Prestižní banka
Chtěla tam pracovat od té chvíle, kdy v městečku otevřela svou pobočku. Jí bylo tehdy deset a chodila kolem ní do školy. Banka byla jejím snem.
Nyní měla o sedm víc a sen se nezměnil.
Chtěla tam pracovat i teď, kdy se opírala o její zeď a čekala na kunčofta.
Povídka původně vyšla na serveru Příběhy na 50 slov.
Za vlhka kluzké
Je vedro k zalknutí a nesnáším svou ženu. Hned vám to vysvětlím, ale neberte to jako zpověď. Na tu je ještě brzo. Navíc doufám, že k ní ani nedojde.
Ne, že by mně teplo nějak vadilo, ale téměř čtyřicet stupňů ve stínu je i na mě dost. Byl to však nápad mojí ženy. Společná dovolená u moře mi zvyšovala hladinu žluči v krvi už od Vánoc, kdy s tím přišla prvně.
Válení se na pláži mě k smrti nudí. S knihou to vydržíte hodinu, koukat na nahé krásky také. Stejně víte, že si ani nešáhnete a akorát si večer na hotelu „přemáchnete prádlo v ruce“, protože žena je chudinka z toho ležení na lehátku příliš unavená. Pak litujete chvíle, kdy jste se rozhodli požádat ji o ruku.
Včera večer moje znechucení dosáhlo vrcholu, se ženou jsme se jaksepatří pohádali a já si vynutil, že dneska půjdu nahoru na útesy. Bylo to jediné zajímavější místo v okolí. Od moře jste se sice nedostali, ale aspoň bylo dostatečně hluboko, když už ne daleko.
Žena „musela“ jít se mnou. Žárlivá bestie. Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka, takže její proud výčitek nebyl ničím brzděn. Huba jí mlela i nahoře.
To neskutečné vedro, které se do nás vpíjelo, dávalo trochu nepatřičně vyznít ceduli Za vlhka kluzké. Vyprahlá zemina s vrstvou navátého písku však způsobila, že žena uklouzla i tak. Co říkala, jsem už neslyšel, jen jsem počítal vteřiny do dopadu na skaliska.
Jak jsem upozorňoval hned zkraje, tohle není zpověď. Takže je možné, že něco nebylo úplně tak, jak jsem vám tu vylíčil. Rozhodně těch čtyřicet stupňů začalo být mnohem snesitelnější.
Scorpions – You and I (význam textu)
Překlad textu není žádná jednoduchá záležitost. A pokud se pustíte do tak složitého textu, jako je milostná píseň, musíte už být naprostý profík s mnohaletými zkušenostmi. Přidat do překladu i původní myšlenku autora, kterou skryl do velkých (a často prázdných slov), na to už musí být překladatel naprostý (ka)brňák.
Zde je učebnicový příklad jednoho takového textu. Vychutnávejte si původní znění písně a čtěte si, o čem zpěvák pěje.
| I lose control because of you babe | Hele, kotě, kvůli tobě se chovám jako blbec, |
| I lose control when you look at me like this | chovám se jako blbec, když se na mě takhle podíváš. |
| There's something in your eyes that is saying tonight | Něco ti spadlo do oka, možná aby ti naznačilo, |
| I'm not a child anymore, life has opened the door | že nejsem žádný začátečník, takže jsem si nechal otevřená zadní vrátka |
| To a new exciting life | pro nový vzrušující život. |
| I lose control when I'm close to you babe | Hele, kotě, v tvé blízkosti se chovám jako blbec, |
| I lose control don't look at me like this | chovám se jako blbec, tak se na mě takhle nedívej. |
| There's something in your eyes, is this love at first sight | Něco ti spadlo do oka, že by láska na první pohled? |
| Like a flower that grows, life just wants you to know | Ovšem měla bys vědět, že i ta je jako kytka, která vyroste a zvadne, |
| All the secrets of life | toť celé tajemství života. |
| It's all written down in your lifelines | Měla bys to všechno mít zapsané v deníčku, |
| It's written down inside your heart | měla bys to mít vyryté do srdce. |
| You and I just have a dream | Ty a já je pouhý sen, |
| To find our love a place, where we can hide away | ve kterém si hledáme místo, kde se schovat. |
| You and I were just made | Ty a já pouze v tomhle snu |
| To love each other now, forever and a day | milujeme se navzájem pro teď i navždy. |
