Sychravost života
Žít svůj život žalostněji,
ku prospěchu vlastní bídy,
zhynout tiše vedle cesty,
dosud však všem čímsi býti.
Chýňský limerick pro @zadnadama (#limerick)
V malé obci Chýně,
zachovalá tchýně,
zamilovaně v kuchyni,
na zeťáka při chuti,
koukala dost chlípně.
Pozvánka na zápis do školy plná chyb #cestinavkrizi
Náš téměř šestiletý dostal pozvánku k zápisu do školy. Ano, do té školy, o které jsem tu psal včera. Člověku neznalému či zaslepenému až srdce zaplesá, když se pročítá tolika krásnými a vřelými slovy. Jenže samochvála smrdí.
Nelibý odér se začal linout již hlášením na nástěnce ve školce (první obrázek), opravdový zápach pak tomu dodalo množství pravopisných chyb v textu pozvánky. Vedle nich je prachbídná typografická úprava opravdu zanedbatelným aspektem (druhý obrázek).
PS.: Použití dvojice můj/svůj nemusí být úplně jednoznačné. Vycházel jsem především z Hříchů šíleného korektora. Pokud však nahlédneme do Internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk český, zjistíme, že použití může být trochu volnější. V pozvánce mi však nepřipadne, že by použití těchto zájmen bylo jednotné.
Třídní důtka za slovo „poseru“
Poslyšte vážení příběh, který se odehrál v té naší kotlině české. Je možné, že se tak opravdu stal. Anebo také nestal. Ale spíše stal. V jedné naprosto bezvýznamné, obyčejné vesnické škole.
Hned zkraje však nutno uvést důležité upozornění: V následujícím textu jsou uvedena některá slova, která označujeme jako sprostá. Pokud se vám dělá nevolno či vás dokonce uráží slova typu „posrat“, tak to nečtěte. Současně upozorňuji, že jsem v inkriminovaných slovech nenahradil některé písmenka pokryteckou hvězdičkou.
Dějství I.
Při jedné tchánově návštěvě jsem mu vyprávěl vtip, který jistě většina z vás zná:
Na leteckém dnu si prohlíží dědeček letadla a pilot mu nabídne, že ho sveze. Letadlo odstartuje a pilot udělá looping. Děda na zadním sedadle jen pronese: „Tak to jsem čekal.“ Pilot se zamyslí a udělá výkrut. Děda zase prohlásí „Tak to jsem taky čekal.“ Pilot už je na nervy a tak otočí letadlo na záda. Po chvíli děda povídá „Tak to jsem nečekal.“ Pilot spokojeně přistane a vyptává se dědy, co znamenalo to „čekal-nečekal.“
Děda na to povídá: „Že se při loopingu poseru a že se při výkrutu pobleju, tak to jsem čekal. Ale že mi to při letu po zádech nateče do helmy, tak to jsem vážně nečekal.“
Osmiletý to celé zaslechl, ale nepřipadne mi, že slovo „poseru“ by bylo na závadu. V dnešní době se každý z něčeho posírá.
Dějství II.
Osmiletý přinesl ze školy papír, který jsem měl podepsat. Co si budeme povídat, byl tam komiksovou podobou pokus o znázornění výše uvedeného vtipu. Ostatně, podívejte se sami:
Mladík dostal vynadáno za to, že tam má pravopisné chyby, které už má být schopen nedělat. Nechal jsem jej je opravit a ještě vyzvídal, proč to je česky, když to měl dělat v hodině angličtiny. Namítl, že měli nakreslit nějaký příběh, a pokud nevěděli, jak se některé slova řeknou anglicky, tak to měli napsat buďto česky anebo se optat. Domluvil jsem mu, ať se příště optá, aspoň bude více znáti. To, že taková slova nemá ve škole říkat, jsem mu také pověděl, ale jelikož se snažil graficky interpretovat mnou vyprávěný příběh, nemělo smysl to dále rozpitvávat.
Dějství III.
