Poznámkami proti zapomínání

Poměrně často se mi stává nepříjemná věc – zapomínám. Jedu do práce a napadne mě geniální myšlenka. Patentovat si ji, nemusím do konce života pracovat. Jenže pak vystoupím z auta, potkám u vchodu kolegu, který byl den před tím pařit, a během jeho výkladu, jak se zrovna cítí, se ona myšlenka vypaří rychleji nežli závan jara v první lednový týden. Jindy jedu na kole, přemýšlím si opět o něčem senzačním, jenže proti mně se vynoří krásný, plný výstřih pohledné slečny a myšlenky jsou vystřídány pomyšlením. Jsa člověk nebojácný, snažím se proti tomu (zapomínání!) bojovat. V následujících odstavcích popíši nástroje a postupy, které mi v tom pomáhají.

Používané nástroje

Veškeré nástroje, které zde uvedu, musí splňovat tři životně důležitá kritéria a to pro danou situaci všechna najednou. V opačném případě nemají u mě šanci.

  1. Nástroj musí být ihned k dispozici. Pokaždé mě pobaví již klasická scéna: opačnému pohlaví zvoní v nejméně vhodný okamžik telefon, toliko umístěný v kabelce, a ono ho v tom svinčíku loví, vysílajíc přitom omluvná gesta, že jako za to nemůže.
  2. Nástroj musí být naprosto intuitivní a jednoduchý na ovládání. Není nic horšího, než v časové tísni hledat, kde co jak nastavit, aby to konečně začalo něco dělat. Jistě znáte situaci, kdy si chcete trasovat GPSkou cestu, a čekáte, než ten krumpl chytne signál. Do toho vřeští děti a žena vás nervózně popohání, přičemž nechápe, že děláte důležitou práci.
  3. Nástroj mě musí inspirovat nebo umožnit relaxaci. Tady asi nemá cenu nic rozvádět. Co nudí, to nikoho nebaví ani nemotivuje.

Možná to bude znít archaicky, ale to nejdůležitější, co používám, je tužka a papír. Tužkou obyčejně myslím tužku obyčejnou nebo plnicí pero. Tužkou se dá dělat dosti věcí, a to nejen zapisovat. Např. při telefonování si mnoho lidí kreslí různé blbůvky, mě z toho nevyjímaje. Pokud se chci uklidnit, vezmu ořezávátko, případně si zakydám ruce od inkoustu. To pak musíte vykonat nucenou přestávku, kterou byste jinak neudělali. Stereotypu lze předcházet pomocí střídání barvy inkoustu, u tužek např. změnou tvrdosti tuhy.

Papír je neméně zajímavý. Používám hned několik jeho podob. Tou nejběžnější je samozřejmě klasická kancelářská „á čtyřka“. K dispozici mám i štos děrných štítků, které jsem před staletími dostal na střední škole a hrozím se chvíle, kdy dojdou. Běžné sešity jsem nahradil zápisníky Moleskine, ale začínám je opouštět, protože jsou pořád stejné a k inspiraci mají bohužel dál, než bych si představoval. Vzal jsem tedy za vděk Paperblanks s tematickými deskami. Poslední formou jsou barevná lepítka (PostIt).

Vedle toho se ještě sluší připustit používání fixů a tabule (whiteboard).

Podíváme-li se do světa nul a jedniček (ne, nemyslím poslaneckou sněmovnu), pak v něm používám hned několik aplikací:

