Stephen a Clodagh?“ Znovu se rozhlížel. Pak vlítnul do otcovy ložnice. „Co to má kurva znamenat?“ zařval. „Žádal jsem tě o jednu jedinou věc, Steve. Jednu jedinou zasranou věc!“

Kevin Power: Bad Day in Blackrock. Pocket Books, 2010 (orig. 2008), 240 stran, ISBN: 978-1-84983-320-2

Tagged Irsko minicenze

Jak plánovat výlety v Dublinu resp. v Irsku?

Je těžké jednoznačně odpovědět, protože každý dává přednost něčemu jinému. Mně se vyplatilo neplánovat cokoliv předem již loni, takže i letos jsem letěl do Irska s tím, že se uvidí. Jinak se totiž na danou zemi díváte před odletem pouze s průvodcem v ruce (nebo internetem) a jinak, když jste na místě. Snad jediné, co doporučuji připravit předem, je mít podrobné mapy (stačí v telefonu, máte-li baterku, co něco vydrží, či náhradní) a přístup k internetu.

Po příjezdu a prvním Guinnessu si zajděte do informačního centra a naberte si všechny možné letáky. Ty si pak v klidu roztřiďte na tři hromádky: Chci vidět, Chtěl bych vidět a Nechci vidět. Tu třetí hned vyhoďte. Z hromádky Chci vidět vyberte taková místa, která se rozumně dají stihnout za den. Většinou je to jedno, maximálně dvě místa. Raději však jedno. Pak z hromádky Chtěl bych vidět vyberte to, co máte při cestě a co by se eventuelně dalo stihnout. Když ne, nic se nestane.

Pokud máte nějakého průvodce, pročtěte si o daných místech, co by tam mohlo být k vidění a v letácích o tom nepíšou. Stejně tak můžete projít internet, kde kromě dalších informací můžete zarezervovat vstupenky, najít dopravní spojení a aktuální informace. No a nakonec si připravte vhodnou mapu, obuv, oblečení, svačinu a pití. A nezapomeňte, že v cílovém místě bývají k dispozici další informace a letáky v místních informačních centrech.

Příjemnou cestu.

Tagged Irsko

Killiney

Killiney je malebné (ó ten levný přívlastek) městečko pár kilometrů od Dublinu, ve kterém údajně žije pár rockových hvězd a Enya. Dostanete se do něj vlakem DART, který přes den jezdí v intervalech cca 20 minut a zastavuje přímo na pobřeží. Cílem ovšem není tamní pláž, ale Killiney Hill Park, což jsou dva kopce nad pobřežím (Killiney Hill and Dalkey Hill), ze kterých je neuvěřitelný výhled hned na několik krás(ek) najednou. Především je to irské moře, které zde mění barvy od zelené do modré a zpět. Poté je to právě Killiney, které působí klidným, vyrovnaným dojmem. Na závěr zbývá pohoří Wicklow.

Na Killiney Hill je obelisk a schodová pyramida, na Dalkey Hill jsou skály a hlavně KLID. Měl jsem to štěstí, že jsem tam mohl celé odpoledne sedět za slunečného počasí na vyhřátém kameni a jednak pozorovat krajinu a jednak si číst, a to vše, aniž by mě tam kdokoliv vyrušil.

Fotogalerie Killiney na webu Picasa

Tagged Irsko

Howth

Rybářské městečko Howth leží v nejsevernějším cípu dublinského zálivu. Název pochází z dánského slova znamenající hlava. Pokud se podíváte na mapu, třeba ji tam uvidíte. Já ji tam nevidím možná proto, že má vypadlé oko (Ireland’s Eye – ještě se o něm zmíním).

Z Dublinu se tam dostanete asi nejlépe vlakem DART, který přes den jezdí každou chvíli (každá chvíle je cca 10 až 15 minut), později večer pak co cca dvě až tři chvíle. Cesta vede velký kus při pobřeží, takže je krásně cítit, kam jedete (ano, smrdí to tam rybinou).

V Howthu máte několik možností, jak se zabavit. Především byste si mohli projít tamější přístavní hráze (ang. pier). Protože se zde rybářství stále provozuje, můžete (především v pracovní dny) být svědky vykládání ryb nebo příprav lodě na vyplutí. Dále máte možnost koupit malé ryby a krmit jimi tuleně (pokud jim to od huby neukradnou drzí rackové). Až vás tohle omrzí, pak můžete z východní hráze pozorovat dálavy irského moře nebo se mrknout k majáku. Někteří také doporučují Muzeum dopravy, ale v něm jsem nebyl, takže jej nehodnotím.