Pátek, 23. prosince, den před Štědrým dnem. Pošta, obálka s červeným pruhem. Ze školy. Narychlo svolaná mimořádná pedagogická rada uděluje našemu synáčkovi třídní důtku za uvedenou malůvku. Odůvodnění cituji: Váš syn vepsal vulgární text do školního sešitu - předmět anglický jazyk [...]. Vulgární vyjadřování vůči spolužákům a zaměstnancům školy je považováno za závažný přestupek vůči Řádu školy.
Musím říct, že když mi to žena volala, bylo mi do smíchu. Říkejte si, co chcete, ale jestli tohle bylo vulgární vyjadřování vůči někomu, tak snad jedině vůči nevyzrálé, pokrytecké nebo vztahovačné osobnosti.
Po Novém roce žena napsala panu řediteli dopis s žádostí o vysvětlení. Ten akorát změnil v dopise špatně uvedený odstavec z Řádu školy, který byl údajně porušen, ze zákazu šikanování na zákaz vulgárního vyjadřování vůči spolužákům a zaměstnancům školy a tím to skončilo.
Ó ano, na vulgarismech lze bazírovat jedna báseň za druhou. Jen mi nejde na rozum, proč je v pořádku, že se děti v šatnách častují "ty debile" (zřejmě si navzájem určují diagnosu).
Při následném telefonickém rozhovoru pana ředitele s mou ženou tento jednak odmítl osobní schůzku, protože na to nemá čas, a jednak řekl, že paní učitelka je slušně vychovaná a že ji to urazilo.
Závěr
Myslete si, že obhajuju za každou cenu své dítě a že mi nevadí, že používá vulgární slova. Vadí mi to, ale sám zastávám názor, že užití sprostého slova holt někdy sedne lépe jako prdel na hrnec nežli hýždě tamtéž. Připadne mi ale, že uvedené „výchovné“ opatření je naprosto mimo mísu (či onen hrnec, chcete-li).
Přesto se mi chce věřit, že důtka byla udělena z ryzí lásky ke správné výchově dětí a dokonalému pedagogickému působení, ostatně tak, jak tomu na uvedené škole vždy bez výhrad bylo (teda snad kromě chytání dětí za krk zezadu a zvedání je do výšky či pořvávání na ně na školním dvoře). Že byla udělena takto rychle před Vánoci, aby i rodiče mohli taktéž mít během prázdnin vliv na výchovu potomka dle pravidel společnosti.
A že to nebylo proto, že paní učitelka je dcerou starosty (nehledě na to, že obec je zřizovatelem školy), že si pan ředitel nechce proti sobě postavit vlastní lidi, kteří mají jen ty nejlepší zkušenosti s učením a výchovou, že to neurazilo čísi ješitnost a že nejde o pouhou mstu či snad šikanu.
Je z toho nějaký závěr? Já svůj mám.
Povídky irských nocí
Povídka měla a dosud má v irské literatuře silnou, bezvýhradní pozici. Je to nejen díky mnohým autorům, kteří svou zemi proslavili před desítkami let (ano, jistě můžeme jmenovat třeba Jamese Joyceho a jeho Dubliňany), ale i díky současníkům ať už starších (William Trevor, Roddy Doyle) či nastupujících (Claire Keegan). Každý rok také vychází několik souborů povídek irských autorů (můžeme jmenovat např. zřejmě nejprestižnější New Irish Short Stories, letos připravovaný Josephem O’Connorem).
Irská povídka je něco zvláštního. Něco, co jsem jinde dosud nenašel. Jakkoliv mám rád např. Ivana Krause či Nerudovy Povídky malostranské, pokud bych si měl vybrat, vždy sáhnu po knize ze smaragdového ostrova. Zahrnuje v sobě onu tajemnost vodou obklopené země, která má tak trochu jinou historii než zbytek Evropy. V irské literatuře nacházíme nejčastěji témata, jako je hladomor, nenávist k Britům nebo emigrace. Vždy ale můžeme nalézt lásku k rodné zemi, kterou nelze zaměňovat za prvoplánovaný patriotismus.