  • Notepad – asi to nejlepší, co mohl Microsoft v oblasti softwaru světu dát. Je rychlý, je při ruce a nenutí vás přemýšlet o formě, ale čistě o tom, co potřebujete zapsat. Pokud musím připravit např. prezentaci, až na výjimky si ji „rozmýšlím“ přímo v Notepadu (a na velkém monitoru).
  • Evernote  – nástroj, na který mě navedl Petr Koubský, nepoužívám moc dlouho. Klient pro Windows až do nedávna naprosto nesplňoval podmínky 2 a 3 uvedené výše. Jakmile ale přišla verze 4 a následně já dostal telefon s platformou, pro kterou existuje rozumný klient, začal jsem Evernote používat velmi často. V současné době používám 7 sešitů (Notebooks), přičemž výchozí z nich používám jen jako vstupní bránu. To znamená, že tam typicky z mobilního klienta házím poznámky bez ladu a skladu, a jakmile se dostanu k počítači, jmu se je roztřídit na ta správná místa. Důležité je zmínit, že kromě vložení do správného sešitu využívám naprosto úchvatný vynález, kterým jsou štítky. V současnosti mi chybí jediná věc a tou je možnost jednoduché tabulky s trochou výpočtů (ano, vím, že můžu přiložit např. tabulku Excelu).
  • Foťák a hlasový záznamník – Používám na telefonu. Ideální pro rychlý záznam bez nutnosti cokoliv psát. Často používám např. pro vyfocení ISBN knih, které mě v knihkupectvích zaujmou. Hlasový záznam je také rychlý, je ale nutné počítat se dvěma nevýhodami: jednak mnoho lidí nerado slyší svůj hlas, a jednak není pokaždé vhodné si to přehrávat před ostatními (ano, můžete být i za blbce).
  • Twitter a Twitpic – Twitter je zdrojem mnoha podnětných poznámek, které lze označit jako oblíbené nebo s nimi pracovat jinde (viz dále). Twitpic je pak můj obrazový deník (či spíše občasník). Na Twitteru mám také jeden skrytý účet, kam si píšu specifické poznámky spíše deníkového charakteru.
  • Kombinace výše uvedeného – Kombinaci většiny výše uvedených nástrojů používám hlavně na telefonu. Systém Android tohle zvládá více než dobře. Pokud mě např. zaujme nějaký tweet, vložím jej do Evernote a případně k tomu nahraji zvukovou poznámku. Fotky sice většinou nechávám v telefonu, ale postupně i pro ně začínám používat Evernote. Stejně tak sběr článků z internetu je jednoduchý: přes sdílení vložím do poznámky, případně opatřím štítkem a během chvíle je v některém ze sešitů.

V neposlední řadě je nutné (jen pro úplnost) zmínit manželku. Sice není vždy k dispozici, intuitivní a jednoduchá na ovládání už vůbec není, natož aby umožňovala relaxaci (vynes koš, dojdi nakoupit), ale má úžasný schopnost pamatovat si důležité věci, které pak s citem v tu správnou dobu připomíná (ráno jsi zapomněl nabalit dětem svačinu, kdo byla ta slečna?).

Jak které nástroje používám aneb sběr poznámek

Podle oblasti, pro kterou chci poznámku zaznamenat, používám různé postupy. Důležité však je, abych v budoucnu vždy věděl, kam pro danou informaci jít.

Práce

V práci se mi osvědčuje několik nástrojů. Jelikož velmi často hledáme nějaké řešení v úzkém kruhu u tabule, nutností jsou fixy (jeden můj kolega snad s nimi leze i do postele, tedy s konkrétně s modrou). Jakmile se na něčem shodneme, vyfotím to a následně náčrtek formalizuji v nějakém dalším nástroji mimo rámec tohoto článku.

Druhým pomocníkem je jednoduchý kroužkový blok (vždy, když jeden popíšu, tak jej vystřídám jiným typem – linkovaný, nelinkovaný, čtverečkovaný) a tužka/pero. Osobně se mi neosvědčily volné papíry, protože jsem je různě ztrácel. Sešit navíc slouží i jako neformální projektový deník. Je-li třeba, jsou v používání sešity dva i tři.

Když Evernote dospěl do čtvrté verze, začal jsem používat i jej pro uložení dlouhodobějších informací jako jsou různá nedokumentovaná obchodní pravidla (business rules), informace o datových tocích mezi systémy a další. Při vyhledávání jsou pak neocenitelnou pomůckou štítky.

Angličtina

Jednou mou slabinou je neschopnost učit se cizí jazyk. Protože používám hlavně angličtinu, snažím se všelijakými způsoby zapamatovat si slovíčka. Čím více způsobů, tím lépe. Kdekoliv je použito neznámé slovíčko, tak si jej buďto vypíšu vedle na papír s odkazem, kde bylo použito, nebo jej přímo v textu ohraničím obdélníkem. Kdykoliv pak mrknu např. do učebnice, vím, že tohle slovíčko jsem neznal. Z obojího pak slovíčka přenáším na dvě místa: do krtčího zápisníku určeného pouze pro slovíčka a pak je ještě připravím pro Twitter účet @Slovicka. Denně tak dostávám jedno z takových, které bych už měl znát. Krtkem listuji průběžně, protože ručně napsané slovíčko se mi učí (a zapamatuje) lépe než to zapsané na monitoru sterilním písmem.