| I lose control because of you babe | Hele, kotě, kvůli tobě se chovám jako blbec, |
| I lose control don't look at me like this | chovám se jako blbec, tak se na mě takhle nedívej. |
| There's something in your eyes that is saying tonight | Něco ti spadlo do oka, možná aby ti naznačilo, |
| I'm so curious for more just like never before | že moje zvědavost nikdy nebyla taková, |
| In my innocent life | jako když si teď hraju na neviňátko. |
| It's all written down in your lifelines | Měla bys to všechno mít zapsané v deníčku, |
| It's written down inside your heart | měla bys to mít vyryté do srdce. |
| You and I just have a dream | Ty a já je pouhý sen, |
| To find our love a place, where we can hide away | ve kterém si hledáme místo, kde se schovat. |
| You and I were just made | Ty a já pouze v tomhle snu |
| To love each other now, forever and a day | milujeme se navzájem pro teď i navždy. |
| Time stands still when the days of innocence | Čas se zastaví na konci dne, kdy tvojí nevinnosti |
| Are falling for the night | je s počínající nocí učiněna přítrž. |
| I love you girl I always will | Jasně, kotě, že tě miluju a vždycky budu, |
| I swear I'm there for you | přísahám, že jsem tu jen pro tebe, |
| Till the day I die | ale jen do konce dnešního dne. |
| You and I just have a dream | Ty a já je pouhý sen, |
| To find our love a place, where we can hide away | ve kterém si hledáme místo, kde se schovat. |
| You and I were just made | Ty a já pouze v tomhle snu |
| To love each other now, forever and a day | milujeme se navzájem pro teď i navždy. |
Školní uniforma je selhání školy a rodičů
Včera jsem na zpravodajském webu narazil na ódu o jedné pražské škole, ve které budou žáci namísto běžného civilního oblečení nosit uniformu. Docela jsem se zhrozil. Jako hlavní důvod bylo totiž uváděno omezení viditelných sociálních rozdílů mezi žáky. Ty vedlejší jsou také strašné: budování identity školy, podpora soudružnosti mezi žáky či možnost úspory za oblečení, pokud jej nehradí rodiče. Na Twitteru jsem pak dostal pár dalších argumentů pro jako např. kulturní rozměr či to, že škola nemusí řešit různé nápisy či obrázky na tričkách. Ani jeden z nich mi nepřipadne dostatečně pádný, abych dítě oblékl do sterility a poslal na frontu. Pardon, do školy. Ačkoliv… Zkusím zde vysvětlit, proč dané argumenty odmítám přijmout.
1. Omezení viditelných sociálních rozdílů. Nejčastější (a zřejmě tedy nejpádnější) důvod. Zde souhlasím s tím, že k omezení dojde. Ovšem pouze minimálně. Děti sice budou ve stejných hadřících, ale nic se nezmění. Stále někdo bude mít lepší telefon, někdo bude mít doma výkonnější počítač, někdo už bude na Facebooku. Sociální rozdíly tam budou neustále, ať už viditelné nebo ne. Nevěřím tomu, že to pocity odstrkovaným dětem jakkoliv změní. Pořád před sebou uvidí mazánka z lepší sociální vrstvy. Současná doba tomu více přeje, ale za vlády jedné strany to nebylo úplně jiné. Za sígra byl ten, kdo měl „Nu pagadi". Za ještě většího pak ten, kdo přinesl kradení zlata chobotnici. Někdo měl doma video a převyprávěl ostatním (tedy sockám) třeba Ramba. Sice jsme jako děti tiše záviděly, ale něco nám to do života dalo: naučily jsme se, že nemůžeme mít vše a že na tom spokojený život nestojí. A to nemá cenu rozebírat to, že mnohá prominentní děcka to pak dotáhla maximálně do učňáku s maturitou. Jinými slovy, děti by neměly být chráněné a izolováné od reálného světa za každou cenu. Mohlo by se stát, že až vylezou z uniformy, nabijou si hubu mnohem více, než kdyby stejnokroj neměly. Jenže škole (a potažmo rodičům) to nedochází nebo naopak nechtějí tohle řešit. Nemají na to čas a/nebo schopnost (čímž se můžeme dostat k obecnější kritice našeho slavného školství).