Jakmile se nabažíte přístavních hrází, měli byste se nechat převézt na neobydlený ostrov Ireland’s Eye. Ten je oblíbené letní výletní místo Dubliňanů. Můžete se tam hodiny procházet nebo se podívat do Martellovy věže (chce to trochu šplhání). Trajekt kotví kousek od majáku (před nádražím je mapa nebo si ji vyzvedněte zdarma v informačním centru na západní hrázi). Jediný problém může nastat, že trajekt prostě nejede (jako se to stalo mně). Po webových stránkách a v průvodcích jsou odporující si informace, proto asi bude nejlepší si předem zavolat, jak to vlastně je. Kontakt najdete na webových stránkách převozníka.

Chcete-li však vidět další věci, na které ostatní příliš nedají, pak se vydejte po pěšině podél útesů (Cliff Walk). K dispozici jsou čtyři různě dlouhé barevně značené trasy, takže si můžete vybrat dle vašich možností. Asi nemá cenu připomínat, že na ta nejkratší bývá plná pseudoturistů a za vaši pozornost tedy stojí fialová, nejdelší. Díky ní projdete vlastně téměř celou útesovou pěšinu od zátoky Balscadden pomalu až ke kruhové věži Martello. K ní se lze vydat i tak, je to zacházka cca 300 metrů. Ovšem věž je pro veřejnost zavřená. Cesta se pak stočí to vnitropoloostrova a vrátí vás zpět do Howthu.

Během procházení kolem útesů máte úžasný výhled moře, na dublinský přístav či na pohoří Wicklow. Doporučuji mít na sobě dobré boty, protože místy je pěšina bahnitá a není kam uhnout. Pokud máte méně než 50 kilo, dejte si do kapes kameny, protože může foukat hodně silný vítr. Cesta je místy nebezpečná, proto děti nechte v tomto případě doma. Také často narazíte na nesmyslné ostnaté dráty podél cesty, které tam dali majitelé sousedních pozemků. I tak ale cesta stojí za projití.

Fyzický kontakt s mořem máte během cesta jen dvakrát a to až skoro ke konci před věží Martello. Někteří se však nebojí sešplhat po příkrém srázu dolů. Já to na jednom místě zkoušel, ale raději jsem se vrátil poslušně na cestu. Nestojí to za to.

Jakmile dokončíte cestu, jistě budete mít hlad (ačkoliv svačinu a hlavně něco k pití bystě měli mít s sebou). V Howth je mnoho možností, kde se najíst. Zvolte asi cokoliv, vždyť už víte, jaké je to v Irsku s jídlem.

Fotogalerie Howth na webu Picasa.

Tagged Irsko

Wicklow Mountains National Park

Znechucen především množstvím lidí v Dublinu a češtinou slyšitelnou pomalu i v irském parlamentu, rozhodl jsem se neděli strávit v Národním parku v pohoří Wicklow.

Zde doporučuji příliš nedbat rad různých průvodců (The Rough Guide je naprd a Marco Polo ani nekupujte), ale spoléhat hlavně na aktuální informace na Internetu. Především dejte pozor na to, že jednoduše lze zaměnit pohoří Wicklow za národní park v pohoří Wicklow. Rozdíl je v rozloze. Pohoří Wicklow začíná kousek od Dublinu a táhne se pěknou řádku kilometrů (a mj. se odtud bere voda na vaření Guinnesse). Jeho součástí je tvz. Wicklowská cesta, první značená turistická cesta v Irsku. Má cca 132 km a rozhodně se nedá zvládnout za den (a to zřejmě ani na kole vzhledem k terénu, kterým vede).

Národní park je pak jen částí pohoří Wicklow (a i skrz něj vede Wicklovská cesta). Nejblíže vás k parku z Dublinu doveze autobus St. Kevin’s Bus Service a to do vesničky Glendalough. Jízdné bratru za 13 €, zpáteční za 20 €. Cesta trvá cca 90 minut. Pokud jste milovníky hor, doporučuji zajistit si předem ubytování v nějakém B&B, protože za den, resp. za těch pár hodin, které máte do odjezdu (o víkendu více než ve všední den), toho moc stihnout nejde (a zpáteční jízdenku lze uplatnit druhý den).