Knihy a psaní

Knihy patří mezi jednu z mála mých vášní. Přečtu jich relativně dost a dost si z nich i vypisuji. To však nedělám při čtení, ale většinou až když knihu dočtu. Proto mám každou přečtenou knihu polepenou barevnými lepítky, které slouží jako dočasná záložka. U anglicky psaných knih to pak často znamená neznámé slovíčko či vazba, která mne zaujala. To pak většinou končí i v části Angličtina.

S knihami souvisí i má druhá záliba (která však má prozatím mnoho v kolonce rozpracováno) a tou je psaní povídek. Tady se pro sběr jakýchkoliv podnětů hodí naprosto vše, co jsem uvedl. Jakmile mě něco inspiruje, zapíšu si to na papír nebo častěji do zápisníku. Moleskine Storyboard se neosvědčil (nudný, neinspirující), pořídil jsem si tedy takový, který vypadá jako kniha a má na obalu slavný rukopis (ovšem přesvědčil jsem se, že pokud jste na koncertě, je pro inspiraci lepší ten s notovým zápisem). Jsem-li někde mimo dosah papíru, nadiktuji si to do záznamníku. Jestliže uvidím nějaký drobný detail, který např. vyhovuje umístění příběhu, vyfotím jej. Důležité je střídat to. Např. první verzi povídky Poslední cigareta jsem napsal v kavárně na telefonu. Když jsem pak z oné kavárny odcházel, ještě jsem si ji záměrně vyfotil pro ilustrační obrázek (ten chlapík už tam nebyl).

V případě odborného textu pracuji trochu jinak. Když jsem připravoval stránky OCUP.cz pro certifikaci znalostí UML, měl jsem jeden krtčí zápisník, kam jsem si na přeskáčku vypisoval poznámky z různých zdrojů a průběžně z toho dělal souvislý text.

Rozhodně u tvůrčí práce platí více než kdy jindy pravidlo dostupnosti. Pokud večer usínám, něco mě napadne a nemám nic po ruce, nikdy si pro to nedojdu. A k mé škodě to zapomenu.

Běžný život

Sem spadá cokoliv, co se týče denních nudností a/nebo nutností. Nákup? Děrný štítek. Něco zařídit? Připomínka v telefonu. A již zmíněná manželka.

Jedná-li se o něco většího, používám Evernote. Např. pro plánování dovolené je to parádní nástroj (opět je nutné vyzdvihnout myšlenku štítků). Můžete si takto rozvrhovat více aktivit či akcí najednou, ukládat si k nim různé poznámky, obrázky, hlasové nahrávky nebo celé webové stránky.

Závěr

Uvedené nástroje a postupy odpovídají mé puntičkářsky pedantské povaze. Jedno pravidlo by však mohlo platit pro všechny: vždy mějte při ruce aspoň něco, kam svou poznámku můžete zaznamenat.

Článek byl napsán pro server Mít vše hotovo, kde vyšel 7. března 2011.

Národ je blbý už dnes aneb Výzva na obranu knih

S paskvilem nazvaným důchodová reforma přišla vláda s další senzační novinkou a tou je 20% DPH (téměř) na vše. Do množiny vše se zahrnují i knihy a učebnice. Toho se chytlo hned pár vykuků, kteří vyrukovali se srdcervoucí Výzvou na obranu knih. A blbý, pardon český národ zvyklý na (anti)charty podepisuje rychleji, než myslí.

Ještě než začnu s argumenty, které mě přesvědčují nepodepsat, měl bych říct, že jsem přesně ta cílová skupina lidí, kterou si Svaz českých knihkupců a nakladatelů bere bez mého souhlasu jako rukojmí. Za knihy a učebnice jsem např. za loňský rok utratil přes 13 tisíc Kč. Rozhodně to nebyly životopisy Ivety Bartošové nebo pochybné kuchařky (přehled o tom, co čtu, si můžete udělat na Goodreads). Mnohdy šlo o ty označované jako nízkonákladové. Pokud bych reagoval bezmyšlenkovitě, automaticky bych hned podepsal.