Kniha povídek Gerarda Donovana však obsahuje navíc něco, s čím jsem se dosud nesetkal. Hlavní postavy se zaobírají svými pocity k druhým, rozebírají milostné i rodinné vztahy, jejich minulost, jejich případná budoucnost. Začíná to už Ranními plavci a vztahu tří kamarádů, dá-li se tak říkat někomu, kdo se pravidelně schází ráno na plavání. Nejvíce je to však znát v povídce Archeologové. Emma se neustále trápí vztahem s Randallem. Pořád přemýšlí, zda to celé neukončit, Randall jí neustále nějakým způsobem vyrušuje a když se zdá, že už má řešení, tak… Ne, nemá cenu vám prozrazovat zápletku.
Vůbec nejkrásnější povídkou je Harry Dietz, která se kupodivu odehrává ve Státech a s Irskem má společného snad jen to, že Harryho maminka se v Irsku narodila. Ovšem brilantní popis Harryho cesty pro mléko do kávy vyústí v něco, co se nakonec dá očekávat, ale všímavějšímu čtenáři bude úzko z lidského údělu.
Ačkoliv „irské noci“ místy trpí chybami (logickými i pravopisnými), mohu povídky ze současného Irska doporučit. Je to příjemný počin nakladatelství Zlín, které mj. již vydalo překlad dvou knih povídek výše zmiňované Claire Keegan.
Hodnocení: 70 %
Gerard Donovan: Za irských nocí, Kniha Zlín, 2011, 216 stran, překlad: Alice McElveen Hyrmanová, ISBN: 978-80-87162-94-1
Knihu pro recenzi poskytlo Nakladatelství Zlín.
Hlava ulovena. Ale čí?
Není to příliš dávno, co jsem si tu pobrečel nad Nemesisem v současné době hodně čteného Joa Nesboa. Přesto, když jsem dostal možnost přečíst si před oficiálním vydáním jeho další knihu, využil jsem jí. O Lovci hlav jsem neměl informací, ani co by se do hršle vešlo, proto mě hned po otevření zásilky překvapila jeho útlost. Kriminálka jednadvacátého století a jen 250 stran? První bod k dobru!
Prolog, první část, druhá část… Jasně, čte se to rychle. Netřeba se textem příliš zaměstnávat, jde o oddechové čtení. Scénářové. Přesně připraveno pro film (který právě vešel do kin) a bohužel autor vařil ze surovin, které jste už mohli stokrát vidět. Např. začneme nějakou scénou z prostřed děje, pak necháme příběh plynout od začátku, ve správný okamžik scénu zopakujeme a jedeme ku konci. Nebo uděláme hodně vážnou dopravní nehodu a kdo jako jediný zcela náhodou přežije? Odpovídat snad nemusím. A takovýchto omšelých šablon je v knize dost. Nic nového. Tady dávám bod dolů.
Na druhou stranu musím hned jedním dechem dodat, že jakkoli Joa nenapadlo nic závratného, tak zmíněné bazarové postupy většinou používá velmi umně. Jednak je zasazuje do scén, které už tak zavedené nejsou a tím není příběh nikterak všední, a jednak se mi líbil jazyk, kterým to vypráví (nevím, nakolik je dobrý originál a nakolik je dobrý překlad). Navíc realistické až naturalistické prvky knize určitě pomohly. Tady mohu dát zase kladný bod. Spíše dva.
Pojďme v hodnocení dál. Jo Nesbo se v této knize oprostil od již otravně (ne)dokonalého Harryho Holea a udělal dobře. Dámy nemohou předem nesmyslně vzdychat a místo snění se musí začíst. Pánové pak budou v klidu sledovat mnohem reálnějšího „hrdinu“, který má mnoho chyb.
Byť jsem ke knize ze začátku přistupoval s jistou dávkou skepse, tato mi byla autorem odňata. Samolibý fracek, který loví hlavy nejen obrazně, ale i doslova, mi vyhovoval. I přes zmiňované nedostatky mohu hodnotit čtyřmi body z pěti. Nesbo umí dobře vyprávět, překlad příjemně překvapil a pokud se chcete dozvědět, čí že to hlava byla nakonec ulovena, dá se to stihnout za večer.