Glendalough

Tím, že jste dorazili do Glendalough, ještě nemáte úplně vyhráno. Pokud se podíváte na mapku (pdf), pak autobus stojí na parkovišti u Visitor Centre (to je otevřené dle některých pouze v pondělí až sobotu, ale při mé návštěvě v neděli otevřeno bylo). Od Visitor Centra moc nečekejte. Za ním je však významný klášterní komplex (vstup zdarma) založený svatým Kevinem v 6. století. Mimo jiné zde najdete válcovou věž vysokou 33 metry nebo kříž svatého Kevina (legenda praví, že kdo jej dokáže obejmout, tomu se splní přání). Jen tak mimochodem: Kevin byl svatořečen a to navzdory tomu, že shodil ze skály do jezera krásnou dívku, která jej milovala a přišla za ním na místo, kde spal. Jak typicky křesťanské. Na projití stačí 30 až 45 minut, ale spíše si to nechte nakonec dle toho, jak vám zbude čas.

Přejděte říčku a po žluté se vydejte k informačnímu centru Národního parku (ano, je to něco jiného než Visitor Centre). Je to malý domek, který vůbec jako IC nevypadá, ale nebojte se vstoupit. Pozor ovšem na to, že tak nějak chodí i na obědy, aniž by bylo přesně známo kdy. Pokud si tedy výše uvedenou mapu nevytisknete sami, máte docela smůlu.

K té přípravě se ale hodí napsat více. Ačkoliv nejvyšší kopce mají málo přes 700 metrů nad mořem, jednoduše jste v horách. A v Irsku. Takže počasí se nejen může hodně rychle měnit, ale také se tak děje. A v tomto případě nejde jen o malé přeháňky (showers), ale poctivé lijáky (downpours) a silné větry (high winds). Buďte tedy na to připraveni: pořádné boty s dobrými ponožkami podmínkou, jdete-li trasami označenými jako Hillwalks. Dále doporučuji nějaké funkční tričko (např. Moira), nepromokavé oblečení nebo aspoň pláštěnku, jídlo a dostatek pití. Tam nahoře se jinak můžete leda pást s ovcemi a než se tam vyškrábete, bude zpocení jak veverka v říji. Nakonec přibalte již několikrát zmíněnou mapu. Pokud si ji nevytisknete předem (ideálně v barvě), v IC ji mají za 50 centů. Jako doplněk pak může být GPS navigace např. na telefonu. Zde ale pozor, podklady Googlu jsou k ničemu. Neobsahují cesty ani jezera. Mně se osvědčily OpenStreetMap Mapnik. Ty si můžete předem to telefonu stáhnout např. pomocí Mobile Atlas Creatoru. Celé to ale znamená mít nabito a náhradní baterku s sebou.

Nyní k cestám. Kromě zmíněné Wicklow Way (žluté šipky) je v národním parku barevně značeno devět tras. Starší průvodci varují před tím, že mohou být někde špatně značeny, ale mnou projitá červená trasa byla značena bez jediné chyby (kéž by takhle byly značeny cyklostezky v ČR). Uvedený čas u nich je orientační a počítá s tím, že budete dělat zastávky, abyste si odpočinuli a kochali se krajinou. Pokud ale nejste příliš trénovaní, pak uvedený čas bude opravdu odpovídat realitě. Na druhou stranu díky mapě se můžete na křižovatkách rozmyslet a cestu zkrátit. Také mějte na paměti, že sice platí, že cesta dolů trvá kratší dobu než nahoru, ale prudké klesání nakonec může být pomalejší. A máte-li nevhodnou obuv, bude trpět (a dobře vám tak).

Jednotlivé cesty zde popisovat nebudu (přeci jenom nejsem průvodce; krátky popis je na stránkých Národního parku), ale pokud se chcete vyhnout davům a rádoby turistům, zvolte nejtěžší variantu. Jen tak budete mít téměř 100% jistotu, že budete sami ((se) sebou) a pokud přeci jenom někoho potkáte, budete mu stát za pozdrav a případně pár slov. Má zkušenost je taková, že jen co se oddělila červená od bílé, potkal jsem asi pět lidí. Z toho jeden byl domorodý pasák se stádem ovcí, který si rád popovídal (vládl sice více irštinou než angličtinou, ale o to mě to více potěšilo, že jsme si nakonec rozuměli).