  1. Zvýšení DPH z 10 % na 20 % znamená zdražení o 10 %. K tomuto argumentu se uchylují lidé, kteří nevystudovali matematiku základní školy. S nimi je většinou lepší diskusi ani nezačínat.
  2. Knihy budou drahé a nikdo je nebude kupovat, resp. bude se jich prodávat méně.
    1. Další nesmysl. Knihy jsou drahé již nyní. Cena za stránku rok od roku roste. V devadesátých letech u odborné literatury obecně platilo, že co stránka, to koruna. Nyní to často platí i u beletrie. Na to si ale dosud nikdo nestěžoval. Výtěžek totiž nakladatel státu nemusel odvádět (v plné výši).
    2. Pokud kniha dnes stojí např. 398 Kč, pak po zvýšení DPH bude za 434 Kč. Rozdíl 36 Kč. Opravdu to tu knihu zničí? Nebo vás?
  3. Nebude na učebnice do škol. O mordyje kopyto, panenko vysocká, panáčku vrchlabský. Vždyť pokud máme věřit paní Machálkové, tak ta pro Ministerstvo školství ušetřila loni miliony, a tedy na zvýšené DPH není třeba chystat protest učitelů. Jen je potřeba, aby Pepík Dobešů místo psaní seminárek vystřízlivěl, začal myslet, zatahal za páčky a přesypal peníze do té správné přihrádky!
  4. Na Slovensku přežily jen ženské romány a pornografie. Dost mě to překvapuje hlavně u té pornografie. Slováci nemají internet? I slavný Robert Rosenberg si stěžoval, že díky internetu pornoprůmysl neprosperuje. Jako argument lze těžko přijmout.
  5. Mnoho nakladatelství nepřežije. A co má být? Pokud se někdo dokázal vyrovnat se „složitou ekonomickou situací“, poradí si i s vyšší DPH. Pokud vydávám knihy pro póvl (třeba Dan Brown), tak si pak můžu dovolit vydat něco „nízkonákladového“. Snad po mě nechcete, abych vás učil podnikat! Neumíte to? Zabalte to.
  6. Náklady jsou moc vysoké. Ano, ty moje také. Všimli jste si třeba, kolik dnes stojí benzín? Holt pojedu jednou dvakrát „sockou“. A cena papíru a tisku? Nenechte se opakovaně vysmát a zkuste myslet. O elektronických knihách jste již slyšeli. Pirátství? Výmluva. Jen neschopnost, nezájem, ignorance.
  7. Národ zblbne. Národ je blbý už nyní, když tak vehementně podepisuje. Na školách má učit učitel, který by se neměl spoléhat především na učebnice. Zlepšete výuku a školství jako takové. Nižší DPH to nevyřeší.

Nestačilo vám to? Předkládám pár svých otázek k zamyšlení:

  1. Kolik knih jste za poslední rok přečetli? Když někdo v rytířském brnění plamenně hovoří na obranu knih, většinou ho hodně rychle tato otázka vysvlékne a umlčí.
  2. Kolikrát jste za poslední měsíc prohlásili, že v té televizi stejně nic nedávají? Tak proč ji máte? Ten zbytečný kus nábytku, který vám žere čas? Prodejte ji a neplaťte koncesionářské poplatky. Ušetřené peníze můžete věnovat chudým (vydavatelům).
  3. Proč zrovna vám vadí zvýšení DPH u knih? Proč vám nevadí u ovoce? Kolik dáte měsíčně za ovoce a kolik za knihy? A co kultura? Nezájem, co? Nežli divadlo, raději sedět jak pecky u televize.
  4. Přečetli jste si vůbec, co se chystá v rámci tzv. důchodové reformy? Proč vlastně nebrojíte proti tomu? Proč taky. Podepsat kdejakou petici je jednoduší. Netřeba přemýšlet a myslet. A blbému národu se pak panečku parádně vládne. S DPH i bez ní.
Tagged knihy

Z Irska do Brooklynu

Obálka knihyKniha irského autora s celkem lákavým názvem se zabývá příběhem mladé dívky, která prožívá v padesátých letech minulého století to, co je pro Iry již od Velkého hladomoru tak typické: odchod ze země a nový začátek jinde. A když jde o mladé děvče, tak tam samozřejmě nesmí chybět láska, do které se přimíchá trochu té „irské tragédie“.

Při čtení jsem však měl stále větší a větší pocit, že čtu Rudolfova Metráčka, pouze s obměněným problémem. Jinými slovy jde o literaturu pro dospívající dívky, která mi je dost protivná. K negativnímu dojmu přispívá i místy kostrbatý překlad (pokud tedy tak divně postavené věty nejsou již v originále) Příběh plyne celkem unyle kupředu a až na závěr máte dojem, že se něco děje.

Zřejmě nejpřínosnější je doslov, kde se překladatelka vyjadřuje jak k emigraci Irů obecně, tak to i dokládá na příkladech z knihy.

Knize přesto dávám nějakých 60 %, protože pro mladé slečny to může být příjemné (a místy sladké) čtení.