Jo Nesbo: Lovci hlav, Kniha Zlín, 2011, 256 stran, překlad Kateřina Krištůfková, ISBN: 978-80-87497-50-0.
Knihu k recenzi poskytlo nakladatelství Kniha Zlín.
Další odkazy:
Husa na provázku
Do flašky civíc,
husa se divíc,
dává hlavu na stranu,
co se jí to stalo,
když ospalo bylo,
že visí z lana za nohu.
Příjemný Jeden den

Dvě kapitoly mně chyběly do konce knihy, když jsem byl nucen připustit, že mě dostala na kolena. Nevím, zda to bylo tím, že jsem od ní záměrně nic nečekal nebo tím, že kniha opravdu taková je. Poprvé jsem o Jednom dni slyšel, když vycházel jeho český překlad. Zaujala mě anotace. Pak jsem párkrát knihu zahlédl v knihkupectvích, její výrazný a jednoduše rozpoznatelný přebal, ale vždy jsem odolal. Udělal jsem dobře, neboť jsem ji pak zakoupil v originále při mých cestách po Irsku.
Po prvních pár stránkách mi bylo jasné, že česká anotace je výmysl někoho, kdo knihu stěží otevřel. Ale to jen tak na okraj. Koncem první půlky knihy však vyplouvalo na povrch, že i někteří angličtí recenzenti měli problém zamyslet se, a tak knihu zařazovali do červené knihovny. Vydavatel toho tupě využíval (či spíše chytře zneužíval) a mě to před začátkem čtení dovedlo ke krátkému (před)hodnocení, které jsem uvedl na serveru Goodreads:
I do expect nothing of this book. I am fed up with the weepers from publishing houses in the Czech Republic so I decided to read books written in English. As I am not at a sufficient level of the language I have to choose something easier and stupid like this one (yes, love, blah, blah, blah). So, we'll see how my ironic and cynical myself will tackle this stuff. I'll keep you posted.
Co tedy vlastně kniha čtenáři předkládá? Je to lááááááska, romaťyka nebo toho nabízí mnohem více či něco jiného? Odpověď značně závisí na vašem věku a na vašem postoji k životu. Vysvětleme si nejprve ten věk. Příběh nám ukazuje život dvou lidí, Emy a Dextera. Vždy v jeden a ten samý den v roce. Poví, co se za ten rok stalo (nebo také ne) a vypráví, co se v ten den děje. Jeden rok to je významný den (ne nutně pro zmíněné dva hrdiny) nebo je naprosto obyčejný, případně se tak zdá. Ema i Dexter se průběžně potkávají, míjejí, zachraňují, ale pořád jsou tak nějak spolu. Vidíme je v jejich mladých, dvacátých letech, před třicítkou, ale i po ní. Až téměř ke čtyřicítce. Jejich životy se vyvíjejí, každý jinak, každý jiným směrem.
Pro dvacetiletého čtenáře bude Ema připadat nudná a unylá, naopak Dexter je ten, který si život užívá tak, jak má. Čtenář na pokraji třicítky začne pochybovat o tom, proč by to měl být právě Dexter, kdo je tak úspěšný. A lidé, kteří mají do svých čtyřiceti pár let, to budou vidět úplně jinak.
A postoj k životu? Každý ho máme jiný. Romantická dušička životem zklamané domácí puťky nebo naopak rozvíjejícího se poupátka bude fandit Emě a tvrdit, jaký je ten Dexter parchant. Naopak cynici si budou první část užívat právě díky Dexterovi. Pragmatici však budou netrpělivě očekávat hlavně závěr knihy. Pro každého je tam ovšem něco, a byť dvě rozdílné povahy obou aktérů jsou jasně prvoplánované, napsané je to dobře a mnozí čtenáři se v popisovaných situacích pozná.
Pokud tedy chcete, použijte knihu jako romanci. Pokud chcete, použijte knihu jako učebnici výsměchu života těm, kteří si to nezaslouží. Stejně tak ji můžete použít jako vodu na mlýn svým splínům. Vyberte si. K přečtení rozhodně doporučuji všem.