2. Budování identity školy. Proboha, jaké identity? Už jste někdy potkali nějakou identitu školy? Já ne. Jediné, co potkávám, jsou názory na tu kterou školu. Je dobrá, protože… Je špatná, protože… To jsou zvěsti, pověsti, názory, které si lidé na školu udělali. To je to, co o škole koluje. Navíc nechápu, proč bych měl jakožto děcko dělat reklamu škole uniformou. Proč bych se s ní měl ztotožňovat, když např. tam rád nechodím, šikanují mě tam, učitelka si na mě zasedla, neumí naučit, družinářka je kráva… (doplňte dle uvážení). Takováhle identita školy může narušit identitu dítěte. Negativně.
3. Podpora soudružnost mezi žáky. Soudruh spolužák bude v uniformě jistě soudržnější, soudružka spolužačka povolnější. Jsme jeden tým, ne? Všichni za jednoho, jeden za všechny. Bože. Někdo tu byl na školení MBA, ne? Bude se maximálně budovat rivalita mezi školami. Přitom stále mezi sebou budou kamarádit ti, co mají k sobě blíž (jakkoliv, třeba tím, že uniformu navrhovaly zrovna jejich matky, které si teď s ředitelem tykají).
4. Možnost úspory za oblečení. Kde autor tohoto nesmyslu bere tu drzost tvrdit, že ušetřím za oblečení, když si stát předem na něj formou daní vybere? Demagogie. Hadry zaplatím přímo nebo nepřímo. Ano, může to zaplatit sponzor (třeba bohatý tatík některého dítka), ale zadarmo to nebude.
5. Kulturní rozměr. Školu jsem nikdy nechápal jako kulturní dům. S kulturou nemá příliš společného. Místo kultury se nesmí/musí o přestávkách chodit na chodbu, místo kultury se učí telefonní seznam autorů, místo kultury se dávají špatné známky z hudební či výtvarné výchovy. Dnešní člověk pomocí školy ke kultuře nedojde (čest výjimkám).
6. Nevhodné oblečení. Pančtelka, citlivá a panensky čistá dušička nesnese, pokud uvidí obrázek nějaké máničky na tričku. Božínku. Zřejmě holka ani neprdí, aby sama sebe nepohoršila. Děti se v pubertě vymezují, aniž by často věděly čím (nápisy, jejichž dopad neznají a je jim to jedno, kontroverzními historickými postavami a dalším). A je věcí školy a rodičů, aby to nikoliv zakazovali, ale vysvětlili. Děti jistě oželí jednu hodinu dějepisu věnované době kamenné, a raději si vyslechnou, proč např. Che Guevara nebyl úplně kladnou postavou poněkud novodobějších dějin. Jenže opět, na to ve školách chybí vzdělaní lidé (znovu čest výjimkám).
Toliko za mě k argumentům pro zavedení uniforem do škol. A nechoďte prosím s tím dalším, že jinde v Evropě to funguje. Česká republika má jinou kulturní tradici (nehledě na to, že jsem neviděl, že by to v zahraničí opravdu fungovalo, jak se tady tvrdí).
Dva hlasy nahlasy schizofrenního cyklisty
Hlas 1: Dneska jen kousek. V Horoušanech to zahneš hned doleva. Devět kiláků ti bude stačit.
Hlas 2: To teda ne, je pěkně, teplo, slunce konečně svítí, uděláš ASPOŇ svoje kolečko.
Hlas 1: No právě, slunce pere, ani ses nenamazal. V Horoušanech čehý.
Hlas 2: Se maximálně spálíš, no a? Aspoň si to budeš pamatovat. V Horoušanech hot!
Hlas 1: Nohy mě bolej, najel jsem toho už tento týden dost. A zítra chci na kole zase do práce.
Hlas 2: Ty starochu, tlustej si, línej si, šedivej si. Jasně, raději to otoč hned, ať se nestrháš.
Hlas 1: Ztichni.
Hlas 2: Nulo! Ani pár kilometrů neujedeš.
Hlas 1: Neposlouchám tě.