Colm Tóibín: Brooklyn. Mladá Fronta, 2010 (orig. 2009), 304 stran, Překlad: Daniela Theinová, ISBN: 978-80-204-2227-9

Tagged Irsko minicenze

Malone úmírá

Obálka knihyDruhá kniha z Beckettovy trilogie již není tak silná jako ta první, ale stále obsahuje mnoho z pohledu na nitro člověka popsané způsobem, který ne každý může strávit. Příběh, dá-li se to tak nazvat, je spojením představ a života a vzpomínek Maloneho, přičemž není jisté, kde ona hranice je.

Překlad je velmi dobrý až na jeden nešvar – nepoužívá slovo „přehršle“ v původním významu, ale v tom, který se snaží prosadit současná čeština.

Člověk s citem pro absurdno by neměl knihu nechat nepřečtenou.

Hodnocení: 80 %

Samuel Beckett: Malone umírá, ARGO, 1997 (orig. 1995, 1948), 112 stran, ISBN: 80-7203-145-7

Pár citací:

„Dovolte mi, abych hned zkraje prohlásil, že nikomu nic neodpouštím. Všem přeji co nejhorší život a po něm plameny a ledy a slavnou vzpomínku zavrženíhodných generací, které teprve přijdou.“

„Chce-li člověk vydržet, musí především přijímat potravu a vyprazdňovat se. Nočník a jídelní miska, to jsou hlavní póly.“

„Narodil jsem se s vážností, jako se jiní rodí se syfilidou.“

„Den v místnosti nebyl, kdežto venku se roztahoval všude, klidný a spojitě rozložený mezi nebem a zemí. Neustále však pronikal dovnitř, odměřovaný a obnovovaný tím venku, neustále pronikal dovnitř a tam také umíral, postupně pohlcen stínem.“

„…a naučila ho, jak se má mýt, ruce a obličej každý den a ostatní části těla jednu po druhé během týdne, nohy v pondělí, lýtka v úterý, stehna ve středu a tak dále, přičemž ke krku a uším docházelo v neděli, vlastně ne, sedmého dne odpočíval.“

Tagged Irsko minicenze

Do ticha (minipovídka z Irska)

Seděl v Mayes Pub na Frederick Street u stolu sám, popíjel svou pintu Guinnesse a s novinami v ruce pozoroval okolí. Tak jako pokaždé, když hledal nějaký námět. Bohužel zápisník, který se povaloval vedle sklenice, byl ten večer nedotknut. U vedlejšího stolu se bavili dva chlápci kolem čtyřiceti a probírali situaci ve firmě. Nuda. Přes uličku se pak čepýřily dvě mladé holky, odhadem lehce přes dvacet, a štěbetaly, bůh ví o čem. Neslyšel je a ani se o to nepokoušel.

Dál jen sledoval dění okolo sebe, byť ho dnes z nějakého divného důvodu neinspirovalo. Přesto mu bylo fajn. Byl pátek podvečer, víkend neměl přinést nic, co by ho mělo trápit. Byl mladý, svobodný a na svých dvaatřicet rozhodně nevypadal. Snad jen tmavě hnědé vlasy mu podle jeho mínění kazilo pár šedin, které ovšem opačné pohlaví shledávalo více než přitažlivými. Byl štíhlý, postavu měl sportovní, ačkoliv se ničemu nijak zvlášť nevěnoval. Tedy, kromě vysedávání v hospodách, kde dokázal dvě pinty ucucávat celý večer. Není inspirativnější prostředí než typická irská hospoda, říkával.

Vyrušila ho troufalá slova: Smím si přisednout? Vzhlédl a viděl mladou, no mladou, prostě ženu kolem třiceti, oblečenou do padnoucího kostýmku, která držela své pivo sice zdrženlivě, ale přesto sebejistě ve svých rukách.

Jistě, prosím, automaticky z něj vypadlo, ačkoliv ho to příliš netěšilo. Měl rád svou samotu pojištěnou stolkem a prázdnými židlemi. Naprostý opak irské naturely. Ihned ho napadlo, že odejde. Měl skoro dopito a bydlel nedaleko ve starší bytovce. Sice nic moc, ale výhled na kostelík, který rád nazýval jeho neoficiálním jménem Black Church, mu to vynahrazoval.

Omlouvám se. Víte, u baru nerada sedím a jinde není vhodné místo, řekla bez uzardění.