Poznámka k anglickému textu: Knize dokáže porozumět čtenář se znalostí angličtiny minimálně na úrovni mezi B2 a C1. Obsahuje poměrně dost dialogů s hovorovou britskou angličtinou, které nemají příliš těžkých slov, čímž čtení rychleji odsejpá. Autor má v oblibě slova corny a madden(ing(ly)), nastudujte si před čtením.
Poznámka k českému překladu: Zdá se, že nakladatelství Argo svou sílu a potenciál vyplácalo na směšný boj proti vyšší DPH na knihy a tak vypouští do světa zmetky. Už jen anotace knihy naprosto nestoudně lže. Pokud mohu věřit i komentářům různě po webu (např. na Kosmasu), tak text obsahuje i spoustu překlepů a špatný překlad. Moje rozhodnutí nečíst knihy v češtině zřejmě bylo správné.
Hodnocení: 85 %
David Nicholls: One Day, Hodder Paperbacks , 2010, 435 stran, ISBN: 978-0-340-89698-3
Irsko-litevské nedorozumění (#limerick)
V Irsku babka z Litvy,
až do vlastní pitvy,
pletla si corny,
se slovíčkem horny,
čímž mnohé noci s dědkem byly bitvy.
Berounský BikeMaraton
Do Berouna jsem původně ani neměl jet. Zkraje srpna jsem si naplánoval na 3. září závod Cyklo Brdy, ale ten byl týden předem zrušen. Zrušení jsem přivítal, protože starší synáček si na koupališti rozřízl nohu a pokud by se mu to bývalo dobře nehojilo, musel bych s ním zůstat doma. Naštěstí jeho léčebná procedura probíhala rychle, v pátek 2. září dostal definitivně propustku na vodácký víkend s mladším synáčkem a se ženou (ta je starší) a já měl víkend pro sebe. V tu dobu jsem už věděl, že se Berounského BikeMaratonu zúčastním.
V sobotu jsem si dal volným tempem mé oblíbené kolečko, abych nezapomněl sedět na kole, pak vše pro jistotu namazal, přifoukl a večer byl připraven na nedělní ráno. Původní domluva, že vyzvednu „spolubojovníka“ z DailyMile Michaela, bohužel padla, tak jsem v osm vyrazil do místa dění sám. V devět už jsem korzoval (zatím stále v autě) kolem náměstí a hledal, kde je vlastně to správné parkoviště. Nakonec jsem vozidlo nechal jinde, sundal kolo ze střechy a vyrazil vzhůru k registraci. Ta proběhla bez problémů a velmi rychle, takže mi zbylo dosti času na průzkum Berouna, jeho náměstí, kde vše začínalo a končilo, a pak také brodu přes Berounku, který se měl použít těsně před dojezdem do cíle.
Od desíti byly na náměstí závody potěru, v kategorii do deseti let to naprosto suverénně vyhrála holka, která za sebou nechala početný trs kluků. Že by nová závodnice? Před jedenáctou jsem se už ale začal rozjíždět, vhodil do sebe nějakou tu chemii proti křečím a jal se postavit na start.
V 11:25 zazněl náměstím povel „kšá" a horda necelých tří set závodníků (podle informací pořadatele to bylo na pět set lidí, ve výsledovce jich je ale právě necelých 300 včetně těch, co nedojeli) vyrazila vstříc cíli. Já trasu neznal, jen jsem věděl, že prvních cca pět a půl kilometrů je táhlé stoupání, většina terénem. Nehnal jsem to, ale přesto jsem po dvou a půltém kilometru začal fňukat, že chci domů a že se mi to nelíbí. Nohám se nechtělo šlapat, chtěly vyhlásit stávku. Nemohl jsem jet svým tempem, ale tempem těch přede mnou a často jsem musel kvůli nim v kopci brzdit. Předjíždět se dalo, ale stálo to dost sil. Nakonec jsem si řekl, že holt povozím s ostatními Večerníčka a na kopci se uvidí.