Pokud vám času vybylo opravdu dost, pak na parkovišti za Visitor Centre je bistro restauračka (nezkoušel jsem) a pár prodejen cetek (pardon, suvenýrů).

PS.: Češtině jsem stejně neutekl. V autobuse kromě mě byli minimálně dalších šest Čechů. Na stezkách pro nezdatné jedince to bylo ještě horší. Takže ani tentokráte nic. Musel jsem to škrtnout, aby to nevypadalo, že mě to tu štvalo, jak někdo poukázal. Naopak. Bylo tam nádherně, hlavně mimo hlavní tahy. A to bylo po většinu času.

Fotogalerie Glendalough & Wicklow Mountains na webu Picasa

Tagged Irsko

Dublin, část druhá

Hospody

Chtělo by se říct co psát, když je hospoda na každém rohu. Inu, ne všude se budete cítit jako v té pravé irské. O Temple Baru jsem již psal. Obecně bych tu napsal, že chcete-li dobře pořídit, běžte do hospody mimo centrum. Jednak nenarazíte na turistický póvl a jednak dostanete správně natočeného Guinnesse (většinou). A cenově také bude potěšení. V centru za pintu dáte klidně 4,70 €, mimo něj jsem ji měl i za 3,90 €.

Pub in Dublin

Můžete také zkusit malého průvodce deseti hospodami. Já si podle něj vybral The Brazen Head, kde to nebylo špatné, tradiční lidová hudba každý den, ale scénář hudebníků se nemění (zkusil jsem to dvakrát). Takže v této hospodě jednou a dost.

Pokud přeci jenom dostanete chuť na Plzeň nebo na tradiční české jídlo, můžete se podívat do Pifko baru. Wi-fi připojení zdarma, mluví tam česky. Ale kvůli tomu jste do Irska nejeli, že.

Dobré jídlo

Hahaha.

Víte, proč se do Irska dováží led? Protože ta paní, co znala recept, tak ta již zemřela.

Mno a k tomu ostatnímu jídlu: irish stew je hnus. Snad jediné, na čem se dá přežít, jsou fish&chips. Osmažená zmražená treska s hranolama (hodně velké hranolky) s tatarkou, kečupem a nějakou tou oblohou. Cenovou hladinu hospod můžete sledovat právě podle cen fish&chips. Rozmezí od cca 10 do 20 € za porci.

Temple Bar

V Dublinu jsem občas zašel do O’Neill‘s, což je kromě hospody i vývařovna, a tam vidíte, co si můžete dát a i si navolíte přílohy. Kvalita nic extra, cena za oběd přiměřená, porce veliká.

Jo, a pokud se zajímáte o svou štíhlou linii, tak do Irska ani nejezděte. Porce jsou veliké, mastné a nezdravé.

Gultúra

Patří-li literatura a divadlo mezi vaše zájmy, pak doporučuji večerní literárně dramatickou procházku Dublinskými hospodami v režii Dublin Literary Pub Crawl. Jedná se o dvouhodinový večer strávený ve společnosti dvou herců (a ostatních zájemců), kteří vás provedou nejen cca 4 hospodami, ale povypráví vám o životě známých irských autorů knih a divadelních her, přičemž se dočkáte i dvou ukázek.

Nebojte se, že byste museli v každé hospodě něco vypít. Tahle činnost je zcela dobrovolná a já bych navrhoval tak akorát dvě pivka. Jedno hned na začátku (je na to dostatek času) a pak jedno v 20 minutové „přestávce“, kdy opět na to pivko máte jakžtakž čas. Případně si jej dejte až v té poslední, kde můžete zůstat do zavíračky. V ostatních je to relativně rychlé zastavení a vypít pivo za 8 minut je jeho prznění.

Dublin

Mám-li hodnotit úroveň celé akce, pak počáteční nadšení pokračovalo v půlce na zklamání a na konci bych to celkově označil za nadprůměr.

Pokud toužíte po něčem více než pouze ukázku ze hry, pak můžete zajít do divadla. Počítejte ale s tím, že vstupné je poměrně „na úrovni“. Zaujala mě hra Smrt obchodníka (Death of a Salesman) v Gate Theatre s Harrisem Yulinem v hlavní roli. Vstup za 35 €, program za dalších 5 (Loni v Corku na parádní představení jsem platíval mezi 10 a 20 €). Představení nic moc. Harris není moc dobrý, má příliš málo hereckých poloh. Navíc občas mluvil zády k divákům, což je základní prohřešek jevištního projevu. Nehledě na to, že jemu jako jedinému bylo špatně rozumět.