Jinam by si určitě sednout mohla, ale já se zdál být asi tou nejsnazší obětí, prolétlo mu hlavou. I když, řekl si, nevypadá špatně. V tom kostýmku působí mírně upjatě, ale postavu má více než dobrou a oblast hrudníku mu připomínala krásné chvilky strávené kocháním se vlnícími se Wicklow Mountains. Navíc dlouhé, nazrzlé vlasy, byť je měla sepnuté do drdolu, odváděly jeho pozornost od ostatních věcí kolem něj. Přesto neříkal nic, snažil se na ni nedívat, a zkoušel se věnovat i nadále svým původním myšlenkám, byly-li nějaké.

Víte, řekla, připadl jste mi povědomý. Ovšem, pomyslel si, moje fotka je každou sobotu v Irish Independent. Ale záměrně to pokaždé zapřel, kdykoliv se ho na to někdo ptal. Nyní však mlčel. Nic nepopíral, prostě mlčel. Vyčekával. Neexistovalo totiž nic, co by dokázalo překonat sílu mlčení. Záměrně toho využíval. Tedy… možná zneužíval. Ale co mu je do toho, že lidské pokolení má potřebu pořád, neustále, bez přestání, ustavičně mluvit? Žvanit? Mlátit prázdnou slámu? Kecat? Vyprazdňovat své útroby za pomocí hlasivek? Rozevírat pysky a vydávat ze sebe hlásky spojené do slabik, ty do slov a ta do nic neříkajících vět?

Pouze pokynutím hlavy naznačil, že je to možné, a snažil se o něčem přemýšlet. Ale nešlo to. Jednak se mu zdála překrásná a jednak nepřestala chrlit proud slov. Nedokázal ji neposlouchat.

Také ráda sedávám sama, pokračovala. Člověk si přemýšlí, o čem chce, a není ničím a nikým rušen. Já ve skutečnosti nemám moc ráda společnost jiného člověka. Víte, kdysi jsem bydlela v klasickém činžáku, ale už jenom ta představa, že za tenkou stěnou ve vedlejším bytě spí jiný člověk, mně strašně vadila. Vždy, když jsem přicházívala domů, představovala jsem si ten náš barák bez čelních stěn a sledovala, co kdo dělá. Jak si každý myslí, že o něm nikdo neví, když je schovaný ve svém pokoji. A přitom je jeho přítomnost cítit klidně o tři patra dál.

Trochu ho zarazilo, proč mu tohle říká, obzvláště když se vlastně vůbec neznají. Ale přistoupil na její pravidla a dodal: A co teprve všechny nutné činnosti spojené s životem. Ty různé zvuky a pachy… Jen se pousmála a odpověděla: Tím se už nemusím zabývat. Koupila jsem domek na venkově, nejbližší soused je dobrých tři sta yardů ode mne.

Pokračovali v hovoru, jako by se znali léta. On vypil navzdory svému zvyku další dvě pinty, ona si také dala ještě jednu. Kolem půlnoci odešli společně. První orgasmus vykřičela celému Dublinu, další dva byly slabší. Ne však o tolik, aby o nich nevěděli sousedé ve Western Way.

Theblackchurch1830

Tagged Irsko povídky

Švédská hypnosa

Obálka knihyLarssoniáda pokračuje. Po Miléniu je tu další, různými fámami opředený autor(ská dvojice) Lars Kepler, který pokračuje ve sněhových šlépějích Stiega. A s tím je vhodné k této detektivce přistupovat.

Na prvních třiceti stranách se seznámíte s asi 40 postavami, pak se to rozjede a na konci samozřejmě vše dobře dopadne. Oproti Larssonovi však není tempo tak zběsilé. Jinými slovy jde o lehce nadprůměrný příběh, který je objektivně možná horší než ten od Stiega, přesto si mi líbil víc. Přičítám to tomu, že hlavní postavou není novinář.

Ze švédských reálií se toho také moc nedozvíte a co mě určitě vadilo, byly zásadní a faktické chyby – to, že vypnutý telefon lze vystopovat, je nesmysl. To, že dohledat, odkud se volalo, trvá několik dní, je další nesmysl. A ukládání všech hovorů? probůh a kam? Díky tomu pak byla silně nahlodaná (resp. naprosto zničena) má důvěra ve vysvětlování věci z lékařské a psychologické oblasti.

Kniha jako jedno- až dvoudenní (tedy, dle toho, jak rychle čtete) odreagování není špatná. Více však od ní nečekejte.