Na kopci se opravdu vidělo. Chumel se už poměrně roztrhal, cesta byla širší a zase se chvíli dalo předjíždět. Rozhodně sjezd do Nižboru byl ve znamení získání pár míst k dobru. Kromě prvních měničů duší jsem míjel i ty, co si moc nevěřili. V tu chvíli jsem velebil své dva úžasné tréninky na Singltreku v Novém Městě pod Smrkem, protože jsem už jednak věděl, co to s kolem dělá, a jednak se člověk nemusel bát na místech, kde to nebylo třeba.
V Nižboru opět stoupání, tentokráte „jen“ 4 kilometry, znovu lesem. To už pomalu začaly docházet síly, ale pak až do občerstvovačky žádné další stoupání být nemělo. Jenže chyba lávky. Podle plánu sice měla být na nějakém dvacátém kilometru, ale pořadatelé to nějak netrefili a dali ji až na třicátý. To se však člověk dozvěděl právě až na tom třicátém. V duchu jsem se chválil, že jsem na kole vezl dvě lahve s pitím. Někteří bohužel v rámci odlehčení vezli jen jednu, v tu chvíli již prázdnou.
Na třicátém kilometru konečně vytoužené občerstvení. Kopl jsem do sebe dva kelímky s ionťákem, doplnil tímtéž oba bidony, už za jízdy drapnul meloun a pokračoval v krasojízdě po hodně rozbitém sjezdu, kde mnozí opět měnili duše. Na 32. kilometru mě ve stoupání dohnala další krize. Cesta vedla vzhůru úzkou pěšinou, kde jsem přeskakoval s kolem i padlé stromky (ne, slézat se mi nechtělo), a šlapal víceméně z donucení. Kousek pod rozhlednou Lhotka u Berouna jsem s povděkem pomohl jednomu „kolegovi“ s upínákem zadního kola. Měl jsem díky tomu důvod se na chvíli zastavit a nevypadat, že už nemůžu. Zdržení tak minutu, ale pomohlo. Vyšlápl jsem to pak téměř k rozhledně, odkud následoval sjezd až do Vráže. Velká část vedla lesem, dost po kořenech či do prudkých, nečekaných zatáček. Jeden chlapík přede mnou se mi nedobrovolně v pravotočivé zatáčce uhnul do křoví, naštěstí po mém dotazu, zda je v pohodě, odpověděl kladně, tak jsem mohl pokračovat.

Z Vráže opět do kopce. Už jsem začal počítat kilometry, kolik by to mohlo být do cíle. Lidé kolem povzbuzovali, odpověděl jsem, že bych už rád měl to pivko. Na to se mi dostalo informace, že za deset minut ho mít budu, což mě ujistilo v tom, že to není daleko a že následuje poslední sjezd. Hrábnul jsem tedy intenzivněji do pedálů a dojel na poslední vrcholek závodu. Tam mě trasa zavedla do lesa a nastoupil zřejmě nejprudší sjezd. Les, kořeny, kameny, úzká cesta. Úžasné! Valil jsem to na své poměry hodně rychle, přesto mě někdo dojel, ale nebylo jak předjet ani jak rozumně uhnout.
Po vyjetí z lesa už následoval dojezd k Berounce a ke zmíněnému brodu. Tam mě ten chlapík konečně předjel. Je pravda, že to bylo částečně mým záměrem, abych se podíval, jak do toho brodu najede a jak se mu povede. On to nijak neřešil, sjel k brodu, vzal kolo na ramena a šel. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem to zkusit projet. Jenže po dvou metrech jsem udělal totéž. Hodně kamenů, hloubka kolem 30 až 40 čísel, to nemělo smysl (hlavně kvůli rychlosti). Takže jsem kolo hodil tamtéž, přešel řeku, na druhém břehu opět nasedl a po asi kilometru dojel do cíle.