Hlas 2: Ale posloucháš. Víš co? Ty seš taková nula, že tě vynásobit samu sebou, tak vznikne antihmota a celý známý vesmír se zhroutí.
Hlas 1: Ztichni! Máš problémy s malou násobilkou, tak sem netahej fyziku.
Hlas 2: Víš co? Ty nejsi ani ta nula. Ty seš mínus jednička. Co mínus jednička, mínus nekonečno! Ty nejsi ani to mínus nekonečno, ty seš ještě dál, a tak bezvýznamnej, že pro tebe matematici nemají ani symbol!
Hlas 1: Jasně, jen si povídej, stejně v Horoušanech doleva.
A jak se tak hádaly, schizofrenní cyklista přijel do Horoušan, a protože bylo fakt příjemně, vzal to tam na první křižovatce doprava na své kolečko a poslední, co slyšel, bylo:
Hlas 1: Pche!
Hlas 2: Pcháááá!
A pak ztichly, otočily se k sobě zády a on mohl v klidu pokračovat.
Proč kaple svatého Václava? #tipnavylet
Nejsem typ člověka, který si buduje vztah k nějakému místu. Není to třeba. Patriotismus, a to především v maloměšťácké podobě, je mi cizí. Nedělá mi problém odněkud po letech zvednout kotvy a vyhodit je jinde, vyžaduje-li to situace. Existují však místa, která si chtějí vybudovat vztah se mnou a trochu se jim to i daří: Irsko, Třeboň anebo kaple svatého Václava, která se nachází v lesích u Čelákovic.
O kapli svatého Václava se často zmiňuji ve svých zápiscích především z jízd na kole. Jednou z jejích předností je totiž umístění na křižovatce poměrně dosti cest. Od ní vedou turistické i cyklistické trasy do Čelákovic, Káraného, Sojovic či Lysé nad Labem. Stejně tak pokud jedete labskou cyklotrasou, pak znalci se od ní rádi odpojí v Lysé a místo celkem nudné části podél Labe se projedou do Káraného či Čelákovic právě lesy kolem kaple. Kolem té také vede jednadvacetikilometrová naučná stezka s 23 zastaveními začínající v Lysé a končící v Čelákovicích (pozor na špatné značení). Kolem kaple vede trasa již tradičního Vejšlapu jarním Polabím nebo trasa Houšteckého cyklomaratonu.
Ale zpět ke kapli. Ta se nachází v místech, kde lužní lesy ustupují borovým. Na konci 17. století, tehdy na vyvýšeném pravém břehu Labe, jehož dnešní koryto je o pár kilometrů dál, zde byla založena ermitáž s parkem a dalšími objekty (např. nedaleko stál dokonce větrný mlýn). Kaple je již jen jejím pozůstatkem. Uvnitř najdete ve zdi kamenný reliéf znázorňující vraždu svatého Václava. Vedle kaple jsou sochy andělů nesoucích lampy. Podle jednoho výkladu andělé představují Život a Smrt, podle jiného Smrt žalostnou a Smrt blaženou. Autorství těchto soch bylo původně přisuzováno Matyáši Bernardu Braunovi (vytvořil např. sochu svaté Luitgardy na Karlově mostě v Praze), ale při restaurování v roce 1941 bylo toto vyvráceno a autor tak zůstává neznámý.
Co mě ke kapli neustále přitahuje, nevím. Může to být tím, že je to poměrně klidné místo (byť poslední rok si tam lidé navykli bezohledně jezdit auty, ačkoliv jde o lesní cestu). Na kole i pěšky můžete v lesích udělat několikakilometrové okruhy a vždy se vrátit ke kapli. Když se vracím z např. z Poděbrad či Nymburka, z Benátek nad Jizerou nebo z Mělníka, je to jediné místo, kde je jednoduše krásně (a to bez ohledu na komáry, kterých je v létě dost). V zimě je to jedno z mála míst, kam se schovávám před větrem a mohu zde najezdit desítky kilometrů, aniž by mě to nudilo. Možná je to také tím, že Polabí je veskrze ošklivé, nezalesněné místo a tohle je klenot, pověstná výjimka (ostatně lužních lesů v Polabí všehovšudy pět). Na druhou stranu asi nepotřebuji znát pravý důvod. Příjemné pocity z pobytu v tamních lesích stačí.