Hodnocení: 50 %

Lars Kepler: Hypnotyzér, Host Brno, 2010 (orig. 2009), 544 stran, ISBN: 978-80-7294-399-9

Tagged minicenze

Výpověď otce McGreevyho

Obálka knihyVe výpovědi otce McGreevyho se stáváme na dva roky, resp. na dvě kruté zimy svědky života a životních situací obyvatel malé horské vesničky na západě Irska (hrabství Kerry). Autor však vykonstruoval příběh příliš fantaskní na to, aby mu bylo lze uvěřit. Výpověď obsahuje mnoho drobných zápletek, jejichž vykonstruovanost místy bije do očí.

Kniha ani není typickým představitelem irské literatury, byť se o to snaží. Bohužel až příliš okatě a na úkor příběhu. Postava otce Greevyho je poměrně směšná na to, aby se dalo mluvit o typickém irském duchovním, navíc nemá na lidi kolem sebe až takový vliv, jaký církev v té době mívala. Také dramatičnost, o kterou se autor snaží, nutí místy k pousmání.

Existuje bohužel jediný důvod, proč si knihu nějaký čas ponechám v knihovně. Tím je mnoho odkazů na irské dějiny, irskou mytologii, lidovou tvorbu a postavy, které v irské historii měly význam. Bohužel tyto informace lze z 90 % posbírat z poznámek na konci knihy. Zbytek je v textu, často poblíž odkazů na tyto poznámky. Pokud se zajímáte o irštinu, přidejte si plus k hodnocení.

Má tedy vůbec smysl se touto knihou, nominovanou v roce 2000 na Bookerovu cenu, zabývat? Záleží na tom, co o ní očekáváte. Jestliže se chcete seznámit s irskou literaturou, „výpovědí“ rozhodně nezačínejte. Pokud chcete jinou formou získat pár informací, o kterých mluvím v předchozím odstavci, klidně si ji přečtěte.

Brian O'Doherty: Výpověď otce McGreevyho. Volvox Globator, 2003 (orig. 1993), 224 stran, ISBN: 80-7207-519-5

Hodnocení: 65 %

Pár citátů, které jsem si poznamenal:

„Když jsem se na hory díval ‚v angličtině‘ – jestli mi rozumíte – nezdály se tak pusté a děsivé. Jak že to myslím? Jestli je snad rozdíl mezi horou a sliabh? Ano, je. V angličtině se sníh a ty obrovské skály nezdály tak hrozivé, jako by všechno mělo nakonec dobře dopadnout a ta chvíle jako by už nebyla daleko. Hora byla hora a sníh byl sníh a všechno bylo zkrátka jen to, co to bylo, a nic víc. Když jsem ale přemýšlel v irštině, všechno kolem bylo najednou divočejší a plné napjatého očekávání, jako když čekáte, až kámen dopadne na dno studny. Člověk měl pocit, že sníh bude padat bez přestání až do posledního ticha světa, kdy na zemi nezůstane jediná živá duše. Představoval jsem si, že se potom krajina otřepe jako mokrý pes – a že kdybych od ní odvrátil oči, možná by to opravdu udělala. Něco takového ve vás angličtina nikdy nevyvolá.“

„Na sklonku léta se člověku někdy zdá, jako by se země otáčela stále pomaleji, až se nakonec zastaví, rozvité květy sytí vzduch vůní, obilí stojí nehybně ani nezašumí, jen tvář vám možná pohladí lehký vánek. Máte pocit, že v tom tichu a nehybnosti slyšíte doznívat táhlý tón. Obklopení hřejivým vzduchem cítíte klid a mír, jako by se světem bylo vše v pořádku.“

„Má babička byla tehdy děcko a to, co jí o hladomoru vyprávěl její otec, mám dodnes v živé paměti – jak člověk podél cest potkával lidi s ústy zelenými od spásání trávy. Jak měli pro všechny jen jedinou rakev, rakev bez víka, jen s odklápěcím dnem. Mrtvého uložili do rakve a muži z vesnice, ač slabí jako mouchy, pak rakev převezli ke hrobu na voze tažené oslíkem, který byl sám polomrtvý. Tenhle oslík měl pořád co dělat, znovu a znovu jezdil k tomu velikému hrobu, který vždycky jen trochu rozšířili, aby se vešlo další tělo, protože nikdo, vyprávěla babička, už neměl sílu kopat do hloubky. A k tomu ani neměli kněze. Položili pokaždé rakev na dva dřevěné sloupky, odklopili dno a nebožákovo tělo vypadlo do hrobu. Pak šli pro další. Hlad je hrozná věc, říkávala babička. Zpočátku rve útroby jako divá šelma, až se to ve vás nakonec utiší, a to pak začne dlouhé umírání.“