The Gate Theatre in Dublin

Další možností jsou kina. Já zašel do Cineworld, což je typické multikino jaké známé i u nás, na irský film loňského roku Savage (případně IMDB). Film by zasloužil samostatný článek, ale raději ne – musí se vidět. V člověku zanechá hodně dlouho hořký pocit „vítězství“. Navíc se jedná o dokonalý snímek pro studenty angličtiny (s irským přízvukem) na úrovni mezi B2 a C1. Dialogů je tam poměrně málo a až asi na tři slovíčka z oblasti medicíny, která stejně pochopíte z kontextu, se dá rozumět všemu.

Co se mi bohužel nepodařilo absolvovat, tak je historická procházka Dublinem. Navíc pokud máte vstupenku s literárního večera, máte 20% slevu. Snad příště.

Další aktivitou je Kulturní noc pořádaná ve dvaceti irských městech a některých dalších mimo Irsko. Ta se bohužel konala až po mém odletu, tak opět snad příště.

Poslední věc, kterou jsem zvažoval, ale nakonec nešel, je „večer jídla, folklóru a pohádek“. Odrazovala mě především vysoká cena (44 €), nulové reference a nejistota, zda budu všemu za tu cenu rozumět.

Pokud chcete navštívit to, co podle průvodců musíte, pak je to muzeum spisovatelů (Dublin Writers‘ Museum) nebo Trinity College Library. Já jsem obojí záměrně vynechal, byť třeba muzeum spisovatelů jsem měl přímo u hotelu.

Na druhou stranu moji vášeň pro čtení jsem ukojil častými návštěvami knihkupectví. V Dublinu víceméně v každém mají hned u vchodu oddělení s irskou tématikou a tam najdete dost k tomu, abyste neodcházeli s prázdnou. Přínosné je to hlavně z pohledu současných irských spisovatelů, o kterých se ve světě ještě moc neví a přitom získali některou z národních cen literatury (anebo zatím ještě ne), mezi které můžete zařadit Irish Book Awards (případně krátké info na Wikipedii) či Rooney Prize for Irish Literature. Z mé poslední návštěvy mohu bez pocitu viny doporučit Bad Day in Blackrock od Kevina Powera nebo A History of Ireland for Learners of English od Tonyho Penstona.

A poslední poznámka ke knihám: I v Dublinu mají něco jako Levné knihy u nás. Takže zkuste se nejprve podívat tam. Klasické autory (Wilde, Joyce, ...) a fotoknihy krás Irska tam koupíte ve slevě klidně 70 %.

Ostatní dublinské obecnálie

Aby to nevypadalo, že na Dublin jen nadávám, zakončím vyprávění pozitivně. Ženský tu chodí lépe oblékané, než jsem vídával v Corku. Přesto mladou Irku poznáte na první pohled. Ať je sebelepší zima či déšť, jde nalehko. Hodně nalehko. Ba co víc, není poznat, že je jí zima. Ale holky to jsou často moc pěkný.

Co se tu pěstuje poměrně nově, jsou kola. To si můžete za pár kaček pronajmout. Zkraje jsem uvažoval i o dvou a půlhodinové projížďce s průvodcem, ale nakonec jsem volil jiný program. Ovšem skupinku lidí, kteří zrovna na projížďce byli, jsem potkal a nenápadně poslouchal, co se jim vypráví. Možná to příště zkusím.

Pokud chcete z Dublinu vidět něco zajímavého, ale neprofláknutého, zajděte do informačního centra, naberte si letáků, co unesete, a pak si na mapě zaškrtejte všechna místa, kam vás lákají. Přesně těmto bodům se pak vyhněte (tedy až na výjimky, které opravdu chcete navštívit). K tomu vám také může napomoci 10 méně známých turistických míst v Dublinu a okolí.

Díky tomu poznáte mnohá zákoutí, kde narazíte většinou jen na domorodce. Jakmile jsem se to naučil, život v Dublinu byl mnohem snesitelnější.

Pár dalších tipů na to, co můžete vidět, najdete např. zde.

A na závěr si dovolím jeden citát Toma MacDonagha z roku 1986: „Dublin is a state of mind as much as a city.“ Sice to je „jen“ 24 let, ale předpokládám, že by dnes řekl něco jiného.

Fotogalerie Doors of Dublin a Dublin na webu Picasa.

Tagged Irsko