Pokud se rozhodnete, že se ke kapli podíváte, máte několik možností:
- Zajet např. vlakem nebo autobusem do Čelákovic a pak se projít. Z nádraží je to cca 3,5 km.
- Autem to vzít do Káraného pak po červené turistické trase (možno jít i po asfaltce a pak betonové cestě, ale neužijete si lesy).
- Vlakem do Lysé nad Labem a projít celou naučnou stesku.
- Kolem odkudkoliv (trekové či bajk, na silničce to s omezením lze také, kostky na trase Paříž-Roubaix jsou mnohem horší). Cyklotrasy 0041 a 0037. Z Černého Mostu lze jet např. přes Brandýs).
Cesty jsou víceméně po rovině, jsou vhodné i pro malé děti či sportovnější kočárky.
Občerstvení
- V Káraném je především cyklisty hojně využívaná hospoda se zahrádkou a malým pískovištěm pro děti. Pivo ujde, mají točenou kofolu. Jídlo ale moc dobré není.
- V Čelákovicích mám vyzkoušenou výbornou pizzerii La Grotta. Nekuřácká, chutně vaří a mají dobrý vztah k dětem.
- V Otradovicích je hospoda u železniční zastávky, jednou jsem si tam dal plzeň. Nebyla nic moc.
- V Lysé nad Labem jsem bohužel nic nevyzkoušel, nemohu poradit. Pár restaurací najdete např. u tamního výstaviště.
Další informace
- Naučná stezka včetně popisu všech zastavení
- „Recenze“ naučné stezky
- Povídání o naučné stezce na stránkách Českého rozhlasu: 1. část, 2. část, 3. část
- Matyáš Bernard Braun a svatá Luitgarda
Rozbor McCarthyho knih
Svět v hrsti prachu není klasická kniha, ale poměrně hluboká literární studie děl jednoho z nejvýraznějších (a mých nejoblíbenějších) autorů amerického jihozápadu Cormaca McCarthyho. Každá jeho kniha je zde analyzována z různých pohledů a to i se stovkami odkazů na další (ať již primární nebo sekundární) literaturu.
Pro mě, jakožto člověka, který pohrdá školními zvěrstvocvičeními "Co tím chtěl básník říct", bylo občas těžké neusmát se. Studovat, proč autor např. v knize Cesta naservíruje otci se synem nejprve jablka a hrušky a až pak broskve, je na mě moc. Hledat odkaz na prvotní hřích úplně v každém slově, je... no řekněme vědecké. Stejně tak různá bazírování nad tím, proč autor použil takové nebo makové slovo, je z nezaujatého pohledu hnidopišství. Autor taktéž občas zabrousí k českým překladům, kde ukazuje složitost McCarthyho košatého slovníku.
Po dočtení knihy získáte na dojmu, že díky stovkám dalších existujících studií každé věty v knihách, každého podobenství, každého odkazu na cokoliv, je McCarthy geniální spisovatel znající nazpaměť jak bibli, tak spoustu filosofických směrů a jejich výklad a k tomu ještě americkou historii. Nechci ho nijak podceňovat, ale myslím si, že leckdy badatelé hledají tam, kde nic není. Pro mě i nadále zůstává Cormac McCarthy vynikajícím existenciálním spisovatelem, k jehož knihám se strašně rád vracím.
Hodnocení: 80 %
Svěrák Michal: Svět v hrsti prachu, Kritická recepce díla Cormaca McCarthyho. Argo, 2012, 340 stran, ISBN: 978-80-257-0407
Na letošní TEDxPrague jsem byl asi starej
Upozornění: Následující text jsem ani tak nepsal, jako jsem se z TEDxu vypsal. Je to znát.
Marně přemýšlím, co mi TEDxPrague letos dal, kromě setkání s lidmi, které znám a se kterými se rád potkávám (chyběla @sylvaf). Mám-li shrnout přednášky, pak to první, co se mi vždy vybaví, je Xena, princezna bojovnice. Pak dlouho nic, pak seznam bodů, které znám, ke kterým jsem sám dospěl, a které dělám. A hlubší obohacení duševní? Poskytl pouze Miroslav Bárta.