„Když nad tím tak člověk přemýšlí, v minulosti je obsaženo tolik útrap, že by to jednomu vzalo odvahu čelit budoucnosti.“

„Britové vždycky potřebovali na vyhrávání válek Iry.“

Tagged Irsko minicenze

Beckettův Molloy

Obálka knihyPo prvních přibližně deseti stranách jsem chtěl knihu odložit. Ne odložit, odhodit. No, dobrá, vyhodit. Co to je, tohle? říkal jsem si. Jenže poté to všechno začalo dávat smysl. Pokud tedy Molloy nějaký smysl dává. Ne, asi nedává. Vlastně, měli byste si nalézt ten svůj. Tohle totiž není novela, jak je možné znát z jiných případů. (Zde jde prý dokonce o antinovelu, ale to nechme akademikům, my si chceme hlavně číst.) Při čtení dostáváte často záchvaty zuřivosti, potřeby souhlasit nebo pocit nutnosti překlopit své mozkové závity do režimu absurdno (nebo též lidské, zvířecí přirozenosti). A stačí k tomu jeden jediný odstavec. Ten první. Bez ohledu na to, že má téměř devadesát stran a zabírá první kapitolu (či spíše část) knihy.

Při čtení druhé části, a to od začátku až do konce, vás to nutí neustále přemýšlet mimo jiné o tom, co vlastně má společného s tou první. Má vůbec něco? A co? Pomůže najít odpověď to, že se délky odstavců (v průměru) ke konci protahují? A napoví více další dvě knihy, které jsou zařazeny s touto do trilogie?

Já si knihu zamiloval. Tolik pochybností, tolik životních zkušeností, tolik lidské podstaty, co nabízí, je mi hodně blízké. Je ale to značně náročné čtení. Na to jsem si musel hledat chvíle, kdy jsem nebyl rušen. A pak se přesvědčoval, že se mám opět začíst, protože jsem věděl, že budu číst pomalu a dlouho o tom přemítat.

Není to text pro každého, ale zkuste to. A rozhodněte se po řekněme 25 až 30 stranách, zda je to pro vás stravitelné. Já si budu mezitím knihu průběžně otevírat na náhodném místě a opět se na chvíli začítat. Ono jde svým způsobem o filosofické dílo.

Samuel Beckett: Molloy. ARGO, 1996 (orig. 1947), 176 stran, Překlad: Tomáš Hrách, ISBN: 80-7203-040-X

Tagged Irsko minicenze

Pár bodů k #TEDxPrague

Pár subjektivních bodů k #TEDxPrague:

  • Parádní organizace, klobouk dolů
  • Pěkné místo
  • Nejlepší blok byl Naděje – děti a vzdělávání
  • K některým řečníkům (napravo a nalevo na Gaussově křivce zaujmutí):
    • Františka Garlíková – úžasně vitální dáma
    • Ondřej Surý – přednáška byla hodně mimo
    • Roman Neruda – ten člověk by byl schopen mě přesvědčit, abych se o neuronové sítě i začal zajímat nepokazit to tou matematikou (čti přednáška se mi líbila).
    • Tomáš Hajzler – Ano.
    • Jana Nováčková – velmi dobře podaná myšlenka, ale pro mě nejtěžší téma. Dosud nevím, zda s ní souhlasit ve všem nebo jen v něčem. Musím počkat na záznam a poslechnout si ji ještě alespoň jednou. Dala mi nejvíce podnětů k přemýšlení.
    • Adora Svitak – Holka to má v hlavě srovnané. Jen nevím, zda není dospělá příliš brzy.
    • Branislav Kleskaň – přenášel poněkud monotónně, ale výsledek jejich (?) průzkumu mě zaujal.
    • Ondřej Šteffl – záživnou formou řekl to, co tvrdím už dlouho.
    • Mnislav Zelený – ne, že by v nečem nemohl mít pravdu, ale tohle byl projev čirého fanatismu.
    • Cyril Höschl – tahle přednáška byla dlouho lízaná.
    • Tomáš Rousek – co chtěl říct kromě pochlubení se sama sebou a ukázání pár obrázků na pozadí?
  • Hodně lidí dosud neumí přednášet (civí za sebe, mluví za sebe, používá „tak“, ...)
  • Hodně lidí neumí používat slovo „spousta“.
  • Kdy že bude TEDx příště?
Tagged TEDx