Výsledný čas 2:18:14.3, celkové umístění 127. místo, v kategorii Muži s rozvíjející se krizí středního věku (tj. 31-40 let) 33. místo, průměrný tep 182, převýšení cca 1100 metrů. Ovšem pocit spokojenosti jsem měl nepopsatelný. Kolo fungovalo naprosto dokonale, vše bylo seštelované, seřízené. Po asfaltu odsejpalo jedna báseň, šestadvacítky neměly šanci (a že se o to pokoušely). Ani jeden defekt, a že sjezdy byly místy hodně rozbité. To kolo má značný potenciál (který bych měl i já, pokud bych věčně nežral sladké). Trať závodu krásnou přírodou a hodně v lese, sjezdy technicky náročnější, ale zase nic, co by mírně pokročilý začátečník s vyšší opatrností nedal. Já, lehce unaven, jsem se vydejchal, dal si jídlo a jedno nealko. Užíval jsem si dojezdy zbytku závodníků a rovnal si myšlenky. Pak už ale domů, zpět do normálního života s dalším úžasným zážitkem.
PS.: Mé ješitné ego opravdu potěšilo, když jsem udolal jednoho maníka, co osedlal Specialized S-Works (znalci vědí, co to je za stroje). On mě párkrát předjel do kopce, já ho udělal na sjezdech, pak mě chtěl zase v jednom výjezdu předjet, ale už zůstal za mnou.
PS2: Litoval jsem jednoho klučinu, co mě třikrát předjel a já ho pak dojížděl ve chvíli, kdy měnil duši. ten den měl buďto smůlu, nebo za to moc tahal v ne moc vhodných místech.
PS3: Koukal jsem na oficiální výsledky a uctivě smekám před dvěma pány. Jeden je ročník 1937 a ujel to za 3 hod. 22 minut. Druhý je ročník 1942 a byl o cca minutu a půl rychlejší než já (myslím, že jsme se pravidelně na trati předjížděli, než jsem pomáhal zmíněnému mladíkovi s kolem). V jejich věku bych to chtěl také takhle jezdit.
Na závěr připojím pár postřehů k organizaci. Obecně ji lze označit za povedenou a dobře zvládnutou, přesto tu mám pár věcí, které by šly zlepšit:
- Nikde nebylo přesně řečeno, kolik km to je. Mluvilo se o 50, na mapě před registračním místem byla informace kolem 37, reálně necelých 44. Takhle se rozumně síly rozvrhnout nedají.
- Posunutí občerstvovačky z 20. km na 30. byl asi největší prohřešek, pro někoho možná zásadní. Co jsem slyšel některé závodníky, tak ji i minuli (ona byla totiž mírně zastrčená a kdo to jel naplno, nemusel si jí všimnout).
- Na třech místech jsem nevěděl, kudy jet. Na jednom jsem musel zpomalit a čekat, co udělá ten, co mě dojede, na dalším jsem věřil tomu, co jel přede mnou, a na třetím jsem to prostě zkusil, naštěstí to vyšlo.
- V některých místech organizátoři, co ukazovali, kudy jet, stáli schovaní za křižovatkou (hlavně v lesích), takže my, trasy neznalí, jsme museli zpomalit a rozhlížet se.
- Webová prezentace by stála za předělání a výrazné zlepšení.
- Slyšel jsem stížností lidí, že nebyla dostatečná propagace ani v Berouně např. letáky apod.
- Servis kol mohl zůstat pro lidi i po závodě. Když jsem slyšel dojíždět jednoho závodníka, tak jeho kolo opravdu léčebnou kúru potřebovalo.
Ale abych i pochválil:
- Lidé na občerstvovačce opravdu kmitali, odsejpalo to, přitom i prohodili pár slov.
- Paní na registraci byly velmi ochotné, schovaly mi u sebe mé doklady a klíče, takže jsem na trať nemusel vyrážet s batohem. Díky ještě jednou.
- Policie pracovala dokonale, vždy korigovala dopravu k naprosté spokojenosti. Jako bonus to většinou byly pěkné kočky.
- Počasí organizátoři objednali také dobré, procházka Berounkou příjemně ochladila a tretry byly brzy zase suché.