Miroslav Bárta totiž ve své řeči mluvil o blížícím se zániku současné civilizace v podobě, v jaké ji známe. Že je společnost v koncích (což si myslím také), o tom se lze přesvědčovat denně, ale zaujal mě především tím, že dnes už jsou známy důvody, které k tomu mohou vést. Na závěr nechal nezodpovězenou otázku. Řekl totiž, že na zánik máme být připraveni. Rád bych věděl jak, když mi není známo, v jaké podobě tento zánik přijde. Diskuse k tomu vedená přímo panem Bártou by se mi líbila.
Po jeho přednášce však následovalo fiasko za fiaskem. Petr Gallus se neskutečně ztrapnil, je to blázen na svobodě. Vysvětlovat základy principy křesťanství a ještě k tomu kostelní dikcí, to není dobrá cesta. Ivana Königsmarková mohla říct něco ze svého příběhu než jen zopakovat, co známe z novin. Mnohem víc mi o přestávce daly fakta a názor @DaKrup, která lehce rozvedla nedávnou diskusi na Twitteru. Způsob poukazování Karla Holomka bohužel znám (nejen) z rodiny a je mi proti srsti. Rozdělování světa na černou a bílou (a nemyslím tím rasu) je špatně a on to předvedl. A dneska už mnoho lidí hrdinně (pokrytecky) řekne, že by tenkrát spolupráci s StB nepodepsali, že by s okupací nesouhlasili, … Zachránil to až Andrej Kiska, který předvedl parádní příklad toho, jak se má prezentovat. Sice mi osobně přechod úspěšného obchodníka na charitativníka připadne vždy zvláštní (o přestávce padl jako další příklad Bill Gates), ale v tomto případě je to můj problém.
Od druhého bloku jsem čekal jediné: lepší kvalitu, jinak nemá cenu zůstávat. Začátek mě příjemně naladil vystoupením Lenky Vágnerové a Pavla Maška. Teda, hlavně Lenky, mohl jsem na ní oči nechat. Libor Malý potvrzoval známé rčení, že pokud se chce a věří se tomu, lze leccos dokázat. Jen to mohl lépe prodat. John Raddall povídal o časovém stroji, ale… potřebujeme to? Potažmo to, že spokojený zaměstnanec znamená v konečném důsledku i spokojeného zákazníka, se snad učí na základech podnikání na středních ekonomkách, ne? Na to netřeba (dle mě nevhodně) pasovat fraktály. Zajímavě by hovořila Irena Swiecicky, kdyby si to celé nekazila zeleninou. Lidé si z její přednášky zapamatovali akorát květák. Co vlastně říkala? Nevím (přeháním, ale asi ne moc). Závěr patřil Radvanovi Bahbouhovi, který dokázal to, co žádný jiný řečník. Zaujmout a to dokonce bez podpory powerpointové prezentace. Hovořil sice o mně známém tématu, ale přesto jsem ho s radostí sledoval. Na základě zkušeností s prezentacemi i jiných psychiatrů mám pocit, že tihle lidé to dokáží (nebo to nedělají).
Druhý blok mě přesvědčil, že mám zůstat. Chyba. Třetí blok byl totiž snůškou prázdného povídání. Začala to Renata Chmelová, ve které jsem během chvilky viděl Xenu, princeznu bojovnici. Nechci nijak znevažovat to, co dokázala, ale budeme tu oslavovat výhru nad politiky? Co je to za nesmysl sžít se s tím, že politik je nepřítel a je nutné proti němu bojovat? Je smutné, pokud takhle nastavený princip fungování bereme za neměnný. Mikuláš Kroupa vyprávěl jeden z příběhů 20. století. Nic proti tomu, ale co tím chtěl TEDx naznačit? Nepobral jsem. Jan Kremláček? Nepoužívat mozek? Nemyslet? Uf! Mark Bezos. Hasič, který riskoval svůj život kvůli botám. Chápejte, on je hrdina kvůli zachráněným botám. Je tohle normální nebo jen americké? Ivana Málková. Typický příklad vyhoření, zruinování si části svého života. Dobře, ale co? Vždyť to, že u jídla nemám číst, luštit křížovku či dělat spoustu jiných věcí, k tomu jsem už došel také. Něco víc by z toho vykřesat nešlo?
Nevím, zda jsem se nechal příliš unést svou subjektivitou, ale v porovnání s předchozím TEDxPrague byli řečníci veskrze špatní (na rozdíl od organizace, kde mi akorát vadilo, že nikde nebylo dobrý kafe). Především třetí blok mi v hlavě odškrtával seznam, kde bylo, co jsem se už naučil taky. Výsledek? Ve svých letech mám zkušenosti lidí o několik let starších. Hm. Jak s tím naložit. Že bych příště prostě jen šel na sraz lidí, které znám a se kterými se rád potkávám?
Školné školství škodí
Jednou z poskytovaných „výhod“ ve zdravě fungující firmě je udržování klíčových lidí konkurenceschopnými a tedy vzdělávat je. Firma je posílá na vhodná (sic!) školení či semináře, které jim zaplatí a to včetně cestovného, ubytování a stravného. Navíc v pracovní době.
Vložení slova výhoda do uvozovek je zcela namístě. Ono ve skutečnosti nejde o žádnou výhodu, ale nutnou investici dané firmy do své vlastní údržby a do svého zdokonalování se. Proškolený zaměstnanec pak má za úkol nabyté znalosti používat pro efektivnější generování příjmů svého chlebodárce. Investice se tím zhodnocuje rychlostí danou mnoha různými faktory.Stát má fungovat stejně. Má mít kvalitní vystudované lidi, protože tito přinášejí (nepřímo v podobě daní) peníze zpět do státní poklady. Čím kvalitnější člověk, tím vyšší mzda a tedy vyšší daně z příjmu, větší spotřeba a tedy vyšší spotřební daně… Problémem je, že český stát noří pomocí ministrů školství do stále větších sraček. A dalším závažím pro lepší a rychlejší ponor je umožnit školám vybírat daň ze studia (tzv. školné). Jenže copak rozumná firma nechává vzdělávat 50 či více procent svých zaměstnanců či je dokonce nutí si školení platit? Nesmysl. Firma potřebuje nejen špičkové odborníky, ale také řekněme nahraditelnější zaměstnance. A stejně tak stát. Na některé profese není nutné mít doktorát.Pokud školství zavedeme a budeme je uplatňovat, dojde postupně k úbytku příjmů do státní kasy. Vezměme si modelový příklad. Mladý člověk chce studovat. Dostane se na VŠ bez přijímaček, protože vstupenkou bude zaplacené školné. Na to si bude moct půjčit. Za pět let dostuduje, udělá státnice a kromě tubusu s glejtem za sebou potáhne desetitisícový až stotisícový dluh.Bude-li mít štěstí, najde práci. Ze svého platu by měl splácet dluh. A nejen ten. Stát ho neustále přesvědčuje, že si musí i šetřit na stáří. Z průměrného platu vysokoškoláka na další nutné výdaje, jako je např. jídlo, moc nezbude. Během studia či v nové práci, jak už to tak bývá, se zamiloval a se svou milou se teď konečně vezmou. Mladí chtějí bydlet ve svém, resp. sami. To bude chtít další úvěr. Mají na něj? Jeden dluh splácí (či dva, studovali-li vysokoškolně oba), ale pokud zruší důchodové připojištění, tak by na to měli. Nějak to v tom důchodu bude, takže konec šetření na důchod a hurá koupit byt či domek.Nebude trvat dlouho, narodí se jim potomek. Ten místo porodného dostane na radnici pamětní knihu plnou ňuňu obrázků a paní matka unavený karafiát a žvásty o tom, jak je to krásné, ale i zodpovědné mít v rodině dítě. Jeden příjem na pár let vypadne. Přesto rodiče musí platit dva úvěry, pokud to vůbec zvládají, a do toho jim házejí klacky pod nohy měnící se vlády a neměnící se vedení místních institucí.Můžeme pokračovat v různě černých scénářích. Ale ono by to šlo i jinak. Školství reformu opravdu potřebuje. Jenže ta musí být vypracována s jasným cílem: mít maximální zisk z toho, že jsem nechal někoho kvalitně vystudovat. Jenže to bychom museli mít ve vedení nejen ministerstva, ale i jednotlivých škol všech stupňů lidi, kteří na to mají chuť, schopnosti a možnost. A to nemáme